Nebudete se bát ničeho zlého

Nakladatel:Mystery Press
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:432
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:155 × 210 mm, 662 g
Více podrobností
Klubová cena: 262 Kč
Běžná cena: 349 Kč
Ušetříte: 87 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 22.09.2017 13:48

Anotace

DVĚ SESTRY. JEDNO TEMNÉ TAJEMSTVÍ…

Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.

Dospívající dívka, žijící po tragické události v péči starší sestry, se rozhodne na vlastní pěst zjistit, co se té osudné noci v kostele doopravdy stalo a kdo nese zodpovědnost za smrt rodičů.

Během neúnavného pátrání se vrací do let předcházejících zločinu i do období těsně poté a postupně odhaluje temné a nelítostné události, které navždy změnily osud celé její rodiny, včetně jí samotné…

„Bohatý a vzrušující příběh… Napínavý a zároveň citlivý pohled pod povrch záhady jménem rodina.“
– Khaled Hosseini, autor bestselleru LOVEC DRAKŮ

Dostupné verze titulu

Nebudete se bát ničeho zlého Elektronická kniha

Specifikace

Název: Nebudete se bát ničeho zlého

Originální název: Help for the Haunted

Objednací kód: NA275330

Zobrazit podrobnou specifikaci

Hodnocení a komentáře

Ekniha (Mica , 30.5.2017) Odpovědět

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat zda bude tato kniha i v el. podobě? Děkuji.

