V souvislosti se čtyřstým výročím úmrtí Williama Shakespeara zahájilo roku 2015 londýnské nakladatelství Hogarth projekt nazvaný Hogarth Shakespeare, v jehož rámci píší známí současní autoři texty inspirované Shakespearovým dramatickým dílem. I český čtenář měl už takto možnost seznámit se s romány J. Wintersonové, H. Jacobsona, A. Tylerové nebo M. Atwoodové. Mimo rámec daného projektu – jako by chtěl demonstrovat svoji nezávislost – vzdal hold velkému bardovi významný britský prozaik Ian McEwan nedávným krátkým románem na hamletovské téma. Pojal je vskutku svérázně; jak sám (poněkud nepřesně) říká, poprvé ve své tvorbě překročil hranice realistického psaní směrem k surreálnu.
Z hamletovského příběhu se Skořápka zaměřuje na motiv přípravy a provedení úkladné královraždy, na níž se podíleli královna Gertruda a její švagr Claudius, tedy na ten prvek, který ději Shakespearovy tragédie časově předchází. McEwanova podoba komplotu je ovšem zasazena do moderních kulis současného Londýna, dějištěm není dánský hrad Elsinor, nýbrž honosný, avšak značně zanedbaný a chátrající georgiánský dům ve čtvrti St John’s Wood, jednajícími postavami osmadvacetiletá Trudy a mladší bratr jejího manžela Claude, jejich oběť se jmenuje John Cairncross a roli Hamleta a zároveň vypravěče přebírá – Trudin dosud nenarozený, a tudíž bezejmenný syn! Fantaskní prvek románu tedy tvoří tato velmi specifická narativní situace a z ní plynoucí perspektiva, kdy se McEwanův Hamlet zároveň dostává do pozice jakéhosi nedobrovolného Polonia, špeha, jemuž je souzeno slyšet, ale odepřeno jednat. Aspoň prozatím.
Nutným předpokladem takového vypravěče je jeho mentální vyspělost. Autor ji vysvětluje tím, že plod nejenom vnímá hovory lidí, ale zejména rádio, které jeho matka ustavičně poslouchá, a v důsledku toho má zformované názory vlastně na celý současný svět, což také dává nejednou ve svých úvahách najevo. Může se zdát, že v tomto ohledu McEwan přece jen přestřelil a že si měl kupříkladu poznámky dotýkající se aktuální politické situace nebo sexuální identifikace dnešní mládeže schovat na jiný román. Jak nám však ukazuje klíčová třetí kapitola, je tato nadsázka namístě. Oponujeli dosud nenarozený vypravěč skeptickému mediálnímu obrazu světa tím, co mu říká jeho zdravý rozum, vyjadřuje tak způsobilost k nezávislému myšlení a tím i k projevům vůle na základě mravních vývodů. Tato schopnost se uplatní především v jeho závěrečném rozhodnutí zasáhnout do osudů vrahů svého otce. Neboť dilema mcewanovského Hamleta není, zda být, nebo nebýt – to má dávno vyřešené; chce vstoupit do světa a hodlá si to v něm protáhnout aspoň do roku 2099. Jeho dilematem je, zda má svou matku coby dárkyni života milovat, anebo jakožto vražednici druhého původce vlastního bytí nemilovat, a tudíž nechránit. V tomto smyslu klade autor paradoxní otázku odepření ochrany (a tedy nastolení vyšší spravedlnosti) navzdory lásce, anebo právě ve jménu lásky. Je nasnadě, že se tak rovněž převracejí tradiční role rodiče a dítěte. První vypravěčova reakce je pudová: „Vrahům se musí podařit uniknout.“ Posléze však citovou vazbu zkomplikuje rozum a mravní vědomí a též fakt, že si uvědomuje možnost aktivně vstoupit do běhu věcí. Špehem našich činů se tak stává jakési odosobněné svědomí, ať už se skrývá kdekoli a v jakékoli podobě.
