Mokrá ryba

Nakladatel:Moba
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:568
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:130 × 206 mm, 657 g
Více podrobností
Klubová cena: 285 Kč
Běžná cena: 379 Kč
Ušetříte: 94 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Doručíme do Vánoc 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 2-3 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 15.12.2017 16:19

Anotace

Berlín roku 1929

Kriminální komisař Gereon Rath zažívá město, které je v rauši. Kokain, ilegální noční kluby, politické pouliční bitvy – prostě tanec na sopce. Mladý, ctižádostivý komisař, který je ve městě nový a byl uklizen na mravnostní oddělení, se nikým nepověřen zapojí do vyšetřování, které vede oddělení vražd – a netuší, že píchl do vosího hnízda…Mrtvý bez identity a se stopami bestiálního mučení je pro oddělení vražd hádankou. Rath objeví pojítko se skupinou Rusů v exilu, kteří měli v plánu nakoupit zbraně za pašované zlato a připravit puč. Po zlatu a zbraních však pasou i jiní. Rath narazí na polovojenské jednotky i organizovaný zločin. Zamiluje se do Charly, stenotypistky na oddělení vražd, a využije jejích zasvěcených informací pro své osamělé vyšetřování. Přitom se do případu zaplétá víc a víc...

Další verze titulu

Mokrá ryba Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Mokrá ryba

Objednací kód: NA282080

Zobrazit podrobnou specifikaci

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Noc značně pokročila. Z jasné osvětleného moře domů zasmušile vyčnívala silueta Pamětního kostela císaře Viléma. Monstrózní kostel byl jedinou stavbou v těchto končinách, která se neopájela neonovým světlem. Jako kdyby napomínal noční prostopášníky pouhou svou přítomností. Temná, mlčenlivá masa kamene uprostřed nočního hukotu. Rath kostel bez zájmu minul, kráčel vzhůru po Kurfürstendammu a prosmýkl se skupinou rozesmátých turistů, o jejichž hladině alkoholu nebylo pochyb. Rath hádal oblast kolem Stuttgartu. Každopádně uslyšel výrazný jihoněmecký přízvuk, když jeden z těch mužů udělal neslušný návrh dívce, která je právě míjela a dívala se plaše stranou.
„Ty se nejdřív nauč německy, jestli tady chceš přijít o panictví,“ odsekla mu dívka, která najednou vůbec nevypadala plaše.
Švábský hrdina zrudnul a nasupeně zmlkl, zatímco se jeho kumpáni přihlouple chechtali. Rath byl otrávený. Z nějakého důvodu snad všichni křupani věřili, že se v Berlíně musejí spráskat jako dobytci. V jistém ohledu byl šťastný, že kromě jeho rodičů nikdo v celém Kolíně nevěděl, že žije tady. Tudíž ho nikdo nemohl navštěvovat. Do některých svých přátel – zřejmě bývalých přátel, aby byl přesný – by docela řekl, že by se tu uměli chovat podobně jako tihle rozjaření Švábové.
Podíval se na hodinky. Půlnoc pryč a on neudělal žádný pokrok. Cítil v kostech celý ten dlouhý den. Obcházel ruské podniky v těchto končinách systematicky, ale neúspěšně. Když začínal s vyptáváním v malé, nostalgické ruské putyce na Nürnberger Strasse, představoval si svou noční akci snazší. Tady v zakouřeném podniku s nízkým stropem a nečitelným jídelním lístkem, kde už sám jednou seděl pod portrétem cara a nabíral z talíře soljanku, by si klidně vsadil na to, že tu najde někoho, kdo Rusa na obrázku pozná. Ale tuhle sázku by prohrál. A přitom ten lokál nebyl ani pět minut od jeho bytu, od téhož bytu, ve kterém Alexej Kardakov ještě před pár týdny bydlel. Rath se dočkal