Koukám se okolo

Anotace

Ukázka z textu

Nejde mi do hlavy, proč se v souvislosti se zdražováním tak vytrvale mluví i píše o tom, že občané budou muset sáhnout hlouběji do svých peněženek.
Mám peněženku běžného typu, jakou mají desítky, ba stovky jiných žen. Je hluboká devět a půl centimetru a na její dno dosáhnu dvěma prsty. Hlouběji to nejde. Hlouběji také žádné další peníze, než ty, které z ní vykukují při horním okraji, ani nejsou. Mluvím pochopitelně i o bankovkách. Inkaso drobnýma nezaplatíte. A když už jsem u těch drobných...
Nabízí se domněnka, že onen hojně používaný slovní obrat vznikl v dobách, kdy se nosily měšce neboli míšky. Ovšem ani do míšku nemusíte pro poslední minci strkat ruku až po loket. Neřku-li po rameno. Kdyby tomu tak bylo, středověkým pobertům by působilo nezáviděníhodné starosti, jak takové v davu uříznuté měšce zvící dýně hbitě uschovat.
Došla jsem proto k názoru, že se zmíněná formulace zrodila v oné společenské vrstvě, jejíž příslušníci vězí v zajetí mylné představy o peněženkách průměrných občanů, jelikož sami žádné nemají. Mají platební karty, akcie a zlatý ingot v trezoru. A domnívají se, že my ostatní vlastníme peněženky velké jako žoky a naše platební schopnost závisí toliko na ochotě více se nahnout.
Kéž by tomu tak bylo! Osobně bych uvítala takovou peněženku, na jejíž dno bych musela sestupovat po žebříku. Anebo ještě lépe oslíčka, který se na požádání otřese. Pak bych skutečně musela sáhnout hlouběji. Až na zem.