Je tu však ještě jeden obecnější problém, který také vyvěrá ze Shakespearovy hry. Tak jako Shakespearův Hamlet i mcewanovský vypravěč si uvědomuje zásadní rozdíl mezi tím, co reprezentuje jeho otec a co jeho strýc. Hamlet v prvním aktu hry říká, že se jeho otec lišil od Claudia jako mytický Hyperion od satyra; v případě Johna a Clauda je rozpor ještě příkřejší. John byl básník, podle recenzentů ne příliš zdatný, podle jeho studentky, básnířky Elodie, vynikající. Naproti tomu vulgární Claude si vybudoval kariéru jako developer a sám se chlubí tím, že dokáže jedinou věc, kterou John nikdy nedokázal – vydělávat peníze. Čistě materiální zájmy, sycené hloupostí, triviálností, bezcitností a cynismem, tu nabývají vrchu nad kultivovaností a citovým bohatstvím. John se po celou dobu snaží ke své ženě vrátit, neboť ji miluje, Claudovi jde spíš o to co nejčastěji se s ní vyspat bez ohledu na to, že je ve vysokém stupni těhotenství, a tímto svým satyrstvím odsunout všechny problémy aspoň dočasně stranou. Vypravěč tak nejen hájí své přirozené citové pouto k otci, ale současně si trpce uvědomuje, jak tu nižší, ba pokleslý hodnotový svět potírá principy vyšších hodnot a jaké nebezpečí z toho plyne pro lidstvo i pro něho samého. Obává se, aby ho strýc svou opakovanou přítomností v matčině těle nakonec neinfikoval něčím ze své pochybné genetické výbavy.
Postava Trudy je o něco složitější. Charakterizuje ji nepořádek panující v celém domě, lhostejnost k neutěšenému prostředí, v němž žije. Jako by si dokonce ani neuvědomovala své těhotenství, neodpírá si své oblíbené značky vín (takže se i z jejího plodu nakonec stává poměrně vyspělý labužník) a nebrání se častému pohlavnímu styku s Claudem. O přesných důvodech jejího rozchodu s Johnem ani o tom, proč se spustila právě s jeho bratrem, toho příliš nevíme, ale zdá se, že právě takový nepořádek jako v domě panuje i v její duši. Je mnohem inteligentnější a prozíravější než Claude a vůbec si není jistá úspěšností jejich činu. Třebaže John zemře daleko od nich – glykol, který Claude namíchal do Johnova oblíbeného smoothie, zapůsobí až kdesi na dálnici směrem z města a vše je nastraženo jako sebevražda –, přemohou ji city a ona se v nich začne utápět, zatímco Clauda se bratrova smrt nedotkne. Jeho jediným zájmem je uniknout včas do ciziny, když se ukáže, že v promyšleném způsobu vraždy přece jen zůstaly mezery a policie začíná mít podezření.
Vyústění příběhu nás vede k poněkud spekulativní domněnce, že si McEwan možná povšiml určité nesrovnalosti ve slavném dvojverší, jímž končí svou promluvu Hamlet na závěr prvního jednání, a že právě to ho přivedlo k námětu jeho románu. V překladu E. A. Saudka toto dvojverší zní: „Vymknuta ze svých kloubů doba šílí: / že jsem se zrodil, abych napravil ji!“ Hamlet se však s takovým posláním nenarodil, bylo mu uloženo krátce předtím duchem jeho otce. McEwan tedy vlastně „napravuje“ Shakespeara. Jeho hrdinovi nikdo nic nepřikázal, on se jen zachová přesně v duchu Shakespearova dvojverší: než Claude stihne zapakovat všechny kufry, přestane váhat a přikročí k činu…
Zdroj: 11. 1. 2018 Tvar - Zdeněk Beran
Přidat komentář
Tichý pozorovatel (Eva Francová , 13.2.2022) Odpovědět