Anna Sacher a její hotel

Ukázka z textu

Do jídelního sálu nyní vstoupil i Eduard Sacher, potěšen vznešenou návštěvou; s pány se výborně znal.
„Generalissimus,“ zvolal Wilczek na pozdrav a všichni přítomní mu při provolávání slávy přizvukovali.
Byl to samozřejmě Wiener Salonblatt, který nejznámějšímu vídeňskému restauratérovi dal tuto přezdívku. Podnětem k tomu byla První mezinárodní kuchařská výstava, již Eduard Sacher inicioval a která proběhla na začátku ledna 1884 ve vznešených sálech zahradnické společnosti. Když Wilczekovi řekl o svém nápadu seznámit širokou veřejnost s nejnovějšími standardy v oblasti zdravých potravin a moderního kuchařského umění právě prostřednictvím výstavy, radil hrabě Eduardovi hned od začátku, aby uspořádal velkolepou událost, která vzbudí rozruch.
„Velice originální!“ mínil tenkrát hrabě. „Jako malá světová výstava… A to vše jen na podporu dobrého vkusu!“ Vyšlapal gastronomovi několik cestiček, které ani nestojí za řeč, Eduard měl přece sám tak pevné místo v „dobré“ společnosti, že se mu i bez Wilczekova nepříliš velkého přičinění podařilo pro svůj podnik získat mocné mecenáše a finančníky.
Nakonec výstavu svou přítomností poctili všichni – korunním princem Rudolfem a jeho ženou počínaje. Jedinečnou přehlídku zahájil v zastoupení císařovny nejvyšší mistr kuchař hrabě Wolfgang Kinský. Výstavní prostory, proměněné v chrámy lahůdek, lákaly větší davy než Dvorní opera a divadlo za svých nejlepších dnů. Policejní prezident von Jaden musel dokonce smířlivě zasáhnout, aby nával lidí alespoň trochu usměrnil. Výstava trvala čtyři dny a návštěvníci pokaždé zůstávali ještě dlouho po půlnoci, procházeli se po místnostech cukrářů a kavárníků, obdivovali živé pstruhy a candáty v zimní zahradě, syrové maso vykrmovaných zvířat a do umných aranžmá navršené mořské a sladkovodní ryby, vystavené v ledové jeskyni. Ve skleněném sále byly takzvané ochutnávací lóže, kde bylo možné dát si víno, pivo nebo likér a okusit nejrůznější pokrmy. A konečně v sále uprostřed se nacházela přepychová tabule Eduarda Sachera. Jen „generalissimus armády kuchařů“, psal Salonblatt, uměl přebohatě prostřený stůl „uspořádat v tak dokonale vznešeném stylu“. Nacházely se na něm nejvybranější speciality moderního kuchařského umění: tetřevi, obrovský losos, „slavný Sacherův dort a neméně slavný rostbíf a la Sacher“. Nejen Salonblatt, ale i Neue Freie Presse velkou výstavu vychvaloval jako událost „mezi událostmi tohoto druhu originální a novou“. Novost tu byla klíčovým slovem, neboť vše, co bylo spojeno s právě se utvářející konzumní společností – exotické ovoce, ústřice, cestování, turismus, obchodní domy a stále oblíbenější restaurace nahrazující domácí jídelny – to vše lidé té doby uctívali jako zlaté tele. Na závěr byla na programu velká dražba vystaveného kuchyňského náčiní a dekorací ze slavnostních tabulí. Velkou část výtěžku dostala Vídeňská záchranná společnost a vystavené jídlo, které ještě bylo poživatelné, se ve městě rozdalo chudým a lidem bez domova.
Eduard Sacher odešel z jídelního sálu, rozhovory u stolů se rozproudily a Anna se mezitím pokoušela neztratit přehled o rezervacích. Arcivévoda Ludvík Viktor si objednal japonský salonek, jeden velvyslanec salonek perský a teď se objevila ještě skupinka kavalírů, kteří by také rádi slavnostně povečeřeli. Ostatní salonky byly obsazeny hotelovými hosty a hosté v jídelním sále se rozhodně nechystali své stoly v nejbližší době opustit. Zbýval tedy jen hnědý salon, v němž Anna pro pány hbitě nechala prostřít.
„Smím panstvo zatím pozvat na sklenku šampaňského?“ vyplnila Anna dobu čekání.
Takovéto večery – a těch byla většina – byly jedinečným akrobatickým kouskem, neustále bylo třeba reagovat na nepředvídané, improvizovat, žonglovat. Vždy se jí ale podařilo zařídit všechno tak, aby to vypadalo, že má situaci pod kontrolou. Přitom bylo důležité, aby byla o hostech co nejlépe informována. Nestačilo jen vědět, kdo oni pánové jsou a na co si potrpí, musela hlavně také vědět, kdo se s kým za žádných okolností nechce potkat a jaká setkání by hosty naopak potěšila.
„Ty rozhoduješ,“ říkal jí Eduard Sacher pořád dokola, a tak brzy našla odvahu a vzala vedení hotelu do vlastních rukou. Chtěla vytvořit takovou atmosféru, v níž by hosté zapomněli na své postavení ve společnosti. Aristokraté, Židé, velkoměšťané. K Sacherovi přece měli chodit všichni, bylo by bláhové se vzdát části klientely. A neměli nakonec všichni stejné potřeby? Potřeby, touhy a neřesti, ano, i to už během těch několika málo let po boku Eduarda poznala. Byla to nakonec ona, kdo pány viděl i tehdy, když si v saloncích s tvářemi zrudlými alkoholem odkládali uniformy a povolovali límce košil. Hotel jako Sacher byla neutrální půda; scéna, na níž platila úplně jiná pravidla než v salonech a soukromých palácích vysoké aristokracie.

Od Eduarda se toho hodně naučila, ale přinejmenším stejně tolik toho věděla od svého tchána Franze Sachera, který venku v Badenu někdy vařil pro vybranou společnost, již se mu dokonce dařilo zvát k sobě do své měšťanské vily. Anna měla starého pána ráda a i on ke své nadané snaše choval náklonnost. Jediným trnem v oku jí bylo to, že Sacher v Badenu, onen lázeňský hotel, který v roce 1881 založil Eduardův bratr Carl, byl považován za vznešenější než Hotel de l’Opera ve městě. Hrabě Hans Wilczek tam dokonce založil Vídeňskou dobrovolnou záchrannou společnost, což Carl Sacher, který rovněž patřil mezi jeho přátele, vždy rád zdůrazňoval. Anna byla po celý svůj život žárlivá, a proto taky badenským Sacherovým nemohla přijít na jméno. Nedělala si hlavu s tím, jestli její žárlivost byla přiměřená, nebo přece jen trochu přehnaná, v každém případě jí ale pomáhala uskutečňovat její vlastní cíle. Přísahala si, že se jménem Sacher si každý už brzy bude spojovat jen centrum města.