Dokud tě nenajdu

Jeho dar výjimečného vypravěče a smysl pro kombinaci reality a absurdity zazářil naplno ve čtvrtém románu Svět podle Garpa, který zbavil Irvinga finanční závislosti a rozpoutal "garpomanii". Mnohovrstevný a dějově spletitý příběh je plný kuriózních situací a postav. Hlavní postava, průměrný spisovatel T. (technik) S. (seržant) Garp, který úzkostlivě střeží štěstí a bezpečnost své rodiny, se stal hrdinou své doby - a mládež jej vzývala třeba tričky s nápisem Věřím v Garpa.

Svět bizarních a jímavých hrdinů už Irving od té doby neopustil: ať už to je nekonvenční rodinka Berryů z Hotelu New Hampshire, nalezenec z Pravidel moštárny, malý velký muž s prorockými schopnostmi v Modlitbě za Owena Meanyho, sběratel vzorků trpasličí krve v Synovi cirkusu či televizní reportér s ukousnutou rukou ve Čtvrté ruce (2001).

Tímto způsobem se Irving vyslovoval a vyslovuje k aktuálním tématům, kupříkladu k válce ve Vietnamu, potratům či falešné realitě médií. Literární kritika však už chvíli mluví o námětové vyčerpanosti autora, který neumí krátit, vykrádá sám sebe a vrší čím dál samoúčelnější a vykonstruovanější zápletky.

John Winslow Irving se narodil 2. března 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire. Byl učitelské dítě, ale slabý student. Ve škole propadl z latiny a matematiky kvůli dyslexii. Pro případ nečekaných písemek při sobě Irving dokonce nosil seznam slov, ve kterých nejčastěji chyboval. "Prohrával jsem; musel jsem tedy dřít víc než ostatní - ve všem. Jestliže se moji spolužáci naučili úkol z dějepisu za hodinu, já jsem si na něj vyhradil hodiny dvě nebo tři," vzpomíná v autobiografii Imaginární přítelkyně.

Přes potíže se čtením si našel cestu k literatuře, miloval Charlese Dickense, na kterého v mnohém navazuje. A v Exeteru objevil i svůj další celoživotní zájem - zápasení, který se objevuje i v jeho knihách.

Vypracoval se na celkem slušného sportovce, byť nejvyšších met nikdy nedosáhl. "Talent se hrozně přeceňuje. To, že nejsi nijak zvlášť nadaný, ještě nemusí znamenat, že toho máš nechat," povzbuzoval ho trenér a touto radou se Irving řídil i ve psaní.

Na univerzitě v New Hampshire se přihlásil do kurzů tvůrčího psaní, později se vypravil na rok do Vídně, kde nalezl materiál k prvnímu románu Svobodu medvědům. Tak vznikl příběh dvou rozčarovaných studentů vídeňské univerzity Hannese a Siggyho, kteří s motorkou Royal Enfield brázdí rakouským venkovem a spřádají plán, jak vypustit zvířata z vídeňské zoo.

V té době už Irving sám začínal učit tvůrčí psaní a působil jako trenér zápasu: "Ani to, že jsem musel být v tělocvičně, ani hodiny strávené cestováním v autobusu na turnaje neubraly nic spisovatelské části mého já - naopak, zápasení bylo útěkem od psaní."

Až do roku 1978, tedy po dobu, co psal své první čtyři romány, měl celodenní zaměstnání. S první ženou Shylou Learyovou má syny Colina a Brendana, nyní žije s druhou manželkou Janet, která je matkou nejmladšího syna Everetta a Irvingovou literární agentkou.

Oscarem oceněný scénář k adaptaci díla Pravidla moštárny korunoval tažení Irvingových knih na stříbrné plátno. Zfilmovány byly i romány Svět podle Garpa, Hotel New Hampshire a Modlitba za Owena Meanyho.

"Mám své publikum, a tak se nemusím o recenze moc starat," tvrdí autor, jehož fanoušci mají na internetu stránku nazvanou Irving is God.

29.2.2012  Zpravodajství ČTK, Jitka Bojanovská

 

 

 

Přidat komentář

John Irving (1942) patří mezi autory, jejichž dílo bylo do češtiny převedeno prakticky beze zbytku. Po nejslavnějším opusu Svět podle Garpa (1978), který okouzlil české čtenáře poprvé v roce 1987, se zde překladu dočkala kompletní románová tvorba amerického autora, povídkový soubor a nádavkem i autobiografie. Zatímco tuzemské vydání Světa podle Garpa se za originálem opozdilo o devět let a autorovy rané texty nabraly zpoždění ještě větší, mezi anglickým a českým vydáním posledních dvou románů uplynul vždy pouhý rok.
Nejnovější román Dokud tě nenajdu je Irvingovým vůbec nejrozsáhlejším dílem a úměrně k tomu i textem velmi ambiciózním. Zachycuje pětatřicet let života hlavního hrdiny Jacka Burnse a počíná v jeho čtyřech letech. Ústředním tématem románu je přitom Jackovo hledání otce.

