Miluji Paříž

Anotace

Ukázka z textu

Člověk není Pařížan jenom proto, že se nachází v Paříži. Nikdy nesmíte lidi (…), kteří vám říkají: „Paříž, ach Paříž! – Pro mě existuje jedině Paříž!“ a tak dále, považovat za Pařížany. Takové nadšení člověk projevuje jen pro věci, které si vysní nebo po kterých truchlí, ale nikdy ne pro ty, které vlastní. Člověk je Pařížan stejně, jako je někdo vtipný nebo zdravý – tedy naprosto neuvědoměle. Opravdový Pařížan své město nemiluje, ale nedokáže žít nikde jinde.
Alphonse Karr
Le Diable a Paris, 1845

Paříž chce žít; chce žít za každou cenu.
George Sandová
La Reverie a Paris, 1867

000

„Jako pařížský syndrom,“ předčítá Amanda svým americkým přízvukem z Wikipedie, „se označuje přechodná psychická porucha, která postihuje především Japonce při pobytu v Paříži. Za spouštěč Pařížského syndromu se považuje příkrý rozdíl mezi očekáváním turistů a realitou města. Hrozí nebezpečí, že návštěvníci nedokážou ztotožnit populární japonský obraz Paříže se skutečností. Chtějí vidět Montparnasse zlatých dvacátých let nebo Paříž z filmů typu Amélie z Montmartru,které město líčí v romantických barvách.“
„Jasně že je to kulturní šok,“ pronese Edie. „Paříž ale člověka rychle vyléčí.“
Není už tak bledá jako před chvílí, její hlas však zní tlumeněji a monotónněji než jindy, jako kdyby jí nějaká brzda bránila v projevu.
„A přitom ani nebyly v Belleville,“ podotknu. Nutím se do nedbalého tónu, ale i já jsem zabrzděný. „Tím to ale nebude. Josiane je čistokrevná Pařížanka, ta by měla být dávno imunní.“
Edie pleskne dlaní do stolu, až se Amandina sklenice se zeleným čajem zakymácí.
„Jsme pitomci! Pařížský syndrom nemá Josiane, ale ty Japonky, co byly v kanceláři!“
„Já to přece říkám celou dobu,“ vyhrkne Amanda.
Edie se skloní nad telefonem a čte:
„Příznaky: bludy, halucinace, paranoia…“
„To není možné!“ zvolám.
„…ztráta reality, depersonalizace, strach a psychosomatické projevy jako nevolnost, tachykardie a pocení.“
„Konečně to někdo pojmenoval,“ pokračuje Edie. „Když musím vlézt do metra, mám přesně takové příznaky. Jakmile se ocitnu v jednom vagonu se samými zombíky, okamžitě mě popadnou tyhle příznaky.“
„Mimochodem, jak pokračuje bojkot taxíků?“ zeptám se a usrknu svého jablečno-zázvorového džusu.
„Za chvíli budu mít stehna jako nějaká Amazonka. Jde to skvěle.“
Amanda je po celou dobu, co se tu bavíme, velice vážná.
„Myslím, že je to možné. Přesně tak. Má to stejné.“
„Co stejné?“ upřesňuju si.
„To stejné, co já.“
„Je to vážně tak hrozné?“
Amanda přikývne. Cítím, že se blížíme k bolestné důvěrnosti. Od svých narozenin projevuju vůči Amandě jistý ochranitelský postoj, jako kdyby bylo mou povinností jako Francouze ji povzbuzovat. Přesto se ale držím zpátky, protože nehodlám podporovat žádné romantické fantazie. Cítím se provinile, že jsem od ní přijal ty hříšně drahé manžetové knoflíčky. Připadám si jako podvodník.
„Víš, Amando, to se nestává jen cizincům,“ pronesu mírně. „Polovina Pařížanů bere prozac.“
„Jen polovina?“ ušklíbne se Edie. „Zkus si to vygooglit: Kolik Pařížanů bere antidepresiva? Vsadím se s tebou o cheesecake matcha, že to bude víc než tři čtvrtiny.“
„Paříž je samozřejmě deprimující,“ uznávám. „Co máme ale dělat? Přestěhovat se všichni do Larzacu?“
„Co je Larzac? Něco jako prozac?“ zeptá se Amanda.
„Mnohem horší,“ řekne Edie. „Jakou přesně ale mají Japonci představu o Paříži? Co čekají?“
„Moment,“ zabručím, když vytáhnu mobil. „To se tu taky píše. Bla, bla, bla. Tady: V japonských médiích, hlavně v časopisech, je Paříž líčena jako staromódní, povznášející město, kde jsou ulice plné krásných, štíhlých lidí a ženy nosí Haute-Couture, když se procházejí městem vonícím Chanel No 5.“
Edie se zhoupne na židli a směje se tak nahlas, až se na nás ostatní hosté otáčejí.
