Geniální přítelkyně 1

Anotace

Ukázka z textu

Rinova matka se jmenuje Raffaella Cerullová, ale všichni jí vždycky říkali Lina. Já ne, nikdy jsem nepoužila ani jedno, ani druhé. Pro mě je to už přes šedesát let Lila. Kdybych ji jen tak, zničehonic, oslovila Lino nebo Raffaello, pomyslela by si, že s naším přátelstvím je konec.
Už je to dobrých třicet let, co mi říká, že chce beze stopy zmizet, a jenom já dobře vím, jak to myslí. Nikdy neuvažovala o žádném útěku, změně identity, nesnila o novém životě někde jinde. A nikdy ani nepomyslela na sebevraždu, hnusila se jí představa, že by měl Rino něco do činění s jejím tělem a byl nucen se o ně postarat. Vždycky měla v úmyslu něco jiného: chtěla se rozplynout; chtěla rozptýlit každou svou buňku; nesmělo po ní zůstat nic. A protože ji znám dobře, nebo si to alespoň myslím, vsadím se, že našla způsob, jak po sobě na tomhle světě nenechat ani vlásek, vůbec nic.
Uběhlo pár dní. Kontrolovala jsem maily, schránku na dopisy, ale bez jakékoli naděje. Já jí psala velice často, ona mi skoro nikdy neodpověděla: byl to už zvyk. Měla radši telefonáty nebo dlouhé noční klábosení, když jsem přijela do Neapole.
Otevřela jsem své zásuvky, plechové krabice, kde schraňuju všechno možné. Moc toho není. Spoustu věcí jsem vyhodila, zejména ty, které se jí týkaly, a ona to ví. Zjistila jsem, že nemám nic jejího, ani fotku, ani pár řádků, ani dárek na památku. Samotnou mě to překvapilo. Je možné, že mi za celá ta léta nenechala nic svého, nebo ještě hůř, že jsem si nic jejího nechtěla schovat? Možné to je.
Ač nerada, zavolala jsem Rinovi, tentokrát já jemu. Nebral to na pevné lince ani na mobilu. Zavolal mi pak večer, dal si na čas. Mluvil hlasem, kterým se pokouší vzbudit lítost.
„Koukal jsem, žes mi volala. Máš nějaký zprávy?“
„Ne. A ty?“
„Vůbec nic.“
Vykládal mi nesmysly. Že chce jít do televize, do pořadu, který se zabývá pohřešovanými osobami, učinit prohlášení, za všechno se mamince omluvit, poprosit ji, aby se vrátila.
Trpělivě jsem ho vyslechla, pak jsem se ho zeptala:
„Díval ses do její skříně?“
„Proč jako?“
Udělat tu nejnormálnější věc ho samozřejmě nenapadlo.
„Jdi se tam podívat.“
Šel a zjistil, že v ní není nic, žádné šaty jeho matky, ani letní, ani zimní, jenom stará ramínka. Poslala jsem ho prohledat byt. Zmizely boty. Zmizelo těch pár knih. Zmizely všechny fotografie. Zmizela domácí videa. Zmizel její počítač i se starými disketami, co se kdysi používaly, Všechno, veškerá její zkušenost elektronické čarodějky, která začala zvládat počítače už na konci šedesátých let, v době děrných štítků. Rino byl v šoku. Řekla jsem mu:
„Nemusíš spěchat, ale potom mi zavolej a řekni mi, jestli jsi našel třeba jen špendlík, co jí patří.“
Zavolal mi další den, byl strašně rozrušený.
„Nic tady není.“
„Vůbec nic?“
„Ne. Vystříhala se ze všech fotek, na kterejch jsme byli spolu, i z těch, když jsem byl malej.“
„Díval ses pořádně?“
„Úplně všude.“
„I ve sklepě?“
„Řekl jsem ti všude. Zmizela dokonce i krabice s dokladama: rodný listy, telefonní smlouvy, útržky složenek a tak. Co to má znamenat? Někdo to všechno ukrad? Co hledaj? Co od mámy a ode mě chtěj?“
Uklidnila jsem ho, řekla jsem mu, ať se nevzrušuje. Hlavně pokud jde o něj, je nepravděpodobné, že by po něm někdo něco chtěl.
„Můžu nějakej čas bydlet u tebe?“
„Ne.“
„Prosím, nemůžu spát.“
„Poraď si sám, Rino, já nevím, jak ti pomoct.“
Zavěsila jsem, a když zavolal znovu, nezvedla jsem to. Sedla jsem si k psacímu stolu.
Lila to jako vždycky přehání, pomyslela jsem si.
Nepřiměřeně rozšiřovala pojetí zanechané stopy. Nechtěla zmizet jen ona sama, teď, v šestašedesáti letech, ale chtěla vymazat i celý život, který měla za sebou.
Cítila jsem strašný vztek.
Uvidíme, kdo bude mít tentokrát navrch, řekla jsem si. Zapnula jsem počítač a začala jsem sepisovat každý detail našeho příběhu, všechno, co mi utkvělo v mysli.