Dcery strážce majáku

Emily mě znala. Věděla, kdo jsem. Nevím jak, ale poznala to, vím, že ano. Viděla věci, o jejichž existenci nikdo jiný neměl ani tušení. Toho dne, když jsem ji našla ve vánici, to bylo jakoby naopak; bylo to, jako by našla ona mě. Marty tvrdí, že jsem jí podobná. Máme stejné oči, v barvě jezera.

Elizabeth spolu s Morgan pomalu rozmotávají klubko příběhu starého sedmdesát let. Život na majáku na ostrově Porphyry, kam rodinu zavála práce Elizabethina otce, byl pro děti idylický, divoký, zdánlivě bezstarostný, pro jejich rodiče, strážce majáku, však nesmírně tvrdý, ubíhající přesně danými intervaly mezi jednotlivými činnostmi. Nádherná, ale divoká a nemilosrdná příroda. Částečné vykořenění rodiny ze společnosti vzhledem k odlehlému místu bylo na jednu stranu jistotou, protože žili společně pěkně pohromadě, na druhou stranu je to však svazovalo a nedávalo jim moc prostoru pro vlastní samostatný život.

Emily. Má druhá polovina. Má sestra. Naše životy a srdce a samotné bytí byly tak propletené, že jedna nemohla existovat bez druhé. Byla duch začarovaný jezerem, prodlévající mezi dvěma světy, křehký a zranitelný. A tak mě překvapilo zjištění, že přízrak nebyla Emily, nýbrž já.

S každou stránkou obě ženy odhalují více, než možná vůbec čekaly. Elizabeth nachází svou ztracenou identitu a dávno v mysli ztracené dvojče Emily. I Morgan dojde k překvapivému zjištění, které jí pomůže objevit zpátky samu sebe a odhalit svůj původ a své kořeny.

Příběh na mě působil velmi melancholicky, člověk si uvědomí, jak je v životě důležité objevit sám sebe a dojít nejen poznání, ale i odpuštění a pochopení. Nejen sám k sobě, ale i k rodičům. Jemný a přesto tvrdý příběh o nelehkém údělu strážců majáku a osudech rodiny, která zde pobývala. 

Autorkou recenze je Lucie Bednářová

Přidat komentář