Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová

Zakladateli Československa bylo už skoro 80 a několik let byl vdovcem, když jej okouzlila čtyřicátnice Oldra Sedlmayerová, vdaná spisovatelka žijící se svým manželem a synem v malé obci nedaleko Brna.

            Ač se spolu scházeli od konce jara 1928 až do roku 1934, podařilo se jim vztah utajit před veřejností i tehdejšími médii. O románku se dlouhá desetiletí téměř nemluvilo. Ucelenější obraz přináší až nyní kniha Utajená láska prezidenta Masaryka, na níž několik let pracoval redaktor Lidových novin Petr Zídek.

            „Na počátku byla přirozená zvědavost,“ píše v úvodu ke své knize. „Proč se Tomáš Masaryk ve vysokém věku zamiloval – a že šlo skutečně o lásku, není pochyb – zrovna do této nevýrazné moravské spisovatelky? A na konci zjištění, že Oldra Sedlmayerová byla mimořádná osobnost, v mnoha ohledech se vymykající svému prostředí, kterou nemůžeme odbýt poukazem na její mdlé literární výkony. Mimořádná osobnost a také postava z tragického životního příběhu. Žena, kterou miloval zakladatel československého státu, se musela vyrovnávat s nepřízní osudu, zažila vzestupy i pády, těžce jí otřásla rodinná tragédie a nakonec dožila v osamění, bídě a zapomnění.“ Výběr následujících několika ukázek z knihy je jen obrysem poutavého a pečlivě doloženého příběhu, který prezidenta Masaryka, jednu z největších postav československých a českých dějin, ukazuje jako člověka z masa a kostí.

LÁNSKÉ ZAČÁTKY

Podle diáře Masarykova osobního tajemníka Antonína Schenka přijela Oldra Sedlmayerová do Lán v pondělí 16. července 1928 v půl páté odpoledne. V Lánech již od oběda pobývali manželé Benešovi a Škrachovi. V pět hodin se společnost vydala na koních – ženy v kočáře – na projížďku po Lánské oboře, jejich cílem byl tisíciletý dub a historický vstup do obory pod Brejlem, zvaný Myší díra. Večeře se podávala v osm hodin a kromě jmenovaných se jí účastnil ještě Jan Masaryk a prezidentova neteř Ludmila Lípová, která zastupovala Alici Masarykovou ve funkci „hlavy domácnosti“. Nepřítomnost prezidentovy puritánské dcery, která považovala za svou povinnost chránit čistotu Masarykova odkazu i před samotným Masarykem, uvolnila atmosféru a urychlila intimní sblížení hlavy státu a moravské spisovatelky. (…) Není pochyb, že iniciativa vyšla od Masaryka. „Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned!“ – „Ale bylo to pěkné, pamatuješ, to poprvé – tys byla taková rezervovaná – pěkně!“ Tak na to Masaryk vzpomínal o tři roky později a Oldra si jeho slova vzápětí zapsala do svého deníku. Prezident se projevil jako praktický muž: „Ten divan takový nešikovný.“ Nejpodrobnější vzpomínku na první milování najdeme v Masarykově dopise z 13. srpna 1931: „Vždyť to byla hned na začátku ta nebývalá slast, že jsem Tě hned a samozřejmě vzal a Ty mne – pamatuješ na naše prvé objetí v L.? Vidím ten nešikovný divan v té prvé světnici, kde jsem, podle svého listu Tobě, nemohl se dostat k Tvému čelu a ke Tvým sladkým rtům – zavedl jsem Tě do světnice vedle a tam jsme ulehli na posteli. Ale neměli jsme praxe, stalo se, že přišla paní Škrachová. (Snad od té chvíle mají podezření?).“

            Tu noc byla velká bouřka a blesk v lánském parku zasáhl vzrostlou osiku.

