Já hlupák

Ukázka z textu

JÁ HLUPÁK

Příběh sochaře Vincenta a kostýmní výtvarnice Evy začíná tím nejobyčejnějším způsobem — starostí, jak si vybudovat existenci. Na tom vznikl jejich krásný a pevný vztah. I když na konci románu se naplní motto: Osud dá zhloupnout tomu, koho chce zničit, na začátku ovlivňují jejich život náhody, a záleží jen na tom, zda se promarní nebo využijí. Vincent si v posledním ročníku na Akademii zkomplikoval studium a díky tomu se dostal do Paříže a využil toho dokonale. Tady je jeho první den u sochaře Musseta.

Paříž byla zatažená a pošmourná. Obrovský, nepřátelský kolos. Vincent vystoupil z vlaku jako opilý. Ještě než si u prvního kiosku stačil koupit kávu, přijela k vlaku drezína, do vagonů naskákala skupinka černochů a bleskově vyměnili špinavé lůžkoviny za čisté. Koupil si u stánku s novinami plánek metra a pár jízdenek.
Měl se hlásit u Musseta v ateliéru kousek od stanice metra Saint-Paul. Vtiskl se do rohu vagonu a pozoroval cestující. Snažil se vrýt si do paměti podobu každého z nich a jeho rozjitřenému nitru se to podařilo tak důkladně, že si je ještě dlouho po návratu do Prahy dokázal přesně vybavit. Teprve mnohem později mu až na jednoho elegantně oblečeného muže z paměti zcela vymizeli. Když vystoupil z metra, kropilo dláždění slunce. Napadlo ho, že se nejdřív podívá k Notre-Dame a do Latinské čtvrti a teprve potom vyhledá Mussetův ateliér. Pohled na katedrálu ho vzrušil, ale Latinská čtvrť ho okouzlila. Prohlížel si restaurace a kavárny, obchody a obchůdky, trhy s nepřeberným množstvím ovoce a zeleniny a dostal hlad. Koupil si bagetu a spěšně se vrátil. Nalézt Mussetův ateliér nebylo nijak těžké.
Překvapilo ho, jak je úzkostlivě čistý a střízlivý. Nic kromě zařízení nezbytného pro sochaření tam nebylo. Ale měl dobré denní světlo a hezký výhled do dlážděného dvora s mramorovou fontánou uprostřed.
„V patře mám zásoby materiálu a malý kamrlík, kdybych tu náhodou potřeboval přespat,“ vysvětlil mu Musset, sporý chlapík se lví tváří. „Dnes se tu trochu porozhlédněte, v poledne vás vezmu k nám na oběd a od zítřka začnete pracovat.“ Přemýšlivě se podrbal na čele, jako by se snažil vybavit si ještě nějaké další instrukce. Konečně mu svitlo. „Ubytování máte zařízené taky až od zítřka, na přespání si sežeňte nějaký hotel. Tady máte pár franků, na jednu noc to snad stačí.“
Vincent vylekaný nečekanou překážkou, sklesle poděkoval a strčil si zmuchlané bankovky do kapsy.
„Až si najdete hotel, tak se zase vraťte,“ řekl suše Musset a pohledem ho vybízel, aby vypadl.
Dnes budu se vší pravděpodobností spát na ulici, pomyslel si hořce po hodině bloudění po rue de Rivoli. Všechny hotely byly obsazené. Po půl hodině dalšího hledání náhodou nakoukl do jedné z postranních uliček. Hotel, všiml si cedule na jedné úzké, omšelé budově. S novým elánem k ní vyrazil. K zašlé recepci ho dovedl prošlapaný červený koberec. Budova byla prosáklá pachem žluklého tuku a pronikavou vůní neznámého koření. Muž za recepčním pultem byl podle vzhledu Arab.
Vincent přednesl svou žádost – jednolůžkový pokoj na jednu noc a muž souhlasně zavrčel. Pak střelil očima po ruličce bankovek, které Vincent vylovil z kapsy a jednolůžkový pokoj byl rázem obsazený.
„Máme jen dvoulůžkový,“ vycenil zuby ve vlčím úsměvu.
Dvoulůžkový pokoj byl dvakrát tak drahý, ale Mussetovy peníze na něj bohatě stačily a ještě mu nějaké franky zbyly.
„Druhé patro,“ podal mu Arab lhostejně klíč.
Pokoj vypadal odpudivě. Uprostřed místnosti stála veliká postel, ale když se na ni posadil, skulil se do jejího středu. Pochopil, že přes normální postel je položená mnohem větší molitanová matrace, aby jí dodala zdání pohodlného dvojlůžka. Sepraný přehoz nesl známky všemožných lidských výměšků a Vincentovi se zhoupl žaludek. Stejně odporná byla i deka, jen prostěradla byla čistá. Co když se v noci odkopu a ta ohmataná, ošuntělá a propocená deka se dotkne mého těla? Snad se přitom neprobudím, utěšoval se.
