Příběh zbloudilé kulky

Anotace

Ukázka z textu

str. 37

Vrátil se do města před polednem a už u nádraží potkával skupinky ruských vojáků. Někteří bloumali i osamoceně, zastavovali se před vstupy domů, nahlíželi zblízka okny do přízemních příbytků. Brali za kliku, a pokud bylo otevřeno, bez rozpaků vstupovali dovnitř. Tak potkal i vojáka, který právě cosi smlouval s jedním místním a oba si přitom vypomáhali gesty. Bylo zjevné, že voják touží po tabáku, výmluvné posunky člověka lačného kouření nemohly nikoho nechat na pochybách, a civilista ukončil němohru tím, že vzal vojáka za rukáv a kamsi ho vedl. Jindřich, když je míjel, postřehl, že voják nabízel muži jakýsi broušený šperk, patrně rubín vsazený do zlatého pouzdra pověšený na jemném řetízku, a když vykročili, omotal si ho kolem prstu a za chůze jím komíhal.
Doma zastihl otce otáčet se kolem plotny. Rozpálená kamna byla znamením, že plynárna ještě není v provozu. První neděli v osvobozeném státě přijal se vší obřadností. Třímal vařečku jako dirigent taktovku v pauze před závěrečným finále, když ho významnými posunky seznamoval s obsahem kastrolů.
„Rajská polévka, brambory, vejce natvrdo a taky špenát,“ dodal už s patrnou omluvou.
Syn nakrčil nos: „Říkals onehdy, že špenát už nechceš ani vidět, ani kdyby nám ho osobně naservíroval námořník Pepek v uniformě americkýho vojáka…“
„Máš snad výhrady vůči tomu, že se k nám dostali dřív Rusové?“ naježil se otec.
Na náměstí už mezitím Rusové rozložili polní kuchyni, což by ještě zdaleka nebylo příčinou rozruchu, kdyby její provoz nebyl v těsném sepětí s improvizovanými jatky. Odkudsi přivlekli pár dobytčat, která utratili na místě před kostelem zvlášť odpuzujícím způsobem. Zatímco dva muži vysvlečení do půl těla drželi vyděšené zvíře za rohy, třetí s dřevorubeckou sekyrou na dlouhém topůrku se mu širokými rozmachy pokoušel utnout hlavu. Neměl s tím očividně žádné zkušenosti, býk přes úsilí mužů kymácel hlavou do stran, a tak se podařilo oddělit hlavu od trupu až na několikerý pokus. Už při první ráně vydalo zvíře příšerný skřek, po kterém přítomným zvědavcům přeběhl mráz po zádech, po dalším jen chraptivě zanaříkalo, kleslo na kolena, a než se s hrůzně vytřeštěnými bulvami převalilo na bok, krev se vyřinula z bezhlavého trupu a muži jen tak tak uskočili. Výstřik krve je potřísnil natolik, že jim stékala po tvářích a hrudi, a právě to je přivedlo do radostného vytržení. Popravčí mával sekyrou nad hlavou, všichni poskakovali v divokém tanci a cosi nesrozumitelného pozpěvovali. Pár vojáků přikleklo k trupu, z něhož se stále řinula krev, lačně ji chlemtali a jen neochotně uvolňovali přístup dalším, dožadujícím se stejného požitku. Mnozí z přihlížejících se znechuceně odvraceli, jiní se odpotáceli stranou a jen se sebezapřením ovládali zvedající se žaludek. Jiný voják, zřejmě kuchař, zachytil zbytky krve do plechového vědra, když nevybíravými kopanci odehnal poslední labužníky, a jen co jej naplnil, pomocník mu pohotově přistavil další. Pak býka stáhli z kůže, vyvrhli ho a sekerou naporcovali.
Když rozdělali oheň pod kotly pojízdných souprav, vlhké dřevo čadilo. Pocházelo z narychlo pokácených stromů z městského parku. Aby se oheň pořádně rozhořel, přikládali odřezky kůže a podkožního tuku. Mastný kouř se převaloval náměstím a lidé bydlící v okolí o překot zavírali a utěsňovali okna.
