Do žížal se nekouše

Anotace

Ukázka z textu

str. 82

Když dva dělají totéž

Pravila jsem k manželovi: „Nátěry oken a dveří je nutné za čas obnovit!“
Manžel předstíral, že je hluchý.
A tak jsem koupila lak a natřela v koupelně okénko od světlíku. Okénko pak vypadalo, jak když ho někdo posmrká. Inu – učený nespadl z nebe. Přelakovala jsem okénko na záchodě. To už bylo lepší. Povzbuzena úspěchem jsem se rozhodla, že přelakuji skříň. I ta se povedla. Vrhla jsem se na dveře v koupelně
s rozhodnutím, že nepřestanu, dokud nepřelakuji všechny dveře v bytě. Byl to závazek!
Manžel mou práci pouze kritizoval, sám se nehodlal zapojit. Až jedno ráno.
Zachytil můj znalecký pohled, kterým jsem si měřila dveře od špajzu, a pravil: „Doufám, že nemáš v úmyslu je také lakovat?“
Pravila jsem, že ano, že právě tohle mám v úmyslu.
Prohlásil, že jsem se zbláznila.
A pak mi začal radit: „Kolikrát jsem ti říkal, že škvíru musíš za-tu-po-vat?“ Nebo: „Proč výplně dveří nenecháš přesklít? Když budou nové nátěry, tak tam přece nenecháš ta stará hnusná skla? A proboha, proč to tady nepřekytuješ?“
Když lakuje nebo jakoukoliv jinou takovou práci dělá mužskej, tak k práci potřebuje klid a také časový prostor. Nepředpokládá se, že bude dělat cokoliv jiného. Kromě toho vyžaduje pravidelnou stravu, uvařenou pokud možno s fantazií (proč pořád máme guláš?), pravidelného dodavatele kávy a pomocníka, který vše přidržuje a který vždy, když je třeba, přiběhne a podá a přinese, co je požadováno. Mužskej se povýší na mistra všech mistrů, nic mu nejde tak, jak by mělo, a tak nadává dodavateli i pomocníkovi. Také se nepředpokládá, že bude tyto práce dělat v neděli, a na pomoc si bere třetí boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!
Když lakuje nebo jakoukoliv jinou takovou práci dělá ženská, tak by se dalo předpokládat, že by k tomu měla mít alespoň trochu klidu a krapáček časového prostoru. Ale chyba lávky. Ženská dělá všechny možné domácí práce: vaří (pokud možno s fantazií), pere, žehlí, sem tam plácne prachovkou a chodí se psem na procházku!
Zkrátka a dobře dělá, mezi zasycháním jednotlivých vrstev, všechny ty běžné práce, mezi nimiž sem a tam zhltne nějakou tu chlebovou kůrku (protože na normální jídlo nemá čas ani pomyšlení), a snaží se do časového prostoru vmáčknout jednotlivé nátěry a dává pozor, aby guláš nepodlila ředidlem.
V neděli hřeší vesele o sto péro, a ještě si k tomu prozpěvuje, a každému je jedno, jak si to před posledním soudem zodpoví. Ženská se degraduje na ubohého řemeslníčka, jehož práce není nikdy dost dobrá a je neustále kritizována.
Též není zanedbatelné, že ta ubohá ženská je skoro slepá a bez brýlí nerozezná již ani rendlík od vařečky a štětku od žebříku, tudíž se při pracích bez brýlí neobejde a nos se jí potí a brýle kloužou, a když večer celá upachtěná odcákne posledním energickým gestem štětku od ředidla, tak si pocáká brýle a nevšimne si toho. Druhý den si je nasadí a domnívá se, že z práce oslepla, a je zoufalá, než zjistí, že nepřišla ke zdravotní újmě a pouze stačí ze skel odškrábat zaschlé ředidlo.
Zkrátka – byla jsem z toho všeho utahaná jak pes. V noci se mi nedařilo usnout, neustále jsem přepočítávala dveře a potila se v obavách, že je nestačím všechny nalakovat ani do smrti. Zvládla jsem to nakonec za tři měsíce.
Mistr všech mistrů všechno překontroloval a prohlásil: „Mno, docela to ujde! Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych ti neradil!“