Cop

Není na světě asi ubožejší práce, než vynášet záchody. Tohle je zaměstnání Indky Smity ve vesnici Badlapur ve státě Uttarpradéš. Je to dalitka. Nedotýkatelná. Nejnižší a opovrhovaná skupina v indickém kastovním systému. Podle hinduistických pravidel a tradic se lidé jako nedotýkatelní rodí, což je trestem za hříchy spáchané v minulých životech, a vykonávají jen nečisté práce, jako je vydělávání kůží, čištění stok od výkalů, zpopelňování mrtvých. Daleko horší je však opovržení ostatních, odsouzení společností a urážky. Ač si svůj osud dalité nevybrali, jen těžko mu uniknou. Kruh, ze kterého nelze vystoupit. Svou práci dědí po svých rodičích, a protože Smithina matka vynášela záchody, dělá to i Smita. Tak to je a tak to bude. Není jiná volba. Smita však nechce dopustit, aby toto byl osud její dcery Lality, a tak se nedá, a tak dlouho chodí za bráhmanem, až se jí podaří zapsat dívku do školy. Smita do školy nikdy nesměla, a tak je pro ni první školní den její dcerky tím nejkrásnějším v životě. Když však dívka přijde domů, všechny Smithiny sny jsou pryč. Zakořeněné kastování se nezměnilo a dcera je diskriminovaná, všemi opovrhovaná a dokonce ji zbije učitel. A tak se Smita rozhodne. Rozhodne se bojovat proti osudu, změnit to, co změnit nelze. Nechá za sebou svou minulost, manžela, chatrč, a rozhodne se odejít pryč, jinam, kde na ni s dcerou čeká jiný život. Musí se skrývat, utíkat, až se dostanou do chrámu, kde projdou očištěním, v rámci kterého si nechají ustříhnout své krásné dlouhé vlasy, svou pýchu, své bohatství, vše co mají...

Siciliánce Giulii zemře otec, a rodina stojí před těžkým rozhodnutím, jak naloží s uvadajícím obchodem na výrobu paruk. Pravých vlasů od kadeřníků je stále méně a méně, jsou chemicky zesláblé. Právě kvalitní a zdravé vlasy jsou tím, co živí vlásenkáře a desítky rodin, ve kterých pracují zručné a trpělivé ženy po celá desetiletí. Umění se dědí z generace na generaci. Giulia se rozhodne se nevzdat, pracuje do úmoru, ale vše se zdá být marné. Utéct do města by bylo řešení, ale nechce se zpronevěřit otcovu odkazu a nechat místní ženy bez práce. Jenže sama neví, jak dál. Jako z nebe jí spadne do cesty Kamal, mladý muž původem z Kašmíru, který se na Sicílii dostal jako imigrant. Málomluvný sikha s turbanem a jiskrnýma modrozelenýma očima, do něhož se Giulia zamiluje, je nakonec tím, kdo dá Giuliině rodině i jejich podnikání nový impuls, přestože je rodina zprvu proti, kvůli odlišné národnosti i předsudkům, ale proti lásce nic nezmůže…

Právnička Sarah žije v Montrealu, je to matka, šéfka, wonder-woman, její čas je odměřený na minuty a přesně naplánovaný. Má tři děti, žije s nimi však sama. Ona však všechno zvládá, má skvělou kariéru a dostatek peněz, aby se měli všichni dobře. Práce v úspěšné firmě, krásné auto, nádherná kancelář, kredit úspěchu, všechno se počítá. Sarah je na sebe hrdá, protože zvládnout vysoké tempo a být bezchybná je hlavní podmínkou, aby se stala společnicí ve firmě. Nesmí ukázat slabost ve světě plném dominantních mužů, kam proniknou jen ty nejodvážnější ženy. Jenže udeří nemoc a vše je najednou jinak. Sarah se bojí co bude dál, a jestli zvládne chemoterapii. Rozhodne se však bojovat…

Odlišné prostředí, mentalita, národnost, zázemí, propastné rozdíly životní úrovně a životního stylu jsou natolik šokující, až se vám svírá hrdlo žalem nad Smitou, která se narodila v té nejubožejší kolébce. Pro všechny tři ženy je spojujícím článkem jejich odvaha, bojovnost, vůle a odhodlání se za žádnou cenu nevzdat. Jít proti osudu, třeba i proti proudu. Feministicky laděný román však přes veškerá příkoří vyznívá pozitivně a nese naději do budoucna. Moc se mi líbil, rezonuje ve mně i po měsíci od přečtení, a kdybych mohla hodnotit procenty, dávám 100!

Cop

Autorka knihy Laetitia Colombani se narodila v roce 1976 v Bordeaux. Je to francouzská režisérka, herečka, scenáristka a spisovatelka. Román Cop je její literární debut. Ve Francii se stal bestsellerem s prodejem přes 300 tisíc výtisků a práva na vydání knihy jsou prodána do osmadvaceti zemí a připravuje se jeho filmové zpracování. Jejím nejznámějším snímkem je film Má mě rád, nemá mě rád z roku 2002, kde hlavní roli ztvárnila Audrey Tautou.

Autorkou recenze je Lucie Bednářová.

Autorka svou knihu postavila na kontrastu životů tří žen ze zcela odlišných prostředí.

V první kapitole poznáváme Smitu, chudou dalitskou ženu v indické vesnici Badlapur, která zdědila po své matce, stejně jako ona po své, práci, za kterou ani nedostává řádnou mzdu, jen sem tam nějaké zbytky. Denně chodí a vybírá exkrementy v příbytcích vyšších vrstev. Smita má svou dceru, pro kterou sní o lepší budoucnosti, než zdědit tuto nenáviděnou práci. Nechce ji svou práci předávat. Touží po jejím vzdělání a lepším životě.

Druhá kapitola nás přesune na Sicílii, do Palerma. Mladá Giulia pracuje v dílně svého otce. V rodinném podniku vyrábějí paruky z pravých sicilských vlasů. Zaměstnávají několik dělnic a na svou práci jsou náležitě pyšní. Giuliin otec však po dopravní nehodě skončí v kómatu v nemocnici a na ní leží rozhodování, co s dílnou dál. Dílně totiž hrozí zánik. Do toho se v jejím životě objeví muž, který rozhodně neodpovídá představám Giuliiny matky o jejím ženichovi.

Třetí ženou a místem je Sarah, Montréal, Kanada. Sarah je úspěšná právnička, která to dotáhla až na společnici věhlasné kanceláře. Je také rozvedená matka 3 dětí. Nečekaně se z ní stává také onkologická pacientka. S touto svou třetí rolí si vůbec neví rady. Pociťuje silnou diskriminaci ze strany svého profesního okolí a přehlíží doporučení svého lékaře na odpočinek.

V tomto pořadí se kapitoly střídají až do konce knihy. Všechny tři ženy se ocitly na životních křižovatkách a touží po změně. Pro své nejbližší, pro své dělnice, pro sebe.

Cop

Cop, spletený ze tří pramenů Smity, Giulie a Sarah, se proplétá příběhy a spojí všechny tři ženy, aniž by o sobě navzájem věděly.

Laetitia Colombani napsala nepříliš rozsáhlý, ale velmi čtivý a citlivý příběh plný ženskosti, touhy po změně a odhodlání, které není vždy jen radostné, ale je plné naděje, stejně jako konec knihy.

Autorka recenze je Lenka Mynaříková.