Po téhle zkušenosti ho kout připomínající koupelnu příjemně překvapil. Bylo tu umyvadlo, maličká sedací vana a bidet. K čemu bidet v takové špeluňce, podivil se a vydal se hledat záchod. Našel ho na chodbě, obrovský černoch, který z něj právě vycházel, si jednou rukou zapínal poklopec a druhou mu přátelsky pokynul. Vincent se na něho pro jistotu zazubil, pak zatajil dech a vlezl do maličké místnůstky, která se uzavírala primitivní zástrčkou. Když z ní vycházel, málem se srazil s vysokou načesanou brunetou v sukni tak kratičké, že jí stěží zakrývala klín.
Vypadl z hotelu jako cukrář a pospíchal zpátky do Mussetova ateliéru. Bylo už skoro poledne a on měl hlad jako vlk.
„Sehnal jste si hotel?“ přivítal ho Musset.
„V rue de Caron,“ pochlubil se Vincent.
„Tu špeluňku, co vedou Arabové?“ ujistil se Musset a hlasitě se rozesmál. „Tam se moc nevyspíte, bude tam v noci pořádně rušno. Ten hotel je hodinový, obyčejný bordel, víte? Ale jednu noc vydržíte. Máte hlad? Tak ještě chvilku počkejte, něco dodělám tady na tom panákovi,“ ukázal na sochu rozkročeného muže v životní velikosti.
Pár minut po dvanácté se vydali k jeho domovu. Nebylo to od ateliéru daleko, ale Mussetův byt byl až ve čtvrtém poschodí. Zatímco Musset je po každodenním tréninku vyběhl jako mladík, Vincent se už ve třetím patře trochu zadýchal. Čekala je upravená jemná žena s výrazným nosem, kterou Musset představil jako svou paní. Vincentovi bylo trapné, že zapomněl na květiny, rozpačitě se usmíval a v duchu se za svou neomalenost proklínal.
Prošli třemi pokoji a teprve ve čtvrtém se usadili k nízkému stolku, kde jim madam Mussetová nabídla skleničku whisky a misku s oříšky a zmizela. Vincent s Mussetem osaměli a najednou si neměli co říct. Mussetovi to viditelně nevadilo, odpočíval, pohodlně zabořený do hlubokého křesla, a tak se Vincent nenápadně rozhlížel kolem sebe. Pokoj byl zařízený secesním nábytkem, stěny byly vytapetované obrazy a díky hustým záclonám tu vládlo chladivé příšeří.
Whisky vypitá na lačný žaludek mu lehce stoupla do hlavy a s vděkem přivítal, když se asi po čtvrt hodině v pokoji opět objevila madam Mussetová a vyzvala je, aby přešli do jiného pokoje, téměř identického dvojčete toho předchozího, kde tentokrát usedli ke kulatému jídelnímu stolu s mísou zeleninového salátu, talíři s pečlivě naaranžovanými plátky studeného masa a salámu a s košíky s pečivem. Pustil se hladově do jídla. Madam Mussetová jen uzobávala, zato Musset jedl s chutí a Vincentův apetit se mu viditelně zamlouval. Pili bílé víno, Vincent si dopřál dvě skleničky a zdálo se mu výborné. Jakmile dojedli, paní domu odběhla pro hovězí roládu, kterou přímo před nimi nakrájela na tenké elegantní plátky. K roládě podávala víno červené, ale Vincent už se v pití mírnil, jen ochutnal a poprosil o sklenici vody. Pak teprve přišly na řadu sýry a hroznové víno z vlastních venkovských vinic. Teprve teď byl oběd u konce. Vincent slušně poděkoval a skutálel se ze čtvrtého patra na ulici. Pocit plnosti však brzy zmizel a zůstala jen příjemná vzpomínka na dobré a kvalitní jídlo.
První dny si Musset testoval jeho schopnosti. Nechal ho vymodelovat pár drobností a pak rozhodl, že se musí zdokonalit především v kresbě. Vincentovi se to moc nelíbilo, ale neměl odvahu se s ním dohadovat.
„Proč chcete být sochařem?“ zeptal se ho Musset a on se mu svou kostrbatou francouzštinou snažil vysvětlit, že v kameni cítí život, že mu působí potěšení držet ho v ruce, přitesávat ho a dávat mu tvar.
„Sochařina je bídné povolání,“ varoval ho jeho nový učitel. „Je to umění bez možnosti se uchytit. A materiál je nákladný. Talent vám neupírám, ale bylo mou povinností vás na to upozornit.“
Vincent jen pokrčil rameny. Žvaní si vestu, myslel si. Udělám jednou takovou sochu, že si sedne na zadek.