„To dokáže člověka naštvat! A co průměrné, spíš boubelaté Pařížanky, co se oblékají v H&M, o těch se tam nepíše?“
„…představují si zahrady s pěstěnými záhony a číšníky, kteří si v jednom kuse prozpěvují.“
„Vždyť je to směšné,“ zuří Edie. Amanda se krčí nad svými vegetariánskými pohankovými nudlemi.
„Na šest milionů návštěvníků však připadá jen málo případů: japonské velvyslanectví udává asi dvacet turistů za rok. Počkejte, tady dál se píše, že měsíčně dojde asi ke dvěma případům…“
„Já to teda shrnu,“ prohlásí Edie. „Takže tu máme pět milionů devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět japonských turistů za rok, kteří se v Paříži baví, aniž by jim z toho přeskočilo? Davy Číňanů ani nepočítám. To jich na Josiane vlastně zůstává celá spousta. Nevypadá to, že by byl trh omezený…“
„Když mluvíš o Číňanech… nedávno jsem četl jeden článek…“
„Pustím se do jídla, jinak mi vystydne,“ kývne na mě Edie a začne srkat nudle. „Mluv klidně dál.“
„Co se týče čínských turistů, tak jsem sice o pařížském syndromu neslyšel, ale často se mi v práci stane, že jsou při odjezdu zklamaní. Počínaje otrávenými číšníky…“
„V čínské čtvrti je taky zrovna nevítají červeným kobercem.“
„Horší je, že kapsáři dobře vědí, že turisti s sebou pořád vláčejí hotové peníze. Okrádají je jak na běžícím pásu. Proto měl přece loni Louvre zavřeno, protože personál stávkoval za lepší bezpečnostní opatření…“
„Jasně, na to si vzpomínám.“
„Vědělas, že policie používá překladatelský software, aby mohla přijímat oznámení v cizí řeči? Ale dřív, kdo by se chtěl vláčet na stanici, když chtěl někdo nahlásit krádež v mandarínštině?“
Amandě zvoní mobil. „Sorry, sorry,“ mumlá a pokouší se vypnout hlasitost. Nakonec to ale zvedne a řekne anglicky: „Ahoj mami, počkej chvilku,“ a vstane rychle od stolu, aby pokračovala v hovoru ve zdvořilé vzdálenosti. Napínám uši. Je zajímavé, že obvykle diskrétní a plachá Amanda zní při telefonování úplně jinak. Líčí, jak je všechno hrozné a jak se její šéfová zhroutila. Potom už neposlouchám, protože se na mě Edie usměje a já si uvědomím, že jsme sami a já jsem do ní zamilovaný.
NEMILUJU EDIE, napomínám se, a skláním nos k polévce miso.
„Všechno v pohodě?“ ujišťuje se Edie s údivem. „Jsi dnes nějak zvláštní.“
„Všechno v pořádku. Kromě toho divadýlka, samozřejmě…“
„Poslyš, musím se rychle vrátit do kanceláře,“ řekne z ničeho nic a otře si ubrouskem ústa. „Zkus zjistit, co se stalo s Josiane. Můj šestý smysl mi říká, že nás čekají opravdu zajímavé časy.“
Vytáhne firemní kreditku a přivolá japonskou obsluhu. V tu chvíli mi dochází, že bych – i kdybych se do ní zamiloval před dvaceti lety – nikdy neměl šanci najít vhodnou chvíli, abych jí to řekl. Jsme stále v poklusu. Musím myslet na Omara a Charlie. U nich to byla láska na první pohled. A všechno bylo jednodušší.
„Jsi hodně bledý,“ konstatuje Edie. „Nechystáš se doufám vyvést to stejné co Josiane?“
„Hele, Edie… vážně chceš jít do New Yorku?“
„Jasně, už jsem se napevno rozhodla. Taky už trochu trpím tím pařížským syndromem.“
„Je ti ale jasné,“ pronesu, „že to v New Yorku není jiné. Vědělas, že podle jednoho průzkumu jsou obyvatelé New Yorku nejnešťastnější v celých Státech? Myslím, že jsem to četl v Timesech. A jejich subway je ještě horší než naše metro. Navíc tam mají krizi, byty jsou nechutně drahé a bezpečnost…“
„Chceš mi snad tvrdit, že to tam není jako v Sexu ve městě? Ach, to je shocking!“ odpoví. Dělá si ze mě srandu.
„Neboj se, jsem Pařížanka tělem i duší. Na tom se nic nezmění. Momentálně ale potřebuju tu iluzi, že je za oceánem líp než tady. Zklamaná můžu být pak celý zbytek života. Chápeš, co myslím?“
Vím naprosto přesně, co myslí. O minutu později jsem už sám. Sám s iluzí, že přijde den, kdy budeme spolu – jednou – a že to bude šťastný den. A potom budeme mít celý zbytek života na to, abychom byli zklamaní, mám pravdu, ty harmonikáři?

