Čas mého života

(0x)
Nakladatel: Vyšehrad (Albatros Media a. s.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:256
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:155 × 211 mm, 460 g
Více podrobností
Běžná cena: 298 Kč

Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 28.03.2024 21:09

Anotace

Celý svět zná anglického spisovatele nezvyklého jména Jeroma Klapku Jeroma především jako autora Tří mužů ve člunu, o psu nemluvě a Tří mužů na toulkách. Co však víme o osobnosti, životě a době umělce, který nás svým laskavým humorem dodnes okouzluje? Autobiografii Čas mého života vydal Jerome K. Jerome v roce 1926, pouhý rok před smrtí. Na pozadí osobních zážitků v nich doznívá viktoriánská doba, jež pomalu vplývá do moderního věku s převratnými vynálezy, ale i s koncem poklidných časů a idylického, mnohde venkovského Londýna. Čtenáři se otevírá možnost poznat zajímavé osobnosti tehdejší kultury prostřednictvím divadel, kaváren, redakcí a společenského života. Pobavit se líčením autorových cest v cizině a podivuhodných příhod, ocenit jeho vtipné glosování povah lidských i zvířecích a nejrůznějších událostí, jež ve zkratce charakterizují svoji dobu. Ze vzpomínek na nás promlouvá pozoruhodný člověk, který citlivě a s nadhledem vnímá i odvrácenou stránku lidského života.

Specifikace

Název: Čas mého života

Originální název: My Life and Times

Autor: Jerome Klapka Jerome

Překladatel: Milan Žáček

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7429-802-8

EAN: 9788074298028

Objednací kód: -

Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Jerome Klapka Jerome - Čas mého života

4.4.2017

Každý pravověrný čtenář jistě zná typickým britským humorem oplývající knihy, Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), nebo Tři muži na cestách. Ale jaký byl vlastně autor těchto laskavých příběhů? O mnoha spisovatelích víme, že ač celý život rozdávali radost, jejich vlastní osudy nebyly vždycky nejrůžovější, o Jerome Klapkovi Jeromovi jsem zatím věděla jen něco málo kusých informací, které se ke mě dostaly spíše náhodně, než abych je sama cíleně vyhledávala. Wikipedie je sice dobrá věc, ale mluví pouze strohou řečí holých fakt. Proto jsem uvítala, když jsem na pultě knihkupectví zahlédla Klapkovu autobiograii - Čas mého života.

Akce

Poprvé česky vycházejí okouzlující paměti Jeroma Klapky Jeroma

23.2.2017

K letošnímu 90. výročí úmrtí klasika britské humoristické prózy, autora nesmrtelných Tří mužů ve člunu Jeroma Klapky Jeroma, vydává nakladatelství Vyšehrad jeho paměti nazvané ČAS MÉHO ŽIVOTA. Číst dál...