Jack v dívčí škole
Zprvu se zdá, že se otec vyhýbá své odpovědnosti, a hledání tak probíhá ve fyzickém smyslu - Jack s matkou pátrají po otci v různých evropských městech, posléze přechází spíše do roviny symbolické a psychologické. Jack postrádá mužský vzor v záplavě žen a dívek, které ho obklopují v dívčí škole, do níž jej matka nechala zapsat. Nevyhraněná identita se pak stává Jackovým problémem i v dalším životě.
Poté, co matka hocha svěří do péče trenérů zápasu, aby si osvojil mužské vzory chování, střetává se ryzí maskulinita s ženským prvkem v Jackově duši. Ženský element vnímá Jack nejen coby chlapec ztracený mezi staršími dívkami, ale i později jako herec obsazovaný do ženských rolí. Úspěšná filmová kariéra je sice rovněž založena na rolích s nejasnou rodovou i sexuální orientací, ale podstatnějším problémem je stále hrdinovo obecně lidské sebeurčení. Herectví tak jen napomáhá Jackovu sklonu ukrývat totožnost za ochrannou zeď replik z filmových scénářů.
Zlom v Burnsově životě představuje předčasná matčina smrt. Tato událost se stává přelomem i ve výstavbě románu, protože mnohé doposud nesrozumitelné události a zážitky se ozřejmují a rázem se vyjasňuje hrdinova minulost. Jack se tak vymaňuje nejen z matčina vlivu, ale konečně také nalézá otce.
Pokud jde o témata i umělecké prostředky, kterými je Irving uchopuje, nepřináší nejnovější román v kontextu předchozí autorovy tvorby nic nového. To by ještě samo o sobě nevadilo, Irving ale tentokrát ztrácí ve všech směrech uměřenost a rozvleklost románu narušuje sevřené vnímání příběhu.

Exponáty z kabinetu kuriozit
Prozaikova tradiční záliba v bizarnostech a groteskních detailech zde nabývá až patologických rozměrů a většina postav působí spíše jako exponáty z kabinetu kuriozit. Stačí jen Jackovi rodiče: matka je tatérka a otec vynikající varhaník, jehož tělo pokrývají vytetované notové zápisy skladeb oblíbených skladatelů. Jackovo sexuální zrání, pozdější bohatý milostný život, ale i ztvárnění ženských a transsexuálních rolí by vydaly na sexuologickou či psychoanalytickou studii. Občas sice probleskne Irvingovo umění zkratky, výstižného popisu i pointované fabulace, ale to jen ojediněle.
Možná že o lecčems nejlépe vypovídají slova, kterými autor vyjádřil Jackovy starosti o tvorbu životní přítelkyně, spisovatelky Emmy. Obavy o to, že „její psaní klesne na úroveň autobiografických stížností, že to bude nevymyšlený příběh bez špetky invence, plný nabubřelých řečí a obviňujících anekdot, které už slyšel dřív“. Jack se posléze rovněž stává spisovatelem, „i když takovým, který si libuje v melancholické chorobné užvaněnosti. Vypravěčem, byť jen vyprávějícím moc nahlas“. Zdá se, že si tvůrčí obavy i konečnou diagnózu pojmenoval a určil autor sám.

Autor: JAN DĚKANOVSKÝ Zdroj: 7.9.2006 Lidové noviny str. 3 Premiéry/knihy

Přidat komentář

Prozatím poslední a nejdelší román Johna Irvinga (1942) provázela v USA víc než obvyklá publicita. Autor poprvé veřejně prohlásil, že se vlastně narodil jako John Wallace Blunt. Součástí rozvodového řízení rodičů, kteří žili odděleně, byla dohoda z roku 1944, že otec k němu nebude mít přístup. Teprve v roce 2001 Irvinga kontaktovalo dítě z otcova druhého manželství, aby mu sdělilo, že jeho biologický otec před pěti lety zemřel. Spisovatel přiznal, že když mu bylo jedenáct let, zneužívala ho žena kolem dvaceti - on ji však měl svým způsobem rád a dokázal tehdy udržet tajemství.

