Proč jsem se neoběsila

Ukázka z textu

Má dcera tuhle přišla domů a na tváři měla nepříčetný úsměv.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
Zavýskla štěstím. "Potkala jsem kluky! Hezký kluky!"
Mé dceři je třináct. Dlouho stojí před zrcadlem, je pološílená z toho, že má pupínek pod loktem, a na krku nosí buď obrovské žluté srdce, anebo hliníkovou židovskou hvězdu. Má dcera si myslí, že jsem chudinka, co má už všechno hezké za sebou. Má dcera má pravdu. Tenhle týden byl hrozný. Praskla mi ztvrdlá kůže na chodidle, starosta rozhodl, že se před naší chalupou postaví bytovka, dědeček bojoval s kýlou a já neustále potkávala lidi, kteří se se mnou nechtěli bavit a já s nimi taky ne.
Pak byla sobota a vysvitlo slunce. Stálo vysoko a vzduch byl tak svěží a ostrý, že se zdálo, že vane z Alp anebo snad přímo od moře. Po Karlově náměstí šel mladík. Byl hrozně vysoký a hubený, měl tašku od luxu, batoh a zlomenou nohu. Nemohl zvládnout obrubník, kymácel se, klopýtal a štěně v tašce od luxu kňučelo, protože si připadalo jako na houpačce na matějské. Pomohla jsme tomu mladíkovi. Bylo mu asi o deset let míň než mně. Vzala jsem mu tašku se psem, batoh a nabídla jsem mu své pevné rameno. Šli jsme přes křižovatku a on se usmíval jako muž, ktrerý vždycky v historii byl křehký a zranitelný, a já šla pevně jako žena, která už odpradávna hlídala oheň a svým silným tělem dávala budoucnost pokolením.
Pak mě pozval na kávu a já šla. A pak mi ten chlapec, protože byl romantický, koupil tři balonky, a ony, protože jsem nešikovná, ulétly a pomalu pluly nad Karlovým náměstím. A ten chlapec, protože byl mladý, tak po mně chtěl mé telefonní číslo, a já, protože už jednu lásku mám, jsem mu dala falešné a pak jsem šla domů a na tváři měla nepříčetný úsměv.
"Co je?" zeptala se mě dcera.
"Potkala jsem kluka!" vypískla jsem štěstím. Hezkýho kluka!"
A najednou má dcera prohlédla. A i já v jejích očích, přes všechna ta moje léta, přes všechny ty moje zákazy diskoték a časopisů jako Bravo a nekoupených bot, které stojí přes dva tisíce, i já jsem náhle byla plnohodnotným člověkem! Má dcera se mne lehce dotkla:
"Život je, mami, správnej, viď..."
Má prasklá pata se mi vůbec nehojí, základy k bytovce před chalupou se už začaly kopat, dědeček šel na operaci a lidí, kteří se nechtějí bavit se mnou a já s nimi, je čím dál víc.
Přikývla jsem: "Je. Správnej..."
Z téhle historky vyplývá jen jedno: Pomáhejte mužům v nesnázích!