Přišla o domov i o rodinu. viděla, jak její matku poslali na smrt. Ona sama se stala obětí experimentů nacistického lékaře Josefa Mengeleho. Příběh ženy, která o svém životě mluvila s láskou a neskutečným půvabem i přes hrůzy, které si prožila, se díky přední slovenské novinářce Veronice H. Tóthové dostává na knižní pulty a sbírá jednu cenu za druhou.
Pokud se rozhodnete, že si koupíte v roce 2018 jen jednu knihu, měla by to být tato. Přestože každý příběh člověka, jenž pocítil hrůzy druhé světové války, je výjimečný, tento vás chytne za srdce hned na první stránce a nepustí. Nepustí vás ani poté, kdy se kniha zavře a vy se rozloučíte s posledními slovy paní Fisherové. I pak budete ještě dlouho přemýšlet o hrdinských gestech, která by jinak upadla v zapomnění. O nekonečné lásce matky k dítěti v nemilosrdném světě plném nenávisti i odpuštění.
A právě proto jsme se rozhodly vydat se za spoluautorkou tohoto díla Veronikou H. Tóthovou, aby nám přiblížila, jak kniha vznikala, a odhalila i další tajemství o identitě ženy, jež přežila čtyři koncentrační tábory i pokusy nemilosrdného Anděla smrti Josefa Mengeleho.
* Od tohoto tématu se všeobecně často odvrací zrak, ale vy jste se vydala po jeho stopách. Kdy jste se rozhodla mapovat životy přeživších holokaust?
V médiích se pohybuji od sedmnácti let. Příběhům lidí, kteří přežili komunistické nebo nacistické pronásledování, jsem se začala věnovat v roce 2010. Když mě zaujme příběh člověka, kterého ovlivnil chod dějin nebo který sám ovlivnil historii a měl sílu přežít, tak ho musím zviditelnit, aby se o něm vědělo.
* Jak jste se seznámila s paní violou S. Fisherovou? Údajně jste slyšela o Slovence žijící v Praze, která přežila čtyři koncentrační tábory, ale její identita vás velmi překvapila, je to tak?
Ano, paní Fisherovou jsem znala už z dětství. Téměř každý den, když jsem šla přes město do školy, jsem ji potkávala i s jejím manželem na procházce. Byli neuvěřitelně elegantní pár. Pan Fisher nosil svoji tankistickou baretku a vyznamenání, které získal za účast v bojích druhé světové války. Paní Fisherovou naopak zdobil krásný klobouček a šaty. V té době jsem vůbec netušila, čím vším si tato dáma prošla. Pak jsem začala pracovat v televizi, kde byl zaměstnán jako střihač a kameraman Alexander, vnuk paní Fisherové. S ním jsme udělali krátkou reportáž o jeho dědečkovi, ale příběh paní Violy mi stále zůstával ukrytý. V roce 2010 jsem začala dělat dokument o přeživších holokaust a dozvěděla se, že v Praze žije i dáma, která přežila čtyři koncentrační tábory.
* a pak jste zjistila, že je to vlastně dáma, kterou znáte již z dětství. Co vás ještě na paní viole a lidech s podobným osudem překvapilo?
Překvapilo mě, že odpouštějí. Nejen těm tyranům či dozorcům, ale i sousedům, nebo známým, kteří jim po konci války dávali najevo, že se vracet neměli. Obyčejní lidé si mysleli, že žijí spořádaný život. Oni sami sice nikoho nikam nezavřeli, ale mnozí souhlasili s tím, jak se s Židy nakládalo.
* Jak se s tímto vyrovnávala paní Fisherová. Ono to návratem domů tedy vůbec nekončilo, že?
I paní Fisherová se po tom všem, co zažila, musela potýkat s tichou i otevřenou nenávistí právě proto, že přežila a vrátila se. Chtěla se vrátit zpět domů, do bytu, kde předtím bydlela, ale ten byl už obsazen jinou rodinou, která jim ho vzala. A nejen to. Lidé z jejího okolí nechtěli slyšet nic o koncentračních táborech. Dělali, jako by se to nestalo, a dokonce jí říkali, ať na to zapomene a nemluví o tom. Někteří to jistě dělali kvůli pocitu hanby, snad se styděli za to, že takovou hrůzu sami dopustili. Ale také tu byli ti, kteří to vůbec nechtěli poslouchat. Nechtěli vědět, co se stalo jejich sousedům. Nezajímalo je to.
* Jak vás příběh paní Fisherové ovlivnil a celkově všechny příběhy, se kterými jste se setkala?
