Papírová labuť

Anotace

Ukázka z textu

Uvnitř pytle byla tma a zatuchlý vzduch, plíce mi selhávaly pod tíhou strachu a beznaděje. Začínalo mi docházet, co se děje. Že je to skutečné. Když žijete na výsluní společnosti, něco vám brání propadnout panice – jistý pocit privilegovanosti, jako by i tohle za vás mohl vyřešit někdo jiný. Díky tomu jsem vystupovala suverénně a měla tendenci věci zlehčovat. Milovali mě, vážili si mě a byla jsem důležitá. Někdo se určitě najednou objeví a zachrání mě. Že jo? No že jo?
Zaslechla jsem natáhnutí kohoutku pistole a ucítila, jak se mi hlaveň pevně opírá o zátylek.
„Počkejte.“ Bolelo mě v krku a hlas jsem měla celý ochraptělý z toho, jak jsem ječela, když jsem přišla k sobě a zjistila, že ležím spoutaná jako divoké prase v kufru svého auta. Poznala jsem ho, protože kufr stále voněl tuberózou a santalovým dřevem parfému, který jsem tam před několika týdny rozlila.
Odchytil mě na parkovišti, když jsem nastupovala do svého nebesky modrého kabrioletu – vytáhl mě ven a praštil mi obličejem o kapotu. Myslela jsem, že mi sebere tašku, peněženku, klíče, auto. Možná je to obranný reflex, možná se prostě soustředíte na to, co si přejete, aby se stalo.
Jen ať si to vezme a zmizí.
Ale takhle to nebylo. Nechtěl moji tašku, peněženku, klíče ani auto. Chtěl mě.
Říká se, že je lepší zařvat „hoří“ než „pomoc“, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo, protože jsem se dusila hadrem namočeným v chloroformu, který mi přitiskl na nos a ústa. S chloroformem se to má tak, že vás neuspí okamžitě – ne tak, jak to bývá ve filmech. Kopala jsem a bránila se celou věčnost, než mi končetiny nakonec zvláčněly a mysl se propadla do temnoty.
Neměla jsem křičet, když jsem přišla k sobě. Měla jsem hledat únikovou cestu z kufru auta nebo vytlačit brzdová světla ven nebo udělat něco, co bude později zajímat novináře. Ale Paniku ovládnout nedokážete, chápete? Je to ječící, zdivočelá mrcha a chtělo se jí ven.
To ho rozzuřilo. Poznala jsem to, když zastavil a otevřel kufr. Byla jsem sice oslepená chladným modrým světlem pouliční lampy za jeho rameny, ale vycítila jsem to. A abych to pochopila, vytáhl mě za vlasy ven a nacpal mi do úst ten samý hadr napuštěný chloroformem, který předtím použil, aby mě dostal.
Když mě násilím vlekl k přístavní hrázi s rukama stále svázanýma za zády, tak jsem se z toho hadru dávila. Ten sladký pronikavý zápach už nebyl tak účinný, ale bylo mi z něj zle. Než mi vytáhl roubík z úst, málem jsem se udusila vlastními zvratky. Přes hlavu mi přehodil pytel. Přestala jsem ječet. Mohl mě nechat, abych se tím roubíkem zadusila, ale chtěl mě mít naživu, alespoň do chvíle, než provede to, kvůli čemu mě unesl. Znásilnění? Věznění? Výkupné? V hlavě se mi honil kaleidoskop děsivých klipů z denních zpráv a článků v časopisech. Jistě, pokaždé to se mnou trochu zamávalo, ale stačilo jenom přepnout na jiný kanál nebo otočit na jinou stránku a ty hrůzy byly pryč.
Ale tohle teď ignorovat nešlo. Mohla jsem se přesvědčovat, že je to jen živá noční můra, když si odmyslím palčivou bolest v místech, kde mi vyrval vlasy. Pálilo to jako čert. Ale byla jsem za tu bolest ráda. Díky tomu jsem věděla, že jsem naživu. A když jsem naživu, ještě mám naději.
„Počkejte,“ špitla jsem, když mě srazil na kolena. „Cokoliv chcete. Prosím… jen… nezabíjejte mě.“
Mýlila jsem se. On nechtěl, abych zůstala naživu. Neměl v plánu mě uvěznit nebo žádat výkupné. Nestrhl ze mě šaty ani se nechtěl ukájet pohledem na moje utrpení. Jen mě chtěl mít přesně tady, ať už to bylo kdekoliv. Tady měl v plánu mě zabít. A neztrácel čas.
„Prosím,“ žadonila jsem. „Dovolte mi podívat se naposledy na oblohu.“
