Gestapo - Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie

Ukázka z textu

Klíčovou součástí všech vyšetřování gestapa byl výslech. Obvi¬něná osoba byla vyzvána, aby zodpověděla řadu otázek. Rámec těchto otázek často vytvářel obsah udání a výpovědi svědků. Cílem bylo přimět obviněného k doznání. Často byla předložena důkazní dokumentace, jako jsou dopisy a deníky, a v průběhu výslechu se na ni poukazovalo. Hlavním zdrojem informací určujícím vinu nebo nevinu býval ve většině případů gestapa protokol výslechu. Jak se každý případ vyvíjel, radil se vyšetřovatel často s vedoucím oddě¬lení. Jakmile bylo vyšetřování uzavřeno, pracovník, který ho vedl, zpracoval o případu kompletní zprávu a doporučil, jaké by mělo být přijato opatření. Konečné rozhodnutí vždy přijímali vedoucí oddělení, ředitelé oblastního gestapa, státní návladní a poměrně zřídka berlínské ústředí. Složky jsou často označeny řadou razítek a podpisů všech těchto jednotlivců a oddělení. Rozhodnutí, zda bude dotyčná osoba poslána do koncentračního tábora, nebo zda půjde případ k soudu, přijímal vedoucí oddělení, který případ konzultoval s ředitelem oblastní úřadovny gestapa a veřejným žalobcem. Tento hierarchický a jednoznačně definovaný byrokratický rámec ukazuje, že pracov¬níci gestapa neměli arbitrární moc, jež se jim často připisuje. Vět¬šina vedoucích oddělení podpořila rozhodnutí učiněné pracovníkem gestapa, který vedl vyšetřování. Rozhodnutí revidovaly nebo měnily jen vyšší orgány, ale docházelo k tomu jen velmi zřídka.
Někteří příslušníci gestapa nepochybně používali mučení, aby při vyšetřování z vyslýchaného vypáčili přiznání. Mučení za hranicí sta¬novených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném docho¬vaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno. Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout.
V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupova¬ných územích. Nejběžněji se používalo v prvních měsících nacistické vlády, kdy SA působilo jako pomocná policie a zakládalo „divoké koncentrační tábory“
Nepochybně pokračovalo za nacistického období, zvláště proti komunistům a jiným cílovým skupinám. Někteří jednotlivci spáchali při dlouhých výsleších sebevraždu. Příčina smrti byla v takových pří¬padech uvedena jako „sebevražda“, ale smrt mohla nastat při mučení, které zašlo příliš daleko. Z dochované dokumentace nelze nijak určit skutečnou příčinu smrti. V poválečných procesech a denacifikačním vyšetřování téměř všichni příslušníci gestapa popírali, že by se vůbec kdy uchýlili k mučení, zvláště v nacistickém Německu. Svědci při procesech hovořili jinak.
Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákos¬kou. Příslušníci gestapa, kteří používali tuto metodu, vypláceli v přítomnosti lékaře až dvacet pět ran na hýždě. Jan Valtin, komuni¬stický aktivista, vzpomíná, že ho tloukli tak silně přes záda, že měl po výprasku košili prosáklou krví. Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. Osobu ponořili do vany naplněné studenou vodou, až se skoro udusila. Byly zmíněny i cviky až do vyčerpání a odpírání spánku. Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami.
Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální out¬sidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty. Pokaždé když nebylo vynuceno doznání, mučení zintenzivnilo. Vězeňkyně Maria Grimmeová pozorovala Mildred Harnackovou (narozenou roku 1902 jako Mildred Fishová v Milwaukee ve Wisconsinu v USA), členku socialistické opozice „Rudý orchestr“, když ji přinesli do cely v Ber¬líně, poté co prošla v říjnu 1942 „zostřeným“ výslechem gestapa:

Do čekárny přinesli na nosítkách někoho, kdo sotva dýchal. Nosítka položili tak, že hlava té osoby byla hned vedle mě. Přelétla jsem po ní očima a vyděsil mě výraz v očích té osoby… krátce nato vešli dva pří¬slušníci gestapa, zvedli tu osobu za paže a jeden z nich řekl, „Nu, paní Harnacková, cítíte se líp?“ Paní Harnackovou pak odvedli [k dalšímu výslechu], po nějaké době ji znovu přinesli na nosítkách. Přestože si stěžovala, že je jí zima, žádný z vězňů se neodvážil dát jí některou při¬krývku z těch, které byly po ruce. Po chvíli se pokusila přitáhnout si jednu sama, ale zhroutila se.

Detektivové kriminální policie v kripu měli sklon dívat se na tyto brutální metody gestapa spatra. Neradi se zapojovali do „politické“ práce gestapa. Detektivové v kripu si zakládali na tom, že k prokázání viny obviněné osoby používají forenzní a vědecké metody a hmata¬telné důkazy. Jejich práce podléhala přísnému dohledu tradičního soudního systému a obhájců. Cítili, že postup gestapa, v němž byla veškerá investigativní práce soustředěná jen ve výslechu, nemá za cíl nalezení pravdy na základě nezávislých důkazů, ale rychlé uzavření případů.
Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici. Příslušníci gestapa tohoto typu zůstávali na svých postech po celou nacistickou éru. Vedení gestapa v Berlíně a v oblastech bylo značně odlišné. Tady byli mladí, radikální a dynamičtí jedinci s vysokoškolským vzděláním odhodlaní změnit hodnoty policejní „staré školy“ zděděné z výmarského období a přetvořit je v ideologicky a rasově motivo¬vané výsady, které by ignorovaly „respektování zákonů“. V personálu gestapa nedošlo k revoluci přes noc, nýbrž velmi pomalým přecho¬dem, v němž byli „řadoví“ příslušníci z výmarského období posta¬veni před nutnost přizpůsobit se novým typům policejního dozoru řízeného rasovými hledisky, vedeného ctižádostivými absolventy vysokých škol na hony vzdálenými oněm násilníkům, kteří tvořili úderné jednotky v době, kdy se Hitler dostával k moci.