Skvělý marketing?
Jak se Irvinga motivy dané prózy až nečekaně osobně dotýkaly, stávalo se psaní obtížnějším a obtížnějším -upadl do deprese a musel vyhledat lékařskou pomoc, načež se rozhodl již téměř hotové dílo převést z první do třetí osoby. Rázem se tak vyhrotily extrémní reakce: je autorova zpověď součástí skvěle načasovaného PR (jeho současná žena je zároveň jeho literární agentkou), nebo nám čtenářům vrhá, jak prohlásil významný britský prozaik Julian Barnes (jehož manželka je Irvingovou literární agentkou ve Spojeném království), jiné světlo na celou jeho dosavadní tvorbu plnou dysfunkčních rodin a groteskního sexu?
A jako by kontroverzí nebylo dost, rozporně vyznívají i dosavadní recenze titulu Dokud tě nenajdu. Od kritiků si vysloužil jak bezmeznou chválu coby nejlepší rozsáhlý román posledních let (San Francisco Chronicle), tak zdrcující odsouzení coby naprostý propadák. Washington Post opožděně navrhuje radikální škrty -vše se prý točí kolem penisu hrdiny románu Jacka Burnse. Michiko Kakutani z The New York Times zdůrazňuje, že zejména při líčení pohlavního zneužívání uvízl Irving mezi realismem a metaforou. Jasněji než kdy předtím se potvrzují autorova slova, že příběhy začíná koncipovat s odhadem, kdo budou oběti, že je dobrým přepisovačem v tom slova smyslu, že neustále přepracovává stejné či obdobné postupy, motivy a epizody, a konečně že pro větší efekt si zápletky promýšlí od konce po začátek.

Ztráta nevinnosti
Přiblížit veškeré zákruty skoro devítisetstránkového svazku je nemožné. V centru stojí ztráta nevinnosti v dětství, kdy jsou jak Jack, tak jeho věrná kamarádka Emma pohlavně zneužíváni, což je poznamená na celý život: zatímco Jack není schopen upřímného vztahu a vše jen hraje, načež se stane hercem-celebritou, Emma trpí vaginismem a zemře jako profesně úspěšná, leč nešťastná žena při souloži. Jack však není pouze obětí vilné paní Machado a bujných dívek na internátu - psychicky ho týrala, aniž si to tehdy uvědomoval, též vlastní matka, která mu namluvila, že před ním utíká jeho otec. Druhým motivem tudíž je hledání nejen onoho otce, ale i skutečné minulosti. Co do epizod se objevují staré známé typu zápasení v tělocvičně (zřetelný autobiografický prvek uplatněný již v Garpovi), ale i ty dosud neotřelé (třeba předávání Oscarů), přímo se to však hemží hlavně Jackovými erotickými avantýrami. Jako celek i jako izolované výjevy však postrádají jakýkoli hlubší smysl: zdaleka nezdůvodňují hrdinovo chování nebo povahu a Jack jako postava nevzbuzuje ani v závěrečné rádoby jímavé scéně žádné emoce -a určitě ne soucit.

Řetězce kuriozit
Irving i tentokrát vyniká podrobným líčením jednotlivých měst, zemí a kultur, jimiž Jack Burns prochází -od Kanady přes evropské severské státy a holandský Amsterdam včetně vykřičené čtvrti až po Los Angeles s Hollywoodem a švýcarský Curych. Do sebemenšího detailu vykresluje jak různé styly tetování a jejich vývoj, posedlost matky Alice (sám Irving si nechal na pravé předloktí vytetovat zápasnickou žíněnku), tak četné varhany, a tudíž také kostely, což je zase úchylka otce Williama.
Na principy anglické epické prózy 19. století a svého oblíbence Charlese Dickense autor dále navazuje tím, jak pracuje s náznaky věcí budoucích (často umístěnými v závorkách). Nechybí ani příběh v příběhu, zastoupený především dějem Emmina druhého románu o „podivně normálním“ páru z Iowy ve městě andělů, a excentrická je snad každá z desítek postav, které se byť jen okrajově mihnou. Vše je dokonale zvládnuto řemeslně, avšak jedním dechem je třeba dodat: nic nového pod sluncem, a navíc tu mnohé zavání samoúčelností.
Co se české verze týče, na tak mohutný objem a v tak krátkém čase podali Libuše a Luboš Trávníčkovi obdivuhodný výkon. Určitou monotónnost vyčítat nelze, neboť zrovna tak působí originál, a jen občas trénované oko pozná, že má před sebou překlad z angličtiny - ve větách typu „To její knírek musel způsobit, že Jack zadržel dech“ by nezaškodilo uvolnit slovosled a syntax vůbec. Vzácné jsou drobné chyby v reáliích, poněkud ruší pouze systematicky používaný výraz „sexuální zneužívání“, když je zažité zneužívání pohlavní.
Závěrem: John Irving, ironií osudu pocházející z bašty puritánství -Nové Anglie, se rozhodující měrou zasloužil o to, že dnes rozličné sexuální praktiky a jejich otevřené popisy bereme jako normu. Co do obliby se stal Dickensem své generace - čte se jako málokterý americký seriózní spisovatel. Mrazivost morální vize Světa podle Garpa (1978) však nepřekonal ani Pravidly moštárny (1985) a Modlitbou za Owena Meanyho (1989), dvěma romány, které sám označuje za politické. A jeho ostatní prózy včetně té v pořadí jedenácté prostě postrádají nosné téma. Zaryté fanoušky pobaví řetězce a trsy kuriozit spolehlivě a vždy, jenže náročnějším jedincům už mají sotva co říct.>br

Autor : HANA ULMANOVÁ Zdroj: Mladá fronta DNES str. 5, 9.9.2006

Přidat komentář