Potřebovala jsem získat trochu času, abych zjistila, jestli by se dalo uniknout. A pokud je to opravdu konec, nechtěla jsem zemřít v temnotě, přidušená výpary strachu a zoufalství. Chtěla jsem, aby mé poslední nadechnutí bylo svobodné, naplněné vůní oceánu, příboje a vzduchu prosyceného kapičkami mořské vody. Chtěla jsem zavřít oči a představovat si, že je nedělní odpoledne a já jsem malá holčička s mezerou mezi zuby, která sbírá mušle s MaMaLu.
Na chvíli bylo ticho. Neznala jsem hlas svého věznitele ani jeho tvář, nedovedla jsem si vybavit jeho obličej, jen jsem cítila něčí přítomnost, tyčil se za mými zády jako obrovská kobra připravená zaútočit. Zadržela jsem dech.
Zvedl pytel a já na tváři ucítila noční vánek. Chvíli trvalo, než moje oči přivykly světlu a našly měsíc. Byl tam – dokonalý stříbrný půlměsíc, ten samý, který jsem jako dítě pozorovala před spaním, když mi MaMaLu vyprávěla pohádky.
„Toho dne, kdy ses narodila, visely na obloze těžké mraky plné deště,“ říkávala mi chůva, když mě hladila po vlasech. „Čekali jsme bouři, ale z mraků vykouklo slunce. Tvoje matka tě držela u okna a všimla si zlatých teček ve tvých malých šedých očích. Toho dne měly tvé oči barvu nebe. Proto tě pojmenovala Skye, amorcito.“
Celá léta jsem si na matku nevzpomněla. Nepamatovala jsem si ji, protože zemřela, když jsem byla ještě malá. Nechápala jsem, proč mi přišla na mysl zrovna teď. Možná proto, že za pár minut budu mrtvá taky.
Při tom pomyšlení se mi rozechvěly všechny vnitřnosti. Přemýšlela jsem, jestli se s matkou na onom světě setkám. Jestlipak mě přivítá způsobem, který popisují lidé v talk shows – ti, kteří tvrdí, že tam byli a vrátili se zpět. Přemítala jsem, jestli vůbec nějaký život po smrti existuje.
Vnímala jsem blikající světla výškových budov v přístavu, dopravu táhnoucí se jako červený had napříč centrem města. Zakotvili jsme v opuštěném přístavu naproti zálivu San Diego. Vzpomněla jsem si na otce, kterého jsem uklidňovala, aby si nedělal starosti, aby mě nechal žít a volně dýchat. Jsem jedináček a on už ztratil moji matku.
Přemítala jsem, jestli večeří venku na dvoře, kde sedí na útesu s výhledem na klidnou zátoku v La Jolle. Mistrně ovládá umění pít červené víno a přitom si nesmočit knír. Používá k tomu svůj spodní ret a přitom lehce zakloní hlavu. Budou mi chybět ty jeho husté šedivé licousy, přestože jsem se vždycky bránila, kdykoliv mě chtěl políbit. Třikrát na tvář. Na levou, na pravou a na levou. Pokaždé. Bylo jedno, jestli jsem zrovna sešla dolů ke snídani nebo odjížděla na cestu kolem světa. Mám skříně plné značkových bot, kabelek a různých cetek, ale nejvíc mi bude chybět právě tohle. Tři polibky Warrena Sedgewicka.
„Můj otec vám zaplatí, co budete chtít,“ řekla jsem. „Nebude se na nic ptát.“ Úpěnlivá prosba. Vyjednávání. Jde to snadno, když máte každou chvíli přijít o život.
Moje slova zůstala bez odezvy, kromě rázného šťouchnutí, které mě přinutilo sklonit hlavu.
Můj vrah byl připravený. Klečela jsem uprostřed velké plachty, která pokrývala skoro celou palubu. Rohy byly připevněny ke kusům betonu. Dokázala jsem si představit své mrtvé tělo zabalené do plachty a vyhozené někde uprostřed oceánu.
Moje mysl si to nechtěla připustit, ale moje srdce… moje srdce to vědělo.
„Bože můj, ochraňuj moji duši. A dohlédni na tátu. A na MaMaLu a Estebana.“ Byla to stará modlitba, kterou jsem už roky nevyslovila, ale slova mi z úst vycházela automaticky, jako kdybych se probírala růžencem.
V tu chvíli mi došlo, že těsně před smrtí jsou všechna trápení, nevraživosti i omluvy pouhými přízraky, které se vznášejí jako bledí duchové tváří v tvář všem, které jste milovali, a všem, kteří milovali vás. Protože v poslední chvíli se mi život scvrkl do tří polibků a tří tváří: můj otec, chůva a její syn – dva z nich jsem neviděla od chvíle, co jsme po suché prašné silnici odjeli z Casa Paloma.
Na koho myslíte těsně před smrtí?
Pevně jsem sevřela oči v očekávání cvaknutí, té chladné olověné nevyhnutelnosti smrti.
Na všechny ty, které milujete nejvíc.