Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Ukázka z textu

Komplexů jsem měla odjakživa fůru. Asi ve třinácti letech mi ztěžkla horní půlka těla, stehna se mi zakulatila do překvapivých rozměrů, můj vysoký zadek na sebe nabral dolíčkový špek a má prsa se během dvou let zformovala do velikosti podprsenky 4D (to D označení bylo důležité, protože má záda byla úzká, ale prsa dlouhá jako hrušky mi trčela nepřirozeně dopředu). Měla jsem relativně (!) štíhlý pas, měla jsem malá chodidla, oblá předloktí a drobné ruce, měla jsem přes sedmdesát kilo a obličej jako madona (to mi ovšem říkali moje tety z venkova, a velmi staří pánové -- přátelé mého otce). Mí vrstevníci mi říkali "modřina", protože se mi při každém sportu, na který jsem pochopitelně byla příšerně nešikovná, dělaly na těle modré podlittiny, anebo mi taky říkali "rajče", protože jsem při každé sebemenší námaze, kterou mi působilo prakticky všechno, zrudla do fialova a barva mi ve flecích mizela až po několika hodinách.

Na učilišti jsem se nejdřív zamilovala do Martina. Byl nesmírně inteligentní, měl pichlavé oči a jmenoval se Kuna.

Místo oběda jsme s kamarádkami chodily do mléčného baru na koktejly. Jednou tam byl Kuna s černovlasou dívkou ze své (vyšší!) třídy. Koupil jí koktejl a ona mu dala pusu. Pomalou. On zrudl a začal šíleně rychle mluvit. Evidentně samým štěstím. Škytla jsem tehdy smutkem. "Ahoj," zahlaholil na mne Martin jak na starou dobrou kamarádku (V životě jsem nechtěla být něčí "stará dobrá kamarádka"!) a chytil černovlásku kolem ramen. Mléko v koktejlu zkyslo. Pozvracela jsem se.