jen vrtění hlavou. Buďto Rusové drželi při sobě, když se někdo opovážil vniknout do jejich světa, anebo Kardakov podnik skutečně nikdy nenavštívil. Rath se přikláněl k první možnosti, protože i v mnohem otevřenějších shromaždištích intelektuálů slyšel pouze nět, když ukazoval Kardakovovu podobenku. A byl si také jistý, že pokud člověka, jako byl Alexej Kardakov, dostihla touha po trudomyslnosti, alkoholu a krajanech, musel se v těchto končinách pohybovat. Charlottenburg byl stále ještě centrem Rusů v Berlíně. Vytvořili si tu vlastní svět s ruskými knihkupectvími, holičstvími a hospodami, svět, ve kterém člověk nemusel promluvit ani slovo německy, aby se tu orientoval. Charlottengrad, tak říkali Berlíňané tomuto paralelnímu světu.
Rath přešel přes Augsburger Strasse a přepočítal si peníze. Na vlhké dlažbě se odráželo neonové světlo baru Kakadu. Před vchodem každou chvíli zastavil taxík a vyplivl své pasažéry. Většinu barů stačil navštívit čistě služebně, ale Kakadu byl jedním z mála, kam zašel i soukromě. Vlezl tam náhodou jednou večer, když se bezesně loudal ulicemi. Líbila se mu tam jazzová kapela, která na malém pódiu hrála k tanci.
Bar sídlil přesně v místě, kde se na Kurfürstendamm napojují Joachimsthaler Strasse a Augsburger Strasse. Tedy nedaleko od Rathova bytu. Chtěl ještě něco vypít, než se tam vrátí. A rozhodně ne čaj s rumem.
Rudozlatý prostor byl natřískaný k prasknutí. Kapela přehlušovala změť hlasů, na tanečním parketu uprostřed místnosti se pohybovalo několik párů. Rath se rozhlédl. Všechny židličky u dlouhého baru v zadní části podniku byly obsazené. Na zezadu prosvícených tabulkách skla se naparovali nakreslení papoušci kakadu a jiné barevné ptactvo, před nimi se míhali barmani a s horlivými úsměvy vyřizovali objednávky.
Do Kakadu chodili hlavně lidé, kteří neměli hluboko do kapsy. Nebyl to levný podnik. Rath se postavil mezi dva muže, kteří vypadali, že se každou chvíli svezou ze svých barových stoliček, a mávl na barmana. Muž se k němu naklonil, aby přijal objednávku, a díval se na něj, jako by ho znal. Rath věděl, že tomu tak není, takhle se na něj dívali už při jeho první návštěvě, to patřilo k servisu. Každý se tu měl cítit jako stálý host.
„Jedno Americano, prosím,“ řekl Rath, opřel se o bar a poslouchal kapelu. I když byla muzika chytlavá, najednou na něj padla veškerá únava. Žádný div, když byl na nohou od časného rána.
Barman se vrátil a postavil na vyleštěný pult sklenici. Rath mu podal marku a vytáhl fotografii. Barman se zatvářil otráveně. Úsměv z jeho tváře zmizel. Pokrčil rameny. K servisu patřila i diskrétnost.
Původně se tomu chtěl v tomto podniku vyhnout, ale Rath položil vedle fotografie i svůj služební průkaz.
„Opravdu jste toho člověka nikdy neviděl?“
Další pokrčení ramen. „Sem denně chodí mraky lidí…“
„Je to Rus,“ pomáhal mu Rath a nenápadně na bar položil další marku. Barman ji ještě nenápadněji zakryl dlaní a naklonil se blíž.
„Rusové se tady většinou drží mezi svými,“ řekl. „Zeptejte přímo se jich.“ Pohledem naznačil směr. „Zkuste štěstí tam vzadu v rohu. Ale neříkejte jim, že to víte ode mě.“
Rath se ohlédl. Na opačném konci sálu sedělo u dvou sousedních stolů asi deset mužů a ani jediná žena.
Pomalu prošel místností, v jedné ruce sklenku, druhou ruku v kapse u kalhot. Skupina mužů na něj vůbec nedbala, byla zabrána do evidentně poutavé diskuze. Mluvili rusky.
