Geniální přítelkyně 2 - Příběh nového jména

Anotace

Ukázka z textu

str. 29

Vzpomínám si, že zatímco Pinuccia mluvila, měla jsem v hlavě jen jedinou pokřivenou myšlenku: Lila pořádala ve svém novém bytě oslavu a nepozvala mě, ale tím líp, to jsem ráda, už dost toho srovnávání s ní, nechci ji víckrát vidět. Teprve když byly probrány všechny podrobnosti jejích zásnub, zeptala jsem se opatrně na svou přítelkyni. Pinuccia se zlomyslně usmála a odpověděla frází v dialektu: musí se eště učit. Nezeptala jsem se co. Když jsem přišla domů, prospala jsem celé odpoledne.
Druhý den jsem vyšla v sedm ráno jako obvykle z domu, abych se vydala do školy, či lépe řečeno, abych předstírala, že jdu do školy. Zrovna jsem přešla hlavní ulici, když vtom jsem uviděla Lilu, jak vylézá ze sporťáku a mizí v našem dvoře, ani se neotočila, aby pozdravila Stefana za volantem. Byla pečlivě oblečená, na očích měla velké tmavé brýle, i když nesvítilo slunce. Udivil mě bleděmodrý hedvábný šátek, uvázaný tak, aby jí nebyly vidět ani rty. Záštiplně jsem si pomyslela, že je to její nový styl, už žádná Jacqueline Kennedyová, ale spíš nějaká záhadná dáma, jakou jsme se už odmalička chtěly ve svých snech stát. Šla jsem dál a nezavolala jsem na ni.
Po pár krocích jsem se přece jen vrátila, ale ne s nějakým jasným plánem, prostě proto, že jsem si nemohla pomoct. Srdce se mi rozbušilo, nevěděla jsem, co vlastně cítím. Možná jsem ji chtěla požádat, aby mi řekla do očí, že s naším přátelstvím je konec. Možná jsem na ni chtěla začít křičet, že jsem se rozhodla skončit se studiem a taky se vdát, jít žít k Antoniovi domů s jeho mámou
a sourozenci, mýt schody jako šílená Melina. Přešla jsem rychlým krokem přes dvůr, viděla jsem ji, jak vchází do domu, kde bydlela její tchyně. Vydala jsem se po schodech nahoru, týchž, po nichž jsme společně vystoupaly jako malé, když jsme šly požádat dona Achilla, aby nám vrátil panenky. Zavolala jsem na ni, otočila se.
„Vrátila ses,“ řekla jsem.
„Jo.“
„A proč ses mi neozvala?“
„Nechtěla jsem, abys mě viděla.“
„Ostatní tě můžou vidět, a já ne?“
„Na ostatních mi nezáleží, na tobě jo.“
Nejistě jsem si ji prohlédla. Co jsem neměla vidět? Vyšla jsem schody, které nás dělily, a opatrně jsem jí odhrnula šátek, nadzvedla jsem jí brýle.