Kolumbijský prozaik Gabriel García Márquez, nositel Nobelovy ceny za literaturu, je českým čtenářům dobře znám. Jeho románový debut však mohou číst až nyní, více než půl století od prvního vydání.
Kubánská spisovatelka žijící v Paříži Zoé Valdésová při nedávné návštěvě Prahy v rozhovoru pro LN vyřkla smělý názor, že Gabriel García Márquez napsal svůj stěžejní román Sto roků samoty (1967) na základě inspirace románem Celestino před svítáním (1967) z pera kubánského autora Reinalda Arenase, proslaveného i do češtiny přeloženou knihou Než se setmí. Uvádí se sice, že García Márquez psal Sto roků samoty v letech 1964 až 1965, ale vyloučit tvrzení Valdésové nelze - a není to ani podstatné.
Je však pozoruhodné, jak se za lecjakým veleúspěšným románem v poslední době line had „okradených“ - tu někdo údajně ukradl námět, v případě Garcíi Márqueze zas poetiku. Na jednu stranu tedy žijeme v postmoderní a zároveň hyperkorektní době, kdy lze nařknout kohokoliv z čehokoliv a soudy s plnou vážností podnět hned posuzují, na druhou stranu se v těchto případech operuje s dnes již „nepřiléhavým“ modernistickým konceptem „objevu“. Souzen má být ten, kdo ukradne dílo, protože nic jiného vlastně ani odcizit nelze. Leckdo by si chtěl nechat patentovat příběh „on ji miluje, ale ona miluje jiného“ či používání štětce... Naštěstí v českém prostředí jako skvělá prevence těchto spekulací funguje hlemýždí tempo soudních řízení.
Křest hlomozného hemžení
García Márquez má nicméně - tedy alespoň co se týče tematické stránky románu -„alibi“ právě ve své románové prvotině. Již zde se totiž objevuje město Macondo a také postava plukovníka Aureliana Buendíi. K tomu, proč románový debut sepsaný pod názvem Dům nakonec vyšel v roce 1954 s odlišným titulem, se autor vyjadřuje ve svých vzpomínkách Žít, abych mohl vyprávět: „Název mne sám uhodil do očí: bylo to nejpohrdavější a zároveň nejsoucitnější slovo, jakým má babička s onou špetkou aristokratismu, která v ní zůstávala, pokřtila hlomozné hemžení United Fruit Company: Spadané listí.“
Po dvaapadesáti letech a více než desítce překladů z díla Gabriela Garcíi Márqueze je tedy konečně možné číst v češtině i „ten román“, který byl „přípravkou“ na Sto roků samoty. Pro české vydání však nakladatel zvolil také nakonec odlišný název Všechna špína světa inspirovaný úvodní větou románu: „Naráz, jako kdyby se uprostřed městečka usadil vír, k nám přišla banánová společnost a v patách za ní všechna špína světa.“ V souvislosti s debutovým románem bývá často zmiňován autorův iniciační zážitek - ostatně popsaný v úvodu Žít, abych mohl vyprávět -, kdy se s matkou vydali prodat rodinný dům v Aracatace. Na stránkách vzpomínkové knihy také čteme zmínky: „...zapaloval jsem si jednu od druhé a přitom jsem znovu četl Srpnové světlo od Williama Faulknera, jenž v té době byl nejvěrnější ze všech démonů, u kterých jsem se učil“ či „...kouřil jsem a pokoušel jsem se uniknout z pohyblivých písků v okresu Yoknapatawpha.“ Mottem románu je pak úryvek ze Sofoklovy Antigony. Často tak bývá zmiňována podobnost příběhu s Antigonou, ovlivnění Faulknerovým stylem a Macondo jakožto inspirace yoknapatawphským krajem. Ne že by se zde paralely nedaly najít, ale kdo by bez autorovy nápovědy přišel na to, že je má hledat?
Ovlivnění modernisty (a tedy i Faulknerem) lze však spatřovat minimálně v samotném způsobu vyprávění a posunování „nehybného“ příběhu. V jeho průběhu se střídají pásma starého generála, jeho dcery Isabel a jeho vnuka. Co se týče vypravěčů, jde tedy vlastně o ságu. Příběh se ovšem odehrává během jediného (středečního) odpoledne v roce 1928, což je i letopočet, kdy se podle jedné verze autor narodil, podle té druhé to bylo přesně o rok dříve.
Dostředivost románu do krátkého časového úseku - většinou jediného dne - je dalším prvkem hojně využívaným modernisty (Joycem, Woolfovou). Romány generací jim předcházejících se odehrávaly většