Láska a věda - Paměti

Anotace

Ukázka z textu

str. 108
V únoru 1945 jsme už slýchávali hřmění těžké dělostřelecké palby, jak se fronta přibližovala. Naše naděje na pád nacistického režimu vzrůstaly každý den. Zároveň mě matka varovala, že poslední týdny by mohly být zrádné. Návštěvy německých vojáků v našem domě teď byly častější. V jednu chvíli jsme se s matkou museli vystěhovat z velké ložnice a spát v kuchyni, když si skupina vojáků wehrmachtu na několik dní zabrala místnost jako svou ubikaci, než jednotka pokračovala dál. Měli jsme neodbytný pocit, že si nás měří s určitou dávkou podezření, protože navzdory matčinu šátku a mému obnošenému oblečení jsme ani jeden nevypadali, že tam patříme. Já jsem měl tmavé kudrnaté vlasy, což mezi Slovany zrovna obvyklé nebývá, a jestli ten maďarský voják poznal, že jsem Žid, tak to mohli poznat i Němci. A rysy mojí matky, i když asi ne výrazně židovské, nepokrytě prozrazovaly, že není rolnice, ať měla na hlavě šátků, kolik chtěla. Ale nakonec nás nechali být.
Poslední německé jednotky konečně odešly 3. Dubna směrem na Valaskou Belou a 4. dubna přišla po silnici před naším domem první průzkumná jednotka sestávající z osmi nebo deseti ruských vojáků – byly mezi nimi i ženy – s automatickými puškami v rukou a připravenými ke střelbě. Tomáš Javorček, neschopný potlačit svou radost a nadšení, vyběhl z domu s nemluvnětem v náručí, aby je přivítal. I když se mě matka snažila zastavit, běžel jsem za ním. „Na Berlín!“ zavolal jeden z vojáků. „Na Berlín!“ odpověděl Tomáš Javorček. Po dlouhých šesti letech čekání na konec vlády nacistů to konečně bylo tady.
Ale jen růžové to nebylo. Po první průzkumné jednotce přicházeli další ruští vojáci. Nápadný dům Javorčekových samozřejmě nemohli minout, aby si nepřišli říct o chleba a vodku. Vyslyšeli jsme prosby o jídlo, ne však o pití, protože jsme nechtěli mít dům plný opilých a neurvalých vojáků. Stejně si myslím, že Javorčekovi žádnou vodku neměli. Vojáci vypadali unaveně a hladově. Všichni byli velmi mladí a podle jejich tváří museli pocházet většinou z asijských oblastí Sovětského svazu.
Později tentýž den se objevil ruský důstojník, který se k matce začal chovat velice přátelsky. Oznámil, že se večer vrátí. Matka i Javorčekovi věděli, že to je nebezpečná vyhlídka, a jakmile důstojník odešel, matka pochopila, že musí strávit noc někde jinde. Z nějakého důvodu bylo rozhodnuto, že se matka i já schováme v blízké cihelně. Byla tam veliká uzavřená hala, která byla k našemu překvapení plná lidí, většinou rodin vyhlížejících jako uprchlíci. Nevěděli jsme, kdo ti lidé jsou ani jak dlouho tam jsou, a nevyzvídali jsme. Lehli jsme si na podlahu, přikryli se dekami, které jsme si přinesli, a přečkali bezesnou noc. Ráno přišla paní Javorčeková a řekla nám, že ruského důstojníka rozzuřilo, když matku po svém návratu v domě nenašel, ale nakonec odešel a nikomu se nic nestalo. Teď už jsme se mohli k Javorčekovým vrátit.