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 82, 5. kapitola

Kola změny

Když jsem byl malý, odjížděl od starého hostince u Minories každé ráno (kromě neděle) dostavník. Ne ten nablýskaný dopravní prostře¬dek z kolorovaných reprodukcí, se skotačícími koňmi, dobrosrdečným kočím a vyparáděným průvodčím, nýbrž těžký a těžkopádný vůz tažený dvěma páry šourajících se koní různých velikostí, řízený revma¬tickým starým mrzoutem, kterému se muselo pomoci na kozlík a pak se mu ještě musel podat bič. Dostavník projížděl Ongarem a Eppin¬gem, ale už si nevzpomínám, kde byl cíl jeho cesty. Železnice do řady menších městeček v okolí Londýna ještě nepronikla a podobné his-torické přežitky se každé ráno vydávaly i od jiných starobylých uby¬tovacích zařízení. Všude byly běžné dvoukolové vozy, jež spojovaly Londýn s místy, která jsou dnes jeho bližšími předměstími, ale která tehdy byla odlehlými vesnicemi. Řada kolesek vždy stála uprostřed Whitechapel Road naproti kostelu Panny Marie. Byly kryté stříškou, po obou stranách měly lavice pro cestující a vzadu okénko. Pro lidi, kteří měli naspěch a mohli si dovolit jízdné, byly stále k dispozici poš¬tovní vozy s postilióny v cylindrech a koňmi, kteří se zvonci na krku se tryskem hnali po dlažebních kostkách. Úctyhodní občané – zvláště hostinští – mívali jednonápravové kočáry zvané gig, elegantní postarší dámy se do města na návštěvy k bankéřům nebo právníkům vozily vlastními vypasenými poníky.
Bicykl se na scéně ještě neobjevil, ačkoliv téměř každé odpoledne se po Mare Street v Hackney jakýsi starý podivín projížděl na trojkolce vlastní výroby. Za deště si nad hlavou jednou rukou držel deštník a druhou řídil. Byla to poměrně proslulá figurka a lidé si uměli počkat, až kolem nich opět projede. První kola měla přezdívku „kostitřas“. Přední kolo mělo v průměru 130 až 150 centimetrů a k miniatur¬nímu zadnímu kolu bylo připojeno pomocí zahnuté ocelové trubky připomínající otazník. Jezdci se museli rekrutovat z řad šikovných a odvážných mladých mužů, jinak je nečekalo nic hezkého. Nosili přiléhavé pumpky a sáčka po pás. Uznávám, že moderní mladík na svém umaštěném „žihadle“ a s vycpanými nohavicemi, vybouleným pršipláštěm, koženou čapkou a brýlemi jezdí dál a rychleji, ale jeho štíhlý dědeček, vypínající se nad ostatními dopravními prostředky na nablýskaném kostitřasu vypadal v očích bohů a dívek přece jen udatněji.
Velociped se stejně velkými koly, zvaný též bezpečnostní bicykl, jako první v Londýně řídil můj synovec Frank Shorland. Na jeho vynalezení si činil nárok chlapík jménem Lawson. Pomáhal s roz¬vojem nových firem a nakonec se odstěhoval do Devonshiru. Byl to opravdu velmi sympatický chlapík. Jen mu nepřálo štěstí. Byl to on, kdo prorokoval nástup automobilů a kdo v roce 1896 zorganizoval první divokou jízdu od hotelu Metropole do Brightonu. Mladý Frank byl známý jako amatérský závodník. V kolo uvěřil, jen co ho spatřil, a dohodl se, že při příštím závodě na něm pojede. Diváci u trati si z něj nemilosrdně utahovali. Jeho soupeři na svých vysokých a ladných kostitřasech na něj shlíželi s nechápavým úžasem. Ale s přehledem je porazil a toho dne vyšly kostitřasy z módy.
Nástup bezpečnostního bicyklu dopomohl cyklistice získat všeobecnou oblíbenost. Do té doby si jí užívali pouze mladí muži. Pama¬tuji se na trpkou polemiku, která se strhla ohledně otázky: „Měla by na kole jezdit dáma?“ Nikoho zatím nenapadlo snížit horní tyč rámu a v důsledku toho musely dámy jezdit v nadýchaných kalhotách, a vypadaly v nich velmi půvabně, tedy těch několik málo, které se tak jezdit odvážily. Za oněch časů se totiž ženská noha vnímala jako sou¬část těla známá pouze jí a Bohu. „Líbilo by se vám, kdyby vaše sestra ukazovala nohy? Ano, nebo ne?“ znělo zaklínadlo, které mělo utišit každou vaši případnou námitku. Předtím se říkalo: „Měla by skutečná dáma jezdit na omnibusu?“ nebo „Měla by ctnostná žena jezdit sama v hansomu?“ Zdálo se, že ženská otázka s námi bude neustále. Maji¬telka hotýlku na Ripley Road, v němž se často ubytovávali cyklisté, dokonce zašla tak daleko, že odmítala obsloužit každého jezdce, který se při bližším ohledání ukázal být ženského pohlaví, a policejní soudci v Surrey stáli na její straně. Tito lidé zastávali názor, že slušně vychovaná žena nebude chtít – ba co víc, nebude moci – nosit cyklistické kalhoty, či „dámské pumpky“ jak se jim tehdy také říkalo, a že v důsledku toho každá žena, která si takové pumpky obléká, musí být špatná občanka – v právnické mluvě prostopášná osoba – a hostinská nemá za povinnost obsluhovat „prostopášné osoby“. Ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo pro cyklistiku hotovým požehnáním. Přiměla cyklisty přemýšlet. Jednoho mladého geniálního mechanika napadlo snížit horní tyč. A Leamingtonem se potom na bicyklu v slušné sukni proháněla i biskupova manželka.
Z jízdy na kole se stala velká móda. V Battersea Parku byl každé dopoledne mezi jedenáctou a třináctou hodinou vidět výkvět anglické mládeže, jak důstojně jezdí po půlmílové trase mezi Temží a stánkem s občerstvením. Toto však byli experti – již hotoví jezdci. Hraběnky v letech, potící se panstvo, stále v oné rané roztřesené fázi, se srdnatě potýkali se zákony rovnováhy na stinných bočních stezkách; v občas¬ném defétismu se pak vrhali kolem krku urostlým mladým lotrům, kteří si přicházeli na své coby cyklističtí instruktoři: „Zaručujeme, že po dvanácti lekcích z vás budou zdatní jezdci.“ Zasvěcenci by poznali kabinetní ministry nebo dcery spousty hrabat, jak sedí na štěrku, chabě se usmívají a mnou si hlavu. Na ztichlé cesty a boční ulice jste se vydávali s rizikem, že můžete dojít tělesné újmy. Zdálo se, jako by se jezdit na kole učili všichni lidé na světě; když zahlédli vystraše¬ného chodce, jako by je nějaká neodolatelná magnetická síla přinu¬tila vyhnout se všem ostatním nástrahám a zamířili přímo k němu. Je známo, že v dnešní době se lidstvo učí jízdě na kole ve věku, kdy je svalstvo ještě pružné a člověka tak neparalyzuje strach z pádu. Přesto občas, hlavně časně zrána, narazíte na ony všudypřítomné malé chlapce, kteří se po nevyzpytatelné trase pohybují na kole, které jim je až příliš velké a které si, jak se lze domnívat, bez dovolení vypůj¬čili od nějakého dosud spícího příbuzného. Při každém sešlápnutí pedálů jim povyskočí a poklesne celé tělo. Působí dojmem, jako by zdolávali nějaké sisyfovské schodiště. Víte, že se jim jakýmsi zázra¬kem úplně na poslední chvíli podaří vybrat zatáčku, mihnou se jen o vlásek kolem staré dámy s novinami, jen tak tak že nepřejedou psa a nakonec zmizí za rohem. Prozřetelnost je mládí nápomocna. K lidem středního věku umí být pěkně škodolibá. Bicykl přepadl mou generaci zcela nepřipravenou.