„Dostaveníčko vyhnanců?“ zeptal se Rath a vysloužil si zlostné pohledy. Hovor rázem ustal.
„Promiňte, že ruším,“ řekl, ukázal placku na vestě a odrecitoval svou hlášku: „Kriminální policie. Potřeboval bych od vás informace o vašem krajanovi.“
Rath vytáhl ze saka fotografii a podržel ji pod nosem jednomu blonďatému mladíčkovi. „Znáte toho muže?“ zeptal se. „Alexej Ivanovič Kardakov.“
Muž na něj hleděl velkýma modrýma očima, jako by nerozuměl ani slovo. A přesto vypadal, jako kdyby přesně věděl, o co jde.
Od vedlejšího stolu vstali dva muži. Tvář jednoho z nich byla zohyzděna dlouhou jizvou šikmo přes celou tvář. Škrábanec ze studentského souboje to nebyl, tohle vypadalo na mnohem horší ránu. Zběžně se podíval na velkou fotografii.
„Toho pána tady nikdo nezná,“ řekl zjizvenec.
Rath věděl, že muž lže ještě dřív, než vůbec dokončil větu.
„Aha, a jste si naprosto jistý?“ Ukázal na blonďáka. „Tady váš přítel mé otázce vůbec nerozuměl. Byl byste tak laskav a přeložil mu ji?“
„Není třeba, on vám rozuměl.“ Rus se načepýřil. Pod černou látkou jeho obleku Rath viděl hru silných svalů. „A teď vás musím požádat, abyste nás nechal na pokoji,“ vedl si zjizvený dál svou. „My Rusové si tady žijeme sami pro sebe a svoje záležitosti si taky řešíme sami. Nemáme rádi, když se nám Němci pletou do našich věcí.“
„Já se pletu všude, kde se mi zachce,“ odpověděl Rath tím neprovokativnějším tónem, na jaký se v tu chvíli vzmohl.
Chvilku se obával, že Rus vybuchne. Tvář mu zrudla, jizva dokonce zfialověla.
„Máte štěstí, že jste policajt,“ řekl. „Pořádkové síly my respektujeme. Jinak byste byl po krk v problémech.“ Teatrálně se odmlčel. „Ve velkých problémech. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude. Mám dobrou paměť na obličeje. Modlete se, ať na mě nikdy nenarazíte soukromě.“
„Já jsem vždycky ve službě.“
„Dobrý policajt ve službě nepije,“ řekl Rus a ukázal na sklenku v Rathově ruce.
„V tom případě jsem asi špatný policajt,“ řekl Rath a napil se. Ačkoliv bylo tohle vytahování směšné, neviděl důvod, proč by měl před tou gorilou stahovat ohon.
Rus se však už uklidňoval. Podíval se na fotografii, vzal ji Rathovi z ruky a předstíral zájem.
„Opravdu bychom vám rádi pomohli, ale jak jsem řekl: tohoto pána nikdo z nás neviděl.“
„Na to bych se vašich přátel rád zeptal sám,“ řekl Rath a vytáhl z krabičky jednu overstolzku.
„Nenamáhejte se. Všichni by vám řekli to samé.“ Rus úslužně vytáhl odlamovací zápalky a připálil mu.
Pohled kolem stolu mu potvrdil, že zjizvený Rus má pravdu. Oni by opravdu řekli totéž.
„To foto si můžete nechat,“ řekl Rath, když se cigareta rozhořela. „Kdybyste si přece jen na něco vzpomněli. Člověk nikdy neví.“ Dopil svoje Americano a postavil sklenici na stůl. Mezi samé skleničky od vodky. „Občas sem zajdu. Uvidíme se.“
S tím se otočil a nechal Rusy být. Poprvé toho večera si byl jistý, že narazil na lidi, kteří Alexeje Ivanoviče Kardakova znali. I když by mu to nikdy nepřiznali. V tom mohl zjizvenému věřit: nikdo z té společnosti by před německým policistou ani nepípl. Každopádně ne tehdy, když by byl nablízku některý z těch dvou svalovců.
Na tom však Rathovi nezáleželo. Když vyšel před bar Kakadu, musel si zívnout. Navzdory únavě však byl v dobrém rozpoložení, když se vydal na zpáteční cestu do Nürnberger Strasse. Zvětřil krev, konečně měl aspoň miniaturní záchytný bod. A věděl taky, kde bude pokračovat v pátrání. Conditorei Café Berlin. Reklama na odlamovacích zápalkách.


Žánry