Odpověď (knizniklub.cz , 31.5.2017) Odpovědět

Už ji najdete na ebux.cz

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Kdykoli zazvonil pozdě v noci telefon, zůstala jsem ležet ve své úzké posteli a poslouchala.
Matka ho zvedla hned po prvním zazvonění, aby neprobudil mě nebo sestru, pokud tedy byla Rose doma. Tlumeně uchlácholila volajícího a pak telefon předala otci. Jeho hlas byl upjatější, formálnější, když plánoval, kdy a kde se sejdou, nebo vysvětloval, jak se dostat k našemu vyšisovanému, oprýskanému tudorovskému domku, který stál na konci slepé ulice v maličkém městě Dundalk v Marylandu. Někdy lidé volali z veřejné budky v nedalekém Baltimoru. Říkala jsem si, že nějaký kněz musel zřejmě načmárat naše číslo na útržek papíru a předat ho dál. Nebo se možná dalo jednoduše najít v telefonním seznamu, protože jsme v něm byli uvedeni stejně jako jakákoli jiná obyčejná rodina. I když slovo „obyčejný“ bylo nejspíš to úplně poslední, které by se k nám hodilo.
Zanedlouho poté, co otec položil sluchátko, jsem zaslechla, jak se oblékají. Moji rodiče se podobali postavám ze starých televizních seriálů, jejichž oblečení zůstává ve všech epizodách stejné. Kdykoli musela moje vysoká, štíhlá a nezvykle bledá matka jednat s někým cizím, vzala si beztvaré šedé šaty s perleťovými knoflíčky, které se táhly od límce až k jejich dolnímu okraji. Tmavé vlasy prokvetlé stříbrem měla vždycky sepnuté. V uších se jí leskly drobné krucifixy a další jí visel kolem krku. Otec zase nosil obleky v tmavých odstínech hnědé a ve výstřihu žluté košile se mu mezi chloupky na hrudi pohupoval křížek. Černé vlasy míval sčesané z tváře, takže první, co jste zaregistrovali, byly ušmudlané brýle s drátěnými obroučkami.
Jakmile se oblékli, prošli kolem mých dveří a zamířili po schodech dolů, aby počkali v kuchyni, jejíž stěny pokrývaly loupající se modré tapety. Přitom u stolu usrkávali čaj až do té doby, než strop mého pokoje ozářila přední světla přijíždějícího auta, když zabočilo na špinavou příjezdovou cestu. Následovalo mumlání, které nešlo z pokoje v prvním patře dobře rozluštit, i když jsem měla svoje vlastní představy, o čem se asi mohli bavit. Konečně jsem zaslechla dupot kroků, když vedli návštěvníka nebo návštěvníky do sklepa. Poté všechno dole ztichlo.
Takhle to chodívalo až do jedné zasněžené únorové noci roku 1989.
Když tehdy zazvonil po půlnoci telefon, otevřela jsem oči a naslouchala stejně jako vždycky. Ani jednou jedinkrát jsem do té doby nezažila ten zvláštní „pocit“, který mívala matka. Tentokrát jsem ale uvnitř pocítila něco jako bodnutí a to se rázem proměnilo v přesvědčení, že tenhle hovor se bude lišit od všech předchozích.
„To je ona,“ řekla matka otci, místo aby mu jako vždy předala sluchátko.
„Díky Bohu. Je v pořádku?“
„Je. Ale prý už se nevrátí.“
Tři dny. Tak dlouho byla Rose – má starší sestra, která zdědila po matce jméno, ale nikoli už její něžný temperament – pryč. Hádala jsem, že tentokrát všechno to ječení, rozbíjení talířů a mlácení dveřmi souviselo s jejími vlasy, nebo spíš s jejich absencí, když si je znovu oholila. Mohlo to ale být také kvůli chlapci, protože z útržků zaslechnuté konverzace jsem pochopila, že rodiče neschvalují, s kým Rose tráví čas od chvíle, kdy se vrátila od Svaté Julie.
Zatímco jsem ležela v posteli a poslouchala, jak matka dělá prostředníka mezi mou sestrou a otcem, zadívala jsem se na učebnice na stole. Osmá třída byla snadná, stejně jako předtím šestá a sedmá. Nemohla jsem se už dočkat, až příští podzim nastoupím na střední školu v Dundalku. Na polici nad stolem stála vyrovnaná řada ručně vyřezávaných poníků z mahagonu. Ve světle noční lampičky vypadaly jejich podlouhlé divoké tváře s rozšířenými nozdrami a odhalenými zuby jako živé.
„Pokud si s ní chceme promluvit,“ zaslechla jsem matku říkat otci na protilehlé straně chodby, „můžeme se prý sejít v kostele ve městě.“
„V kostele ve městě?“ Čím znepokojeněji se otec cítil, tím hlubším a hlasitějším hlasem mluvil. „A všimla si ta holka, že venku zuří sněhová bouře?“
O něco později vešla matka do mého pokoje, naklonila se nad postel a něžně mi zatřásla ramenem. „Probuď se, zlatíčko. Musíme za tvou sestrou a nechceme tě tu nechat samotnou.“ Pomalu jsem otevřela oči a zeptala se rozespalým hlasem, co se děje, i když odpověď na tuhle otázku jsem samozřejmě znala už předem. Líbilo se mi hrát dceru, jakou mí rodiče chtěli mít. „Pyžamo si můžeš nechat na sobě,“ zašeptala matka. „Ale venku je chladno, takže si přes něj oblékni ještě kabát. A budeš potřebovat vysoké boty. A taky čepici a rukavice.“
Když jsme vyšli ven, ruce spojené jako řada panenek vystřižených z papíru, všude kolem nás padal sníh. Zamířili jsme k našemu malému modrému datsunu. Otec pevně svíral volant, když jsme couvali kolem cedulí s nápisy NEVSTUPOVAT! a VŠICHNI NARUŠITELÉ BUDOU SOUDNĚ STÍHÁNI!, které byly přibité ke zkrouceným břízám na našem pozemku. Jak jsme opatrně jeli po zasněžených cestách, matka broukala ukolébavku, stejnou jako tu z výletu na Floridu před mnoha lety. Poté, co jsme zatočili na parkoviště u kostela, vystoupala melodie výš. Čelní světla našeho auta ozářila prostou bílou stavbu, několik betonových schodů, červené dřevěné dveře, prázdné květináče, které budou na jaře přetékat tulipány a narcisy, a špičku věže s malým zlatým křížem na vrcholu.
