Bronzové oko

Anotace

Ukázka z textu

str. 49
Protonotář ležel uprostřed zmrzlého červenohnědého jezera. Měl na sobě stejné šaty, jako když se s ním Leon předešlého rána setkal v chrámu. Modrozelený kabátec byl zkrvavený a zablácený a tlustá košile vpředu od prsou po břicho roztržená. Skrz děravou látku prosvítaly rány, mnoho ran jako malá ústa, z nichž vytekl všechen obsah. Filomatiův obličej ztuhnul v grimase hněvu a bolesti. Se svraštělým obočím, vytřeštěnýma očima, zkřivenými zmodralými rty a zaťatými zuby se jeho tvář podobala mordě divokého zvířete. Na těle zavražděného bylo však něco asymetrického. Když překonal prvotní překvapení, všiml si Leon, že protonotářova pravá paže je nad zápěstím uťata. Znetvořený úd čněl z rukávu jako osekaný špalek. Leon zůstal na chvíli pohlcen pohledem na zavražděného, pak od něj odvrátil zrak a prohlížel si přístřešek.
Zjevně sloužil zahradníkům jako příruční sklad pro nástroje, které tam ukládali v obdobích, kdy na zahradě pracovali. Místo stěn měl jen rákosové oplocení. Mrtvola ležela uprostřed prostoru. Nalevo od ní byly pytle s hnojivem a tři prázdné koše vložené do sebe. Napravo stál podlouhlý nezakrytý koš, lavice přikrytá lněným plátnem a za ní dva velké pytle plné suchého listí a větví. V uklizeném prostoru nebyly žádné znatelné stopy boje. Přešel na druhou stranu až k podlouhlému koši. Uvnitř leželo různé zahradnické náčiní. Vedle stála lavice. Všechno bylo pokryté krví – pytle, plot za lavicí i zem před jejími nízkými nohami. Odhrnul plátno a přeběhl mu mráz po zádech. Na lavici ležela Filomatiova useknutá ruka, klouby pokroucené a prsty zabořené do hrubého dřevěného povrchu. Na prsteníku svítil snubní prsten.
„Kriste Pane, co to je?“ ozvalo se za Leonovými zády sluhovo zavytí. Křižoval se jako smyslů zbavený.
„Prober se, chlape,“ zavolal na něj Leon, „a utíkej pro mého pobočníka a komorníka. Počkej ještě! Kdo další ze služebnictva je ještě v domě?“
„Kuchař a jeho pomocník. Druhý sluha šel za úsvitu na trh. Jistě se každou chvíli navrátí.“
„Zkuste najít něco, na čem bychom mohli mrtvolu přenést do stratégova paláce. Až se vrátí druhý sluha, pošli ho do protonotářova domu, ať požádá Zoe Filomatinu, aby přišla do paláce. Rozuměl jsi?“
„Jistě, pane.“
„Tak běž!“
Sluha zběsile vyrazil a Leon znovu osaměl s mrtvolou. Zvláštní náhoda, pomyslel si. Po několika málo měsících mu znovu zkřížila cestu násilná smrt. Že by přece jen slepý Osud spřádal vlákna lidských životů, jak jsou přesvědčeni pověrčiví lidé? Je přece jasné, že vševědoucí Bůh osudy smrtelníků neurčuje, ač od počátku věčnosti přesně zná každý okamžik našich životů. Kdo stojí za odpornou vraždou Filomatia? Síla závisti? Nebo snad sám ďábel? Jedna věc byla jistá: rozcuchaný muž, který hned po západu slunce táhl za sebou zdechlého psa, mířil opačným směrem, než se teď zdechlina nachází. Takže se musel později schválně vrátit a nechat ji ležet naproti oknu Leonovy ložnice. Musel tedy o vraždě něco vědět. Protospatharios si povzdechl a uvědomil si, že celou tu dobu upírá pohled na useknutou ruku ležící na lavici. Odvrátil jej a v hlavě se mu mezitím vylíhlo nepříjemné podezření. Zahnal je a vyšel ven.
Slunce ještě nebylo vidět, ale vně osmiboké stavby bylo teď víc světla. Řídké mraky pluly vysoko po obloze. Leon se právě chystal vytáhnout rudou látku z rukávu, když si všiml Petrony a Sofie běžících k němu. S menším odstupem je následoval Nikolaos.