Uvařené kusy masa pak byly vyjmuty z kotlů a rozdělovány vojákům na plechové misky, které pokládali na sražené stoly, přivlečené odkudsi z hospody. Kuchaři bajonety rozřezávali šlachovité maso a šlapali přitom ve skvrnách zasychající krve a poházených částí vyvržených vnitřností.
Jakmile do čoudu syrového dřeva zavonělo vařené maso, u domovních dveří se začali shlukovat lidé. Když voják rozdělující maso uviděl okounějící obyvatele, pozvedl bajonet a výmluvnými posunky je lákal blíž. Málokdo zaváhal. Kuchaři hbitě sekali maso na drobnější kousky a špičkami bajonetů je přisunovali před jednotlivé zájemce. A právě pro tu očividnou nesourodost porcí došlo k prvním ostrým rozepřím, až Rusové s pobavením vzhlíželi.
To vše pozoroval i Jindřich, který se vracel od Ireny. Vojáci pak rozdělali oheň nedaleko kašny, z níž napájeli koně, a do plamenů odhazovali vše, co zbylo z dobytčat. Proto ho teď vlastně nepřekvapilo, když otec sejmul pokličku z největšího kastrolu, ponořil naběračku do bublající polévky a vylovil kus hovězího masa o velikosti dvou sevřených pěstí.
„Koukáš, co?“ prohlásil pyšně, když maso zase zmizelo. „Ty vejce si dáme k večeři. Teď bude maso, co říkáš?! Maso, chlapče! Hovězí jsem neměl, ani nepamatuju. A nemysli si, že jsem tam o něj škemral. Poznal mě totiž ten Rus, se kterým jsem včera mluvil. Má hodnost staršiny, to je něco jako rotmistr, a dozíral na výdej stravy. Jak mě spatřil, hned sebral ze stolu ten největší kousek a donesl mi ho a moc se radoval, že mě zase vidí. Dal jsem mu za to všechny cigarety, co jsem měl u sebe. Bylo jich aspoň deset. To se zase zaradoval on, protože s tabákem jsou na tom pořád bídně. Představ si, že kouří dokonce usušený listí!“
Sehnul se ke sporáku, otevřel dvířka a z kbelíku přihodil pár polínek.
„Už to bude, bude,“ mumlal si pro sebe s uspokojením a náhle se k Jindřichovi obrátil: „A málem bych zapomněl, cos byl pryč, volali sem z radnice. Sháněl se po tobě Olda Plátek. Mám ti vyřídit, aby ses za ním stavil. Je to prý moc důležité.“
Olda byl spolužák z obchodní akademie a kamarád. V posledních letech, co se oženil, se už tak často nevídali. Na rozdíl od Jindřicha stihl svatbu ještě před okupací, kdy se zdálo, že se poměry po záboru Sudet zase uspokojivě uspořádají. Ostatně Oldovi ani nic jiného nezbývalo, když Lída byla v jiném stavu. A za dva roky už měli děti dvě. Olda Plátek jako jeden z mála Čechů působil na radnici po nějaký čas i v době protektorátu, ale i jeho předloni vyhodili.
„Víš jistě, že volal z radnice?“
Starší Klemsa odstavil hrnce s polévkou a masem. „No jistě, vždyť to říkal! Máš jít za ním na radnici,“ odsekl přes rameno.
„Ale on už tam přece nedělá,“ namítl Jindřich.
„Volal z radnice,“ opakoval s vyztuženou trpělivostí otec. „Nejsem přece hluchej. Mám ti to dát písemně?“
Jindřich přešlápl. „No dobrá, stavím se tam.“ Otevřel kredenc a dával na stůl talíře, v zásuvce zachrastil příbory a dodal: „Nejlíp hned ráno.“
„Ne,“ řekl otec s umíněným důrazem. „Dneska. Dneska půjdeš. Jen co se najíme.“
Jindřich s údivem vzhlédl: „Co to povídáš? Proč dneska? Vždyť je neděle.“
„V téhle době to neplatí. Aspoň ne pro lidi, co se chopili správy města. Němci, co se roztahovali všude na radnici, jsou v trapu a někdo se toho ujmout musel. Všude se musí poměry vpravit do starých kolejí, slyšels přece v rádiu mluvit Fierlingera, jen co se vrátil z Košic, ne? Tak neotálej a maž tam, třeba s tebou taky počítají.“