Objevování světa

Anotace

Ukázka z textu

str. 17

Abychom pochopili rané evropské objevy, musíme se nejdříve věnovat cestovatelům pozdního středověku. Středověk je v populárním chápání považován za epochu nepatrné mobility, leč neprávem. Právě v pozdním středověku se relativně velká část populace nějakým způsobem pohybovala po tehdejších pozemních a vodních cestách. Rolníci, řemeslníci a kupci mířili na trhy směňovat naturálie a výrobky; panovníci a šlechtici táhli s družinami z místa na místo, aby ve svém panství dávali najevo svou přítomnost; členové duchovních řádů, magistři a vaganti putovali do jiných klášterů a vzdělávacích zařízení, aby se ve svých společenstvích ujali nových úkolů, zprostředkovávali své vědomosti druhým nebo si je naopak prohlubovali a doplňovali; diplomaté a zástupci stavů a měst cestovali na jednání a shromáždění, kde hledali společná řešení politických a hospodářských problémů; dále tu byli ti nejchudší, kteří jako „kočovný lid“ ustavičně táhli za obživou.
Nadto byli na cestách příslušníci všech sociálních vrstev, aby něco vykonali pro svůj potomní život, pro spásu své duše, nebo aby se káli za spáchané hříchy. Cíle těchto poutníků byly velice různé. Vzhledem k tomu, že takové cestování si vyžadovalo značné náklady, těšily se značné oblibě zejména regionální poutní cíle, například Canterbury v Anglii a Wilsnack v severním Německu. Vedle středních cílů, jako byl Thann v Alsasku, existovaly především tři velké poutní cíle, peregrinationes maiores, a to Řím, Santiago de Compostela a Jeruzalém a s ním Svatá země a hora Sinaj. Hledáme- li počátky objevných cest, potom významná role přísluší právě těmto poutníkům a jejich zprávám, a to bez ohledu na jejich zcela jinou motivaci.
Četné zprávy po sobě zanechali zvláště pozdně středověcí poutníci do Jeruzaléma, v německém, nizozemském a francouzském, ale i v italském, anglickém a španělském jazyce. Nákladnost a náročnost takové cesty dovolovaly vydat se na pouť do Jeruzaléma jen málokterým – většinou bohatým měšťanům, vysoce postaveným duchovním nebo šlechticům. Byli z této skupiny cestovatelů také jediní, kdo opouštěli evropskou půdu a vydávali se do jiného kulturního okruhu – islámského. Jejich zprávy však mají pouze částečně osobní ráz a odráží se v nich jen málo vlastního pozorování; spíše často stavějí na starších předlohách a omezují se na stereotypní soudy. V souladu s duchovním cílem cesty se autoři často soustředili pouze na svatá místa a na Boží odpuštění, kterého se jim tam mělo dostat. Cizí země a jejich obyvatele nebrali skoro
na vědomí – anebo je vnímali pouze jako překážky v cestě za spásou své duše.
Přitom většinou značně reglementovaný průběh těchto poutí dával plnou možnost pro reflexi vlastních zážitků. Pokud poutník do Svaté země necestoval z Benátek přes Alexandrii a Sinajský poloostrov, což se dělo výjimečně, obvykle uzavřel v Benátkách smlouvu s nějakým patronem a ten se už postaral o detaily cesty. Přes možné zastávky, jakými byly například Rhodos a Kypr, se plulo do Jaffy, kde se poutníků ujaly úřady pánů země, mamlúků vládnoucích v Egyptě a Sýrii. Zástupci této vojenské kasty provázeli poutníky do Jeruzaléma a ke svatým místům. V Jeruzalémě samém existoval od roku 1336 klášter františkánů, již se poutníků ujímali a během jejich pobytu na ně dohlíželi, provázeli je a podporovali. Na sklonku 15. století měl kvardián františkánů právo pasovat nejvýše postaveného poutníka u Božího hrobu na rytíře Řádu rytířů Božího hrobu. Pokud poutníci nechtěli pokračovat ještě ke klášteru svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově, vrátili se do Jaffy a nastoupili zpáteční plavbu do Benátek.