Petronas zaklel, když uviděl mrtvolu. „Kdy se to stalo?“ zeptal se. Leon se na něj mrzutě díval, ale nepromluvil.
„Bože, usekli mu ruku,“ řekla Sofia. „Jako by ho chtěli potrestat za nějaký zločin. Jak to udělali?“
„Nevím a ani o tom nechci přemýšlet,“ odpověděl Leon. „My ho přeneseme do paláce. Nechte zavolat městského soudce, ať se toho případu ujme.“
„Ale –“
„Tahle vražda není moje záležitost, Sofie. Já – a vy dva se mnou – jsem v Soluni kvůli státní záležitosti. Bohudík jsou zde úředníci, do jejichž pravomoci vyšetřování trestných činů spadá.“ V jeho hlase už zněl útočný tón.
„Pane, jsi příliš rozčílený,“ zasáhl klidným hlasem Nikolaos. Leon mu chtěl něco odpovědět, ale ovládl se.
„Omlouvám se,“ řekl. „Samozřejmě soudci pomůžu, nakolik to bude v mých silách. Pohled na zavražděného císařského mandatora je však to poslední, co jsem chtěl dnes po ránu vidět.“
„A jak jsi jej objevil, pane?“ zeptal se Petronas.
Leon jim ukázal psí zdechlinu a vyprávěl jim, co viděl z okna své ložnice. Vynechal ovšem zmínku o rozcuchaném žebrákovi. Petronas nevěřícně kroutil hlavou. Trhlinou vstoupili sluha, kuchař a jeho pomocník s rákosovými nosítky a dekami.
„Vrátil se druhý sluha?“
„Ano, pane, poslal jsem ho do Filomatiova domu.“
„Dobře. Zvedněte mrtvého, ale opatrně.“
Sluha a kuchař položili nosítka na zem a mrtvého na ně přesunuli. Když jej vynesli z přístřešku, Leon se do něj vrátil. Zvedl plátno z lavičky a přinutil se vzít do ruky useknutou ruku. Jako kdyby držel v ruce kus zmrzlého vosku. Když ji zavinoval do tlusté látky, všiml si mezi dvěma pytli něčeho, co vypadalo jako hůl. Předklonil se tím směrem a vytáhl malou sekeru se zkrvaveným ostřím. Ostatní uložili Filomatia na nosítka a kuchař mu zatlačil oči. Leon položil balíček s hrůzným obsahem vedle mrtvoly a podal Petronovi sekeru. Ten si ji prohlédl, zatočil s ní nad hlavou a znovu ji spustil.
„Takové sekery se používají k osekávání stromů. Určitě jí usekli tu ruku,“ poznamenal s pohledem upřeným na mrtvolu, „ale zabili ho jistě něčím jiným. Tyhle rány na hrudi musí být od ostrého předmětu, nože, šídla, co já vím.“
„Podívejte se tu po nějakém takovém nástroji, a pak půjdeme do paláce. Už tu otálíme dost dlouho,“ prohlásil Leon a pokynul kuchařovu pomocníkovi, ať zakryje mrtvolu. Ostatní začali hledat ve sněhu a na záhoncích.
„Kdo by to čekal?“ utrousil Nikolaos.
„Od chvíle, co jsem onemocněl, je všechno špatně,“ poznamenal Leon hořce. „Nedá se nic dělat. Nikolae, prosím tě, běž do arcibiskupského paláce a ohlas tam, že pozítří okolo třetí hodiny ranní navštívím arcibiskupa.“
„Jak poroučíš, pane,“ odvětil stařec, „ale vrať se k obědu, ať si v poledne trochu odpočineš. Máš před sebou spoustu práce na úkolu, který ti svěřil císař.“
„Tady!“ zvolal sluha a běžel k nim. „Našel jsem je u zdi vedle trhliny.“ V ruce držel železné vidle na krátké tyči. Jejich dva hroty byly dlouhé osm nebo deset palců a celé zkrvavené. Leon si je prohlédl.
„Měl jsi pravdu,“ obrátil se k Petronovi a podal mu nástroj. „Tohle vysvětluje ty rány.“
„Vrah se jich zbavil, než opustil budovu. Ale jak dokázal Filomatia zabít bez boje?“ ptal se. „Co myslíš, pane?“
„Nad tím ať se zamyslí soudce,“ odpověděl Leon. „Chopte se nosítek a jdeme.“ Sluha a kuchařův pomocník zvedli rákosové lůžko.
„Nemám jít s vámi?“ zeptala se Sofia. „Možná by paní Zoe přišlo vhod mít vedle sebe ženu.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil Leon. „Ty a Petronas znáte cestu, veďte nás a už pojďme.“