000

„Víš ty, co přináší dvacet let nepřetržitého zklamání, Guillaume? No? Dvacet let, kdy musíš sám sebe povzbuzovat, že to možná zítra, za týden nebo za deset let bude lepší? Ne, ty to nevíš. Na to jsi ještě mladý. Jednoho dne se probudíš a budeš vědět, že umřeš, pokud tak budeš ještě dalších dvacet let pokračovat. A že by ses měl radši ptát, jak se ti vede dnes. Jenže když se na to zeptáš, zjistíš, že jsi dvacet let procházel peklem… no jo…“
„Takhle byste neměla uvažovat, Josiane…“
Sedím na židli vedle její postele a nevím, co říct. To nejmenší, co jsem mohl udělat, byla návštěva v jejím bytě vedle Palais Royal, když jsem se dozvěděl, že ji po dvou dnech pustili z nemocnice. Teď je středa, odpoledne se chýlí ke konci, a já jsem ještě tady. Pokoj je neuklizený, špatně větraný a je cítit po lécích. Sedím před Josiane, která působí značně ztrhaně, a mám pocit, že jsem zabloudil do kulis nějakého divadelního kusu, který se poněkud vymkl kontrole.
Předtím jsem mluvil s jejím anglickým manželem Colinem, fotografem a kameramanem s šedivými vousy a velkým břichem. Ze všeho nejdřív se omluvil za nepořádek a pokusil se ještě narychlo uklidit hromadu knih a podnos se zbytky jídla, což se ale na celkovém dojmu prakticky neprojevilo. Zabručel něco o nedávném stěhování a já jsem si vzpomněl, že Josiane kdysi mluvila o tom, že se po odchodu dospělých dětí chtějí přestěhovat do menšího bytu. To bylo před dvěma nebo třemi lety. Sedli jsme si do křesílek vedle klavíru, když odtud nejprve odehnal kočku, která tam blaženě podřimovala. Zvědavě jsem se rozhlédl. V celém bytě byla neskutečná spousta knih. Skoro jsem kvůli nim zapomněl na důvod své návštěvy.
„Vyhoření,“ řekl Colin, otřel si dlaní pot z čela a vysvětloval mi, že tahle záležitost pramení z dlouholetého stresu a vyčerpání, a pak se náhle provalí. Doktoři jí napsali antidepresiva a doporučili jí návštěvu psychoterapeuta a změnu životního stylu. Dva měsíce zákaz práce. Svěřil se mi ovšem, že pochybuje, že to tak dlouho vydrží. „Ona není člověk, co se dokáže jen tak poflakovat. Přitom by to pro ni bylo nejlepší.“
Teď sedím vedle ní a dívám se na ni. Ignoruje mě a hledí na okno se zavřenými okenicemi. Možná je to lampičkou na nočním stolku s nazelenalým stínítkem, která kolem sebe šíří smutné žluté světlo, ale Josianiny oči už nezáří.
„Dvacet roků se mořím tím, abych všem ukazovala Paříž krásnější, strkám jim ji až pod nos ve všech odstínech a