Pochopíš, až budeš velká

Samá proč. Však to asi znáte. Spoustu nezodpovězených otázek, na které nemáte odpovědi. Odpovědi, které dostanete časem. Věkem vám všechno dochází (každému to trvá déle) a je vám naprosto jasný, proč to tak bylo a proč to děláte stejně jako ti vaši rodiče. To přistižení sebe sama v naprosto stejné pozici!

Stejně tak to má dvaatřicetiletá Julia v novém románku Pochopíš, až budeš velká od Virginie Grimaldi. Příběh, v kterém se bude vidět určitě spousta z vás. Julie se dostane do situace, která ji srazí na kolena. Zemře ji tatínek a babička vážně onemocní. Nevidí v tu chvíli jiné řešení, než že opustí všechny a uteče. Daleko. Před sebou i před svým životem. Od rodiny, od přátel, od práce. 

Má pocit že to nezvládá. Kdo to ale zvládá? Někdo asi bude muset.

Ale to by nebyl osud, aby ji nezavedl na místo, které ji v tom jejím utápění se pomůže a dodá ji zase spoustu energie. Protože běhání do ledové vody, kouření trávy, tajné oslavy? Ovšem. Jasný domov důchodců se staříky, kteří si užívají života.

Z nějakého pro ni nepochopitelného důvodu zůstane a snaží se začlenit (přežít). Staříci jinak zvaní fosilie ji ale nenechají v klidu. Vymýšlí skopičiny a vidí jí až do žaludku.

„Jenomže pravda je, že člověk zůstává dítětem po celý život. Jen si obléká různé šaty, aby to skryl, a jako ostatní dělá, že je dospělý, že je rodič, a pak jednoho dne, když už je moc starý na to, aby to předstíral, tak si ten převlek sundá a všem ukáže, že je tím, čím vždycky byl: dítětem.“

Julie má vrtochy jako snad každý. Nosí plyšové pyžamo s jednorožci, hulí jako fabrika, bojí se vody a za veškerým šustnutím vidí vraha. Prostě vyplašená normální ženská. Patří mezi ty lepší psychology, kteří si s lidmi i povídají a nepředepisují jim hnedka prášky.

Příběh o ženě, která vlastně neví co chce. Ač má strach, tak se ho snaží překonat. Snaží se pořád neutíkat a jednou taky důvěřovat. A světe div se, občas se jí to vyplatí.

Jak to radí všude okolo, i jí pomohl čas. Jen ho potřebovala větší množství než všichni ostatní. Spadla na dno a vzlétla jako motýl.

Julia se ocitá v domě, který je plný životních zkušeností, radostí a tužeb. Staříci, kteří mají svoje vrtochy a stejně tak jako Julia, i oni si připadají jako malé děti. Chodítko, plína...koloběh života je krásný.

"Jen breč, budeš míň čůrat.“

Je v tom určitě nevinnost a pokora. Je v tom uvědomění a jistá znalost toho, co člověk doopravdy chce a potřebuje. Na povrch vyplouvají věci, na které už není čas a nebo s nimi nejde nic dělat.

„Lidé říkají, že stáří je hrůza, já myslím, že je to štěstí. Čest. Každému se toho nedostane. A taky jsem přesvědčená, že to není jen tak pro nic, když je těžké.“

„Jak to myslíte?“

„Kdyby bylo stáří příjemné, nikdo by nechtěl, aby přestalo. Ale protože je kruté, život ztrácí na přitažlivosti. Stáří bylo vynalezeno, aby se člověk od života odpoutal.“

Ač se nejedná o trhák, spíše o pohodovou knížku, kde najdete milý humor, já jsem si to užila. Mohu doporučit. Do podzimních večerů pod dekou s teplým čajem jako dělané.

„Být šťastný neznamená, že je všechno perfektní.
Znamená to, že ses rozhodl užívat si život i přes všechny jeho nedokonalosti.“
ARISTOTELES

Autorka recenze: Kristýna Bednářová - www.safienka.blogspot.cz

Přidat komentář