Lovec draků

Časy plné idylického dětství končí v momentě, kdy je Amír svědkem Hasanova znásilnění partou místních výrostků. Sám se schovává v ústraní a nemá odvahu kamarádovi pomoci. Sžírán pocitem viny obviní Hasana z krádeže a schválně tak zapříčiní, že Hasan i se svým otcem musí odejít z jejich domu.

"Stal jsem se, čím jsem dnes, ve dvanácti letech, jednoho studeného a zamračeného zimního dne roku 1975. Stalo se to už dávno, ale není pravda, co se říká o minulosti, totiž že se dá pohřbít. Protože minulost se vydere ven."

Těmito slovy Amírův příběh začíná. Je to příběh na hony vzdálený těm, jaké jsme v dětství prožívali my. Nečekejte líčení politických útrap jedné země, ani vyprávění o tom, jak Afghánce nejdřív utlačovali Rusové a následně Tálibán. To jsou jenom politické kulisy události, jejíž hlavní motiv je naprosté selhání, pocit viny a touha po odpuštění.

Po několika letech, která Amír stráví v emigraci ve Spojených státech amerických, podnikne nebezpečnou cestu zpět do své rodné země. Afghánistán zrovna krutě sužují Tálibánci. Touha po odpuštění je ale silnější než strach. Pomoc Hasanovu synovi by totiž mohla znamenat jisté odčinění toho, čím se Amír kdysi dávno provinil.

Tak jednoduché to ale nebude. I v zemi postrádající systém funguje byrokracie, která Amírovu záměru odvézt Hasanova syna z Afghánistánu brání. Chlapcovy kruté životní zkušenosti navíc vyústí v odpor vůči Amírově snaze.

Khaled Hosseini je perfektní vypravěč, a tak jsem někdy měla pocit, jako bych četla pohádku. Nikoli obsahem, ale formou. Pokud člověk netuší, co obnáší „číst knihu jedním dechem“, s tímhle příběhem to zaručeně pozná.

A pro toho, kdo zrovna nezbožňuje lehce patetické příběhy, by Lovec draků rozhodně mohl mít přínos coby sonda do islámského světa, do jeho mravů a zvyků. To, že knihu napsal člověk původem z Afghánistánu, ji dává punc vypovídací hodnoty. Pro mě osobně bylo perfektní nahlédnout do mysli Afghánců nejen v jejich domácím prostředí, ale i při setkání se západní kulturou.

„Řekněte mu, že mne musí střelit tisíckrát, než dopustím takovou nestoudnost.“
(slova Amírova otce pronášená k ruskému vojákovi, který chce znásilnit afghánskou emigrantku)

„Hladovíme, ale nejsme barbaři. Je to host.“

Zkrátka, nejen pro ten nádherný příběh, ale také kvůli možnosti nahlédnout do duše pro nás tak vzdáleného národa má cenu si knihu přečíst.

Zvláštní také bylo srovnání dvou prohřešků: Amírovy zrady nejvěrnějšího přítele versus nemanželské dítě jeho otce. Pro Amíra jsou oba prohřešky mírou viny srovnatelné. Pro nás, coby Středoevropany, je to možná hůře pochopitelné.

Nakonec musím ještě zmínit postavu babá – Amírova otce. Kvůli zbabělosti hlavního hrdiny, Amíra, se pro mě osobně stal největším hrdinou knihy právě on: skutečný člověk z masa a kostí, který se občas dopouští chyb, a který se k nim vždy postaví jako pravý muž.

Lovení draků

Kolem papírových draků se točí řada zápletek příběhu. Nejedná se o to klasické pouštění draků, jaké známe z našich končin. Lovení draků v Afghánistánu představuje důležitý souboj s dlouhou tradicí. Mezi lety 1996 až 2001 byl v Afghánistánu tento sport dokonce zakázán Tálibánem jako neislámský.

„Pro Tebe třeba tisíckrát.“

… stalo se to onoho zamračeného zimního dne roku 1975. Těsně před tím, než Hasan utíká ulovit vítězného draka, aby ho věnoval Amírovi, ke svému největšímu příteli pronáší tuhle větu. Žádná jiná slova jeho bezbřehou oddanost nevystihují lépe.

A na závěr snad ještě malou „výtku“: pár stránek knihy je rozmazaných… pro slzy nevidíte…

Autorkou recenze je Andrea Simoglu

Přidat komentář