Jejich příběhy jsou tak těžké a smutné. Nedá se při nich neplakat. I při psaní knihy jsme s paní Violkou společně uronily spoustu slz, ale také jsme se velmi nasmály. Zajímavé je, že většina lidí, kteří přežili lágr nebo vězení, těm lidem odpustila. Nezapomněli, ale odpustili, aby mohli dál žít a jejich život se nesmrskl jen na chuť pomstít smrt svých blízkých.
* Je hodně těžké přemluvit přeživší, aby mluvili o děsivých zážitcích z koncentračního tábora?
Ano. Spousta lidí je ochotná vám říct, kde a jak žili před válkou. Jaká byla jejich rodina a co se s nimi stalo. Ale mnozí nejsou schopni mluvit o detailech, o každodenní hrůze a katastrofálních podmínkách. V tomto byla paní Viola výjimečná. Dokázala upřímně mluvit o svých pocitech a popisovat měsíce v koncentračním táboře do posledního detailu. Často jsem měla pocit, že se už nechci dál ptát, protože je nevhodné tahat z této dámy detaily, které i po tolika letech stále bolí. Ale byla to ona, kdo mi říkal, že pokud něčemu nerozumím, ať se ptám. Chtěla, aby si každý čtenář mohl představit tu hrůzu do posledního detailu.
* Ke knize jste natočila i dokument. Kde ho můžeme vidět?
Ano, je to tak. Dokument vznikl vlastně dříve než kniha. Už v roce 2011 jsem natočila dokumentární seriál s názvem „Neumlčaní“, kde je každá část věnována jednomu člověku. Jedna část je věnována právě paní Viole. Film je ke zhlédnutí na stránkách televize, kde pracuji. Můžete se podívat na www.joj.sk
* Co je pro vás při dokumentaci těchto příběhů nejtěžší?
Bezmoc. Moje i jejich. Fakt, že neměli možnost se bránit. A stále přemýšlím, co bych ve stejné situaci udělala já. Respektovala bych zákony, nechala se zahnat do ghetta a potom do dobytčáku, nebo bych se snažila ukrýt před nacisty? A samozřejmě mě jako matku malé dcerky děsí bolest a utrpení malých dětí. A to, že jim jejich rodiče nemohli pomoci.
* Jak se díváte na lidi, kteří tvrdí, že se holokaust nestal?
Ten problém máme i na Slovensku. Chodím na besedy po školách a studenti se mě ptají, jak mají spolužákům vysvětlit, že se pletou, když věří, že plynové komory neexistovaly a že celá tragédie spojená s vyhlazováním Židů je vymyšlená. Nevím, kde se to v lidech bere. Ta jistota, že oni sami vědí, co se opravdu stalo a že tyto příběhy jsou smyšlené za účelem vyvolat v lidech pocit viny. Těmto mladým lidem pak říkám, že to jsou věci, které jistě pochytili v rodině. Na druhou stranu musí být asi těžké uvědomit si, že váš dědeček, kterého jste celý život milovali, vám tvrdil něco, co nebyla pravda.
* Přece jenom je to pár let... Ověřujete si pravdivost příběhů?
Při psaní knihy Mengeleho děvče jsem od začátku věděla, že ta kniha nebude jen o přepisování vzpomínek paní Violy. Chtěla jsem, aby si čtenář mohl i na stránkách knihy ověřit, že to, co paní Viola vyprávěla, souhlasí s historickými fakty. Všechny relevantní vzpomínky, které se týkají koncentračních táborů, jsem konzultovala s historiky. V knize například najdete kartotéku dokumentů z Ravensbrücku a Buchenwaldu. Ten z Osvětimi se nezachoval. Co se týkalo pokusů, které musela paní Viola podstoupit, ty jsem konzultovala přímo v Osvětimi, a tam mi je potvrdili. Já nejsem spisovatelka, ale dokumentaristka a pro mě je ověřování faktů neodmyslitelnou součástí mojí práce.
* Jak paní Fisherová reagovala na úspěch knihy?
Ten obrovský úspěch ji velice překvapil. Na začátku se mě ptala, zda budou smutné vzpomínky staré ženy někoho zajímat. Říkala jsem jí, že určitě ano, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že kniha bude mít tolik čtenářů a že bude přeložena i do češtiny. To by ji velmi potěšilo, protože skoro deset let byla Praha jejím druhým domovem. ?
Zdroj: 17.1.2018 Baví mě žít Lenka Zajícová
Přidat komentář
Mengeleho děvče (Vojtěška Gregorková , 16.8.2022) Odpovědět