Přemyslovci 1 - Zrození království

Anotace

Ukázka z textu

Zrození království

Zrození království je první kniha velké královské ságy PŘEMYSLOVCI. Odehrává se v době, kdy synové krále Vladislava I. ztratili jeho korunu a získat přízeň císaře Barbarossy mohli jen za cenu závazku ke křížové výpravě. Přemysl měl jako čtvrtý syn k trůnu daleko, přesto podepřel bratra Bedřicha, českého vévodu, v jeho boji o královskou korunu, ale Bedřich zemřel ještě před začátkem křížové výpravy a Barbarossa zahynul na cestě. Ve Svaté zemi zažil Přemysl největší rytířské dobrodružství své doby. Richard Lví srdce do něj vložil celý majetek a český královský syn byl v jeho blízkosti svědkem intrik kolem jeruzalémského trůnu i tvrdým bojovníkem v bitvách mezi křesťany a muslimy.
Zdá se, že Přemysl byl dítě štěstěny. Když ze scény zmizeli nejagresivnější římští císaři Fridrich Barbarossa a jeho syn Jindřich Šestý, kteří déle než půl století vládli nevybíravými prostředky Evropě na východ od Francie, pro nadaného a cílevědomého panovníka se otevřela cesta k trvalejšímu povznesení České země, než jak se to zdařilo jeho dvěma královským předchůdcům. Nejpravděpodobnější datum jeho korunovace je konec října 1198. Od té chvíle začíná jeho cesta krále. Ale v následující ukázce je stále ještě ve Svaté zemi a vše je nejisté.
.

Město bylo vítězům odevzdáno bez boje, ale s dalším plněním dohody nastaly potíže. Ještě první splátku, polovinu dohodnuté částky, Saladin předal včas do konce měsíce, ale osvobozené zajatce žádné. Ani Pravý kříž. Vymlouval se na velké vzdálenosti, na nesnadné ověřování totožnosti zajatých a místo Pravého kříže se pokusil podstrčit kus zetlelého dřeva, pouhou napodobeninu, což řádoví rytíři ihned odhalili.
Oba velmistři se vydali za králem. „Chce jen získat čas,“ řekl templář. „Bratra Gerarda dal zabít, sotva padl do zajetí. I o leckom jiném to víme jistě. Nechal někoho ze zajatých vůbec žít? Zatímco budeme marně čekat, sežene si další hrozivou hotovost. Jeho říše je obrovská. A pak nás smete.“
Richard si vzpomněl, co mu Gui vyprávěl o konci Raynalda ze Chatillonu. Ano, to bylo docela možné. A Pravý kříž pro Saladina neměl žádnou cenu, kdovíkde skončil zapomenutý. Při čekání můžeme prohrát válku.
„Dám mu poslední dva týdny,“ řekl zachmuřeně. „Nic víc.“
Poslal pro markýze. „Vydej mi francouzskou část zajatců z Akkonu. Patří mně.“
Monferrat se zamračil. „Proč? Dostal jsem je od krále Filipa.“
„Je to královská kořist. Patří nám, kteří jsme přijeli s výpravou. Jsem teď její jediný velitel. Barbarossa je mrtvý a tvůj francouzský strýček ujel málem bez rozloučení.“
„Já jsem jeruzalémský král.“
„Jeruzalémský král je Gui. Projde-li volbou jeruzalémské rady on, já ustoupím.“
Richard se skrytě pousmál. Jeruzalémská rada! Udělá něco jiného, než co si přeje anglický král? „Budiž,“ řekl. „S tím souhlasím. Ani tebe, tuším, ještě nezvolili. Dáš mi ty zajatce?“
„Musím se rozmyslet.“
Byla to smělá řeč, ale Richard ho zatím nechal. Dodatečná lhůta k předání ještě nevypršela. Třeba ji Saladin dodrží. Když vrátí aspoň část zajatců, ještě počkám.
Sultán nevrátil nikoho a odmlčel se. Najednou jednat nebylo s kým. A zvědové nosili nemilé zprávy. Za kopci na východě se sbírá nová hotovost.
Tentokrát šel král za markýzem sám. „Na tvém váhání můžeme ztroskotat,“ řekl. „Saladin neplní svou část dohody.“
„Poslal nějaké peníze.“
„Jen polovinu. A ani živáčka. Já tvoje zajatce potřebuju.“
Markýz chvíli mlčel. „A co s nimi chceš udělat?“
„Poslechnu radu řádových rytířů.“
„A ta je?“
„Ještě ji neznám.“
Chvíli se na sebe dívali. Monferrat byl ochoten vzdorovat Richardovi, ale řádovým rytířům byl zavázán. Nejen proto, že v Akkonu žil v jejich paláci. Byli to nejvěrnější spojenci. Nejstatečnější. A znalí poměrů. Ale nezřízeně domýšliví a plní nenávisti. Přesto se nemohl postavit proti nim.
„Dobře. Dostaneš je,“ řekl pak. „Ale nechci s tím mít nic společného.“
„Myslíš, že já ano? Tábor je na straně rytířů. Ti nezaháleli. A jsi si jistý, že nemají pravdu? Ty jsi tu čtyři roky, já dva měsíce. Musíme věřit zkušeným. Já už tu nechci čekat jako krysa v díře. Čas hraje proti nám. Dobyli jsme Akkon, ale ne Jeruzalém.“
Poslední výzva Saladinovi už zazněla jasnou pohrůžkou. Ale zas neodpověděl. Rada obou velmistrů byla jednoznačná. Zajatců je třeba zbavit se za každou cenu, aby rytíři mohli vyrazit na další tažení k jihu a na Jeruzalém. Jak se jich zbavíme? Rychlým soudem. Saladin popravil křesťanské zajatce, my popravíme ty jeho.
Přesvědčit se o pravdivosti toho tvrzení možné nebylo. Spoléhal Saladin na křesťanské milosrdenství? K tomu události uplynulého století nedávaly ani ten nejmenší důvod. Jistě, zbavit se zajatců bylo možné i tím, že je propustí na svobodu. Ale tak bláhový projev slabosti nikdo neočekával a ani Richard už neviděl jiné řešení, než nabízeli řádoví rytíři, služebníci Boží.
„Budiž. Já nejsem Pilát Pontský, nebudu se schovávat za jiné,“ řekl a vydal příslušné rozkazy.
Zajatce vyvedli spoutané před pevnost, aby na ně ze Saladinova ležení bylo dobře vidět. Jestli se Richard obával, že se pro takové množství odsouzenců nenajde dost katů, a byly mezi nimi i ženy a děti, nejen vojáci, zmýlil se. Nastoupila jich taková síla, že některé musel odvolat, aby bylo dost lidí na střežení starých barikád. Očekával Saladinův útok a měl pravdu. Sultán v zoufalství vedl své šiky k místům, kde padaly hlavy jeho souvěrců a tekla krev. Jestli mu jejich osud byl lhostejný — a podle jeho chování lze usoudit, že ano — tváří v tvář svému vojsku nemohl dát takovou bezcitnost najevo.
Dvojí útok v nebývalé síle křižáci odrazili, zatímco za jejich zády pokračovalo zběsilé vraždění. Jako by prolitá krev byla opojnější než víno, někteří z popravčích zrovna zešíleli. Richard sám se vrhl na obranu barikád, aby unikl těm šíleným očím a v třesku zbraní neslyšel zoufalé výkřiky zabíjených a zběsilé vytí katanů.
Tohle jsou moji lidé. Boží bojovníci. Ti, na kterých závisí osud celé výpravy. Zabíjím v bitvě, protože jinak bych byl zabit sám. Můj nepřítel mě ohrožuje. Ale když skončí boj, můžeme být i přátelé a zhusta se to stalo. Statečného soupeře si vážíme. Ale je tohle statečnost? Také popravy jsem už viděl. Kat při nich konal svou práci s dokonalostí odborníka a s chladnou hlavou. Co se to stalo tady s těmi? Jako by se té krve nemohli nabažit.
Podíval se na Přemysla, který stál vedle něj čelem k nepříteli, jak se to v boji slušelo. Jenže spíš než čelem k nepříteli se oba obraceli zády k vraždění, kterému se slušně říkalo poprava. Už bylo slyšet jen ojedinělé výkřiky a Saladin se stáhl na své vršky. Zachraňovat už nebylo koho.
„I tohle patří k osudu krále,“ řekl Richard. „Měj to na paměti, než začneš bojovat o svůj trůn. Mám doma pověst surového zabijáka, ačkoli něco takového, co si tady vymysleli ti boží bojovníci, se mi vždycky příčilo. Ale král na sebe bere odpovědnost ve všem všudy. Za všechno dobré a za všechno zlé. Tam nahoře nám to jednou spočítají.“
„Já vím. Ale co nám zbývá? Vstoupit do kněžského stavu? Tím by se nezměnilo vůbec nic. Všichni řádoví rytíři jsou přece duchovní.“
Richard se mu podíval přes rameno. „Tak se podívej, kdo sem jde,“ řekl se zábleskem pobavení. „Taky jeden s běloskvoucím štítem. Pan markýz. Přichází mi vyčinit, protože on přece by nikdy něco takového.“
Za Monferratem se ploužil Vladislav. Vypadal na pokraji sil. Dokonce otrlému bojovníkovi, jako byl sám Přemysl, běhal po zádech mrazík hrůzy a co teprve přecitlivělý bratr. Opustil rozhovor mocných na nejvyšší úrovni a šel utěšit zničeného Vladislava.
Ten ho uvítal trpkou výčitkou. „Co jste to udělali!“
„Já jsem neudělal nic,“ ohradil se Přemysl.
„Nezabránil jsi tomu vraždění.“
Trochu soudnosti by mu neuškodilo, pomyslel si Přemysl chmurně. „Jak jsem mu asi mohl zabránit?“ zeptal se nevlídně. „Vyčti to svému markýzovi. Je stokrát mocnější, než jsem já.“
„Dělal, co mohl. Skoro dva týdny se vzpouzel, než vydal svoje rukojmí. Ale tebe by král aspoň vyslechl. Je tvůj přítel.“
„Přítel? Já, bezzemek s řídnoucím houfem Čechů a pár desítkami Durynků, jak mohu být přítel korunovaného krále, který tady má stovky lodí a tisíce vojáků? Něco ti řeknu. Ani on není dost mocný, aby mohl poručit mstitelům. Saladin nedodržel dohodu.“
„Za to jeho lidé přece nemohli.“
„Že ne? A kdo myslíš, že pobil ty všechny křesťanské zajatce, které Richardovi slíbil a nevrátil? On vlastnoručně a sám?“
„Jak víš, že je pobili?“
„A kde tedy jsou? Kdyby je měl, už by byli tady. Dodržet podmínky příměří je v jeho nejvlastnějším zájmu. Potřebuje získat čas, aby se vzpamatoval z pohromy. Slíbil, co není. Jinak to někdy nejde.“
„Byli jak krvelačné šelmy,“ povzdechl Vladislav. „To chceš říct, že každý z těch zběsilců ztratil své nejbližší?“
„Luza se přiživí vždycky. Tomu nezabrání ani ten nejmocnější král.“ Objal Vladislava kolem ramen. „Pojď, vyzpovídáme se Milíkovi. Od toho tu máš přece kaplana.“
Na zpověď ani na bolístky ale nebyl čas. Richard tažení k jihu dávno připravil a čekal jen, až se mu uvolní ruce. Na místě krvavé lázně se nemínil zdržet ani o minutu déle, než bylo nezbytné.
Přemysla uprostřed příprav vyrušil Vladislav s podivnou zvěstí. „Vracím se s markýzem do Tyru,“ řekl.
„Teď? Abyste nás pak doháněli sami, na to není nejvhodnější chvíle. Saladinovy Saracény není vidět, ale to neznamená, že tu nejsou. Jsou. A číhají. Já chápu, markýz má doma mladou krásku. Ale co ty u toho? Pojď rovnou, on si už poradí. V nejhorším se vydáme k Jeruzalému bez něho. Stejně by se s Lusignanem jen hádali.“
„O ženu nejde. A taky se nevydáte k Jeruzalému.“
„Ne? Tak kam?“
„Prý proti Tyru. Dobýt ho a přidat Lusignanovi k jeho království.“
Přemysl odložil všechno, co měl právě v ruce, a konečně se k němu obrátil čelem. „Co je to za nesmysl?“ zeptal se ostře. „Odkud to máš?“
„Ten Gui přece za nic nestojí,“ vychrlil na něj Vladislav místo odpovědi. „Proč mu tvůj král dal přednost před markýzem? To je rytíř jaksepatří zrovna jako on. A podle zdejších zákonů je jako manžel Isabely prostě král. I kdyby Sibyla neumřela, byl by Monferrat vhodnější.“
Přemysl vzdychl. „Dva kohouti na jednom smetišti se taky nesne