„Jsi si jistá, že myslela tenhle kostel?“ zeptal se otec.
Vitrážovými okny nepronikalo ven žádné světlo, ale to nebyl jediný důvod, proč se otec ptal. Budova nebyla dost velká, aby se do ní vešla celá kongregace, takže se mše sloužily na druhé straně města v tělocvičně Katolické základní školy Svatého Bartoloměje. Každou neděli tam schovali basketbalové koše a volejbalové sítě do skladu a přinesli dovnitř oltář. Na zdi pověsili vyobrazení křížové cesty a přes čáry na palubovce rozložili skládací křesla a klekátka. Skutečný kostel byl proto zřídkakdy navštěvované místo, vyhrazené pro svatby, pohřby a úterní modlitební skupinu, na kterou mí rodiče dřív chodili. Poslední dobou s tím však přestali.
„Někdo ji sem přiveze,“ vysvětlovala matka. „Nebo tak mi to aspoň řekla.“
Otec zapnul dálkové reflektory a mžoural do ostrého světla. „Myslím, že se tam nejdřív zajdu podívat sám.“
„Nejsem si jistá, že je to ten nejmoudřejší nápad. Když vezmeš v úvahu, jak spolu většinou komunikujete…“
„Což je přesně důvod, proč bych tam měl jít sám. Tenhle nesmysl musí skončit. Jednou provždy.“
Pokud matku přepadl v tu chvíli její „pocit“, nic neřekla. Radši nechala otce, ať si odepne bezpečnostní pás a vystoupí z auta. Dívaly jsme se za ním, jak následuje opuštěnou řádku stop vedoucích přes parkoviště a stoupá po schodech až k červeným dveřím kostela. Nechal sice běžet motor a teplo dál proudilo do kabiny, ale vypnul stěrače, takže sníh brzy zcela pokryl okna.
Matka se natáhla, otočila páčkou a stěrače sklouzly jednou nahoru a dolů. Mělo to asi stejný efekt, jako když u staré televize pootočíte anténu: šum statické elektřiny náhle ustoupí jasnému obrazu. Matka mi navrhla, ať se vzadu natáhnu a spím, protože nemá smysl, abychom zůstávali vzhůru všichni. Už podruhé té noci jsem zahrála dceru, kterou chtěla, a lehla jsem si na tuhé vinylové sedadlo, zvlněné jako velbloudí hřbet. V kapse kabátu mě píchala do žeber kniha o mých rodičích, šťouchala do mě, aby přitáhla mou pozornost. Matka i otec byli tak rozzlobení z toho, co o nich autor knihy – novinář Sam Heekin – napsal, že bych ji asi vůbec neměla číst. Konečně mi ale došel význam slov, která má sestra vyhrkla před tím, než odešla z domova, takže jsem před několika dny popadla jeden výtisk z vitríny v obýváku. Zatím jsem ale sebrala odvahu jen k tomu, abych na červených deskách knihy prstem obkreslila vyražená jména svých rodičů v podtitulu: Neobvyklá profese Sylvestera a Rose Masonových.
„Nevím, co jim tak dlouho trvá,“ promluvila po chvíli matka spíš k sobě než ke mně. Když byla nervózní, zazníval v jejím hlase ten nejnepatrnější náznak přízvuku, který získala během dětství a dospívání v Tennessee.
Možná za to mohl tón jejího hlasu nebo snad ta kniha. Ať tak či tak, cosi mě přimělo zeptat se: „Bála ses někdy něčeho?“
Matka se ke mně na vteřinu otočila, než znovu pohlédla vpřed a stiskla ovladač stěračů. Její oči, zelené a třpytivé, pátravě hledaly mého otce. Už uplynulo dvacet minut, možná i víc, co odešel z auta. Matka ztlumila topení a autem se začal rychle šířit chlad. „Samozřejmě, Sylvie. Všichni se občas bojíme. Čeho se bojíš ty?“
Nechtěla jsem přiznat strach z jejich jmen vyražených na té knize. Stejně tak jsem nechtěla mluvit o svíravém pocitu hrůzy, který mě naplnil v okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet, proč se sestra s otcem dosud nevrátili. Místo toho jsem vytáhla menší a hloupější obavy, protože jsem myslela, že právě tohle chce slyšet. „Co když neudělám zkoušky na výbornou? Už nebudu ta nejchytřejší ve třídě. Co když mi učitelka tělocviku už nedovolí chodit kdykoli do knihovny a přinutí mě hrát fotbal nebo baseball?“
Matka se polohlasně zasmála. „No, tohle všechno opravdu zní dost strašidelně, Sylvie, ale řekla bych, že si s tím nemusíš dělat hlavu. Přesto, až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila. Tak to dělám já, když jsem v nějaké děsivé situaci, a měla bys s tím začít i ty.“
Po ulici kolem nás právě burácel sněžný pluh a jeho rotující žlutá světla se odrážela na sněhem pokrytém zadním okénku. Připomnělo mi to doby, kdy jsme s Rose byly ještě malé a s baterkami jsme se v obývacím pokoji schovávaly pod deku přehozenou přes opěradla židlí. „Víš co?“ řekla matka, když burácení a skřípot pluhu dozněly v dálce. „Začínám si trochu dělat starosti. Raději se za nimi podívám dovnitř.“
„Vždyť to ještě není tak dlouho,“ namítla jsem. Samozřejmě to bylo dlouho, jen se mi nelíbila představa, že taky odejde. Ale bylo příliš pozdě, už měla odepnutý pás a právě otvírala dveře. Do auta pronikl závan mrazivého vzduchu a donutil mě zachvět se i v kabátě a pyžamu.
„Budu hned zpátky, Sylvie. Zavři oči a zkus si ještě trochu odpočinout.“
Jakmile vystoupila ven, natáhla jsem se přes sedačky a nastavila páčku tak, aby stěrače zůstaly zapnuté a já ji mohla vyhlížet. A jak jsem tak v osamění naslouchala


Žánry