Po intimním sblížení si Tomáš a Oldra počínali přesně tak, jak bychom to od zamilovaných očekávali: chtěli se vidět co nejdříve znovu. Již na konci července obdržela Oldra z Karlových Varů od Masarykova osobního tajemníka Antonína Schenka lakonický dopis: „Milostivá paní, dovoluji si Vám oznámiti, že z příkazu pana prezidenta republiky objednal jsem pro Vás ode dne 2. srpna t. r. appartement (salonek a ložnice s koupelnou) v hotelu Esplanade v Praze, Vrchlického sady.“

            Apartmán číslo 22 v hotelu Esplanade se stal místem, kde se v následujících letech odehrávaly nejsoukromější schůzky prezidenta s Oldrou. (…) Díky pečlivému Antonínu Schenkovi víme, že prezident se s Oldrou v Esplanade setkával většinou odpoledne kolem čtvrté hodiny. Cesta z Hradu, dlouhá zhruba tři kilometry, mu pěšky trvala 50 minut. S Oldrou strávil obvykle hodinu a půl či dvě a pak se – pokud byl pátek – vydal opět pěšky nahoru na Vinohrady k Čapkům, kam dorazil před sedmou.

            Ve čtvrtek 2. srpna 1928 přišel Masaryk do Esplanade ve čtyři hodiny. S Oldrou i povečeřel. Dalších pět dnů strávili oba z velké části spolu, buď ve dvou, nebo ve větší společnosti. V pátek spolu poobědvali i povečeřeli, přičemž není jasné kde. Oldra v deníku zmiňuje „světla na Vltavě“, což vylučuje Esplanade. Šlo tedy buď o Pražský hrad, nebo nějakou restauraci u řeky. Pro první variantu mluví i to, že v zápise je uvedeno, že v knihovně mluvili o románu, který se rozhodli společně napsat. V sobotu pak Oldra poobědvala na Hradě s prezidentem a jeho mladší dcerou Olgou Revilliodovou a jejími dvěma malými syny Herbertem a Leonardem. Navečer v půl šesté s nimi odjela do Lán, večeře se pak zúčastnili ještě manželé Benešovi a Škrachovi. V neděli dopoledne se Tomáš s Oldrou procházeli zámeckým parkem, ona pak do svého deníku zachytila slova, která pronesl u osiky poraněné bleskem: „Stromy mají mízu, jako u člověka; to Ti bylo divné!“ Oběda se stejně jako předchozí večeře účastnila Masarykova dcera Olga, Benešovi, Škrachovi, a navíc prezidentův osobní tajemník Antonín Schenk, písařka Jarmila Kaloušová a dva muži z ochranky. Odpoledně přijal prezident v Oldřině přítomnosti několik dam z Velké Británie a Francie. (...)

Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová

Tajné city

V prvních měsících museli milenci vyřešit hlavně problém, jak svoje styky prezentovat nejbližšímu okolí, tedy zejména svým rodinám. Vztah osmasedmdesátiletého prezidenta ke čtyřiačtyřicetileté vdané spisovatelce byl již svou existencí delikátní. Podle § 502 tehdejšího trestního zákona, převzatého z dob Rakouska-Uherska, mohl být dokonce právně kvalifikován jako přečin cizoložství a potrestán vězením od jednoho do šesti měsíců. Stěžovatelem by podle zákona musel být podváděný Jan Sedlmayer, který však zřejmě nikdy nepojal ani stín podezření, že vztahy jeho manželky k hlavě státu mají jiný než přátelský a pracovní charakter. Přednosta stanice v Tetčicích věděl, co se sluší, a dopisy adresované manželce nečetl. Také neměl zřejmě žádný talent k žárlivosti a již dlouhá léta byl smířen s tím, že se jeho manželka pohybuje ve sférách, do nichž sám nedohlédne.

            Prezidentova situace byla samozřejmě mnohem složitější. Před nejbližším okolím, což v jeho případě znamenalo členy rodiny, tajemníky, personál (komorníka, řidiče), členy ochranky a nejbližší přátele, jakými byli třeba manželé Benešovi, rozhodně nemohl vztah k Oldře utajit. O reakcích prezidentova okruhu však máme jen velmi málo pramenů. Personál a úředníci svou diskrétnost zachovali i po smrti, a to včetně těch, kteří napsali vzpomínky.

            Jisté je, že vztah velmi vadil prezidentově dceři Alici, která jej „odmítala s tichým nepřátelstvím“. Životopisec Alice Masarykové Radovan Lovčí píše, že jí vadil nejen Masarykův vztah k Oldře, ale i kontakty s dalšími literárně a umělecky činnými ženami. „Zřejmě se domnívala, že otcovy vazby k nim jsou důkazem nevěry a neúcty vůči její zesnulé matce, a úsilí bránit T. G. Masaryka před případnými novými známostmi vnímala jako ochranu pro ni posvátného svazku obou rodičů.“ V každém případě pro analýzu vztahu Alice k Oldře nemáme žádný přímý pramen, protože jejich vzájemná korespondence se až na několik dopisů, které nemají velkou vypovídací hodnotu, nedochovala. Ledacos se však dá usuzovat z korespondence mezi Masarykem a Oldrou, v níž je Alice velmi často zmiňována. (…) Žádná historická analýza již přesně nerozkryje, kdo a co o vztahu prezidenta republiky a moravské literátky věděl. Určitě nešlo o „veřejné tajemství“, tedy pokud slovo „veřejnost“ používáme pro nějakou statisticky relevantní skupinu občanů. Jistě ale existovaly nějaké „dobře informované kruhy“, jen bohužel netušíme, jak byly široké. Zasahovaly nepochybně Masarykovo nejbližší fyzické okolí, část politické a intelektuální elity a řadu jednotlivců. Co a komu o svém vztahu k Oldře sdělil prezident, vůbec nevíme: nedochoval se k tomu jediný pramen. O tom, co říkala Oldra, je pramenů celkem dost: vyplývá z nich, že v prostředí, kde se pohybovala, tedy zejména v ženském a sokolském hnutí, mezi realisty a národními socialisty a v brněnských literárních kruzích, se svým „přátelským“ vztahem s hlavou státu nikterak netajila. To, že Masaryka navštěvuje, že si s ním koresponduje a že s ním i literárně spolupracuje, věděl od přelomu 20. a 30. let zřejmě kdekdo. To, že má s prezidentem milostný vztah, však Oldra tajila i před většinou svých blízkých přátel.

(…) Jejich vztah byl založen na maximální otevřenosti. Již 28. srpna Masaryk Oldře dopisem sděloval: „Psát, duša moja, můžete, kolik chcete a kolikrát chcete; vypovídal jsem Vám své životní tajemství – tím jsem se k Vám přivázal a Vás k sobě takovým štrankem, že již nemůžeme od sebe! Každý váš list mě potěšuje a zajímá mě všecinko, co děláte, myslíte. Ani nevím, jak Vám Vaši věrnost mám odplatit, a dovedu-li to! Nedovedu Vám své pocity vypsat a jaksi nerad to dělám; ale povím Vám to, až se uvidíme. [...] ten štranek nám dovoluje, ba nutí, abychom projednali právě také intimní stránky života. Máme přece oba své zkušenosti, proč bychom se ostýchali mluvit? Myslím, že bych právě o lásce dovedl říci dost nového, tj. čemu se lidé posud vyhýbají mluvit. Dokonce bych to měl říci veřejně, napsat to – obávám se, že by mě publikum prohlásilo za cynika.“ Masarykovo „životní tajemství“, které Oldře prozradil, zůstalo tajemstvím dodnes. (…)

Peníze pro Oldru

Poměr prezidenta Masaryka k Oldře Sedlmayerové měl i finanční rovinu. Prezident chápal, že manželka přednosty stanice musí počítat každou korunu, a proto k ní byl – přinejmenším v počátcích jejich vztahu – velmi štědrý. V srpnu 1928, tedy bezprostředně poté, co se s Oldrou sblížil, jí psal z Topoľčianek do západočeských lázní: „V Karlových Varech, slýchám, jsou velmi dobré krámy, mají zboží dobré a prý vkusné; až Alice odjede a budete sama, poohlédněte se po těch krámech a kupujte si všecko, co budete potřebovat. Neztratíte čas v Brně a v Praze a bude to lepší. Mám Vám poslat seznam, co byste měla kupovat? Pošlu zatím šek, v Karlových Varech je filiálka Živnostenské banky.“

            Kolik peněz celkem Masaryk Oldře daroval, je velmi obtížné zjistit. Prameny, které máme k dispozici, jsou navíc jednostranné: pocházejí výhradně od Oldry. Ta později uváděla, že jen v roce 1928 od Masaryka dostala 80 000 Kč, z čehož ale velká část byla určena pro další osoby: 15 000 pro Boženu Věrnou, stejná částka pro blíže neurčenou profesorku Ševčíkovou z Brna, 4500 Kč pro sochaře Rolínka apod. Na konci října 1928 prý Oldra od Masaryka dostala 300 000 Kč, ale již o měsíc později z nich 292 000 Kč na prezidentovu žádost vrátila. I kdyby ale Oldra v roce 1928 dostala od Masaryka pro sebe jen 50 000 Kč, šlo v té době o značnou sumu: dal se za ni pořídit třeba nový řadový domek na pražském Spořilově.

            Masaryk sám zpočátku zřejmě uvažoval o tom, že by Oldře koupil v Praze dům, čímž by ji nejen ekonomicky zabezpečil, ale také by tím získal místo, kde by se mohli nerušeně scházet. Podle zápisku z Oldřina deníku z jara 1929 tento plán padl pro odpor prezidentovy dcery Alice. Masaryk k tomu Oldře řekl: „Vidíte, co jsem měl plánů: ten dům, abych mohl k vám denně přijít. Zavolal jsem si mladého arch. od Plečnika, aby mi něco našel, aby se poptával. Řekl to před Alice a to ji hrozně zneklidnilo. Domyslela se. A tak se mi všechno rozplyne. Já jsem otrok.“ (…)

Náhlý konec

Od druhé poloviny roku 1932 intenzita Masarykových styků s Oldrou výrazně poklesla. Od srpna 1932 do konce roku se setkali jednou, během celého následujícího roku maximálně šestkrát, ale spíše jen pětkrát, a v roce 1934 do Masarykova onemocnění jen dvakrát. Příčina Masarykova ochladnutí byla prozaická, i když jistě překvapivá: v září 1932 navázal vztah s jinou ženou. Jeho novou přítelkyní se stala v Římě žijící sochařka Helena Železná-Scholzová.

            V září 1932 přijela na doporučení československého vyslance v Římě Vojtěcha Mastného do Topoľčianek, v prezidentově nejužším kruhu strávila devět dní a během sedmi sezení vytvořila Masarykovu 85 centimetrů vysokou bronzovou sochu, která zobrazuje horní část jeho těla. V průběhu práce se s prezidentem sblížila. (…) Oldra se cítila stále více opuštěná a snad i zrazená, přestože o prezidentově vztahu k sochařce zřejmě nevěděla. V dubnu 1933 Masarykovi psala: „Pane prezidente, povězte mi to upřímně, nehoršíte se na mne? Nevím, co to ve mně je, pořád jako by mi něco říkalo, že Jste mi stále vzdálenější.“ Stejný tón má i dopis psaný o dva měsíce později. „Je mi těžce z toho, že k Vám nemohu, a tím že roste odcizení a různé nejasnosti.“ Ve druhé polovině roku 1933 se viděli již jen jednou a v roce následujícím jednou v únoru a podruhé v dubnu. Od května 1934 se stal i jejich korespondenční styk jednostranným: Oldra psala nemocnému Masarykovi, odpovědi však dostávala od jeho osobního tajemníka Antonína Schenka. „Pan prezident dostal Vaše dopisy,“ psal Schenk 4. července 1934 Oldře do Vranovské Vsi. „Zachová dosud přesně radu lékařovou, aby v zájmu brzkého naprostého zotavení šetřil zrak. Proto vůbec nepíše. Pověřil mě tedy, abych Vám tlumočil jeho poděkování za Vaše zprávy.“ V říjnu jí Schenk předal Masarykovo poděkování za dopis a pozdrav. „Návštěv pan prezident dosud podle rady lékařů nepřijímá, aby jeho zotavení nerušeně pokračovalo.“ A v prosinci Oldře psal: „Předložil jsem Váš dopis z 23. m. m. panu prezidentovi. Pan prezident mne pověřil, abych Vám jeho jménem poděkoval za Vaše přání a sdělil, že mu bohužel nebude v dohledné době možno vrátit se k literární práci, o níž píšete. Má mnoho věcí, které za své rekonvalescence byl nucen odložit a kterým nyní musí věnovat svůj čas.“

            Oldřin dopis Jaroslavu Stránskému svědčí o její rezignaci: „Musím se s tím sama v sobě nějak vyrovnat, že Pana prezidenta ani já na tomto světě víc neuvidím. [...] Nebudu už nikde prosit, abych mohla P. P. navštívit. Vím zcela jistě, kdyby mě choval v paměti, že mě Sám zavolal. Vím to jistě. – Ztratil-li mě ze Svého myšlení, bylo by marným toužit po shledání s Ním [...] Nebudu už nikoho prosit – budu jen čekat, rozpomene-li se P. P. sám na mě a bude-li chtít se mnou mluvit. Ničeho jiného už dnes dělat nemohu. Byl mně přístup k P. P. dávno a soustavně znemožňován, nemohla jsem volně k Němu, ani dokud byl zdráv; ani tehdy jsem se nikdy o přístup nesnažila, abych nebyla příčinou Jeho zneklidňování ze strany Jeho okolí. Dnes je všechno už asi marno, marno! Musím se s tím nějak vypořádat a zvykat si na tu myšlenku.“ (…) Masaryk žil po abdikaci 14. prosince 1935 v kruhu rodiny a nejbližších spolupracovníků v Lánech. Jeho zdravotní stav procházel různými výkyvy, v lepších chvílích se objevoval i na veřejnosti, většinou v autě nebo kočáře, nebo přijímal hosty. Na Oldru si však nevzpomněl, a pokud ano, rozmluvilo mu nápad pozvat ji jeho okolí. „Působilo na mě drtivě, že po celé tři roky byly mé prosby o povolení návštěvy zamítány, zatímco jiné osoby byly přijímány a zvány,“ psala Oldra v listopadu 1937 Edvardu Benešovi. „Drtivě na mě padá, když se dovídám, jako na př. nedávno v Brně od Prof. Zdeňka Nejedlého, že ještě měsíc před smrtí P. P. byl pozván, nebo že i jiné osoby byly v poslední době přijímány na dlouhé návštěvy (dr. Císař. aj.) – kdežto moje prosby o několik minut hovoru zůstávaly nepovšimnuty.“

            Masarykova smrt 14. září 1937 Oldru zdrtila. Edvardu Benešovi psala: „Myslím, že jsem Jej znala jako málokdo – lépe, jistě lépe než Jeho rodina.“ A dodala: „Pro mě život ztrácí smysl.“ V Masarykův úmrtní den napsala i jeho tajemníku Antonínu Schenkovi: „Nemělo by smyslu říkat slova soustrasti, když celý život mně ztrácí smysl a svět zahalila tma. Kdo komu bychom vlastně měli soustrast vyslovovat – vždyť je jen bolest a hrůza! Věřím ve věčný mír toho svatého srdce a té drahé Duše, zlými a omezenými lidmi tolikrát zraňované, dočkal se té vytoužené samoty a pokoje!“

Zdroj: 8.9.2017    Pátek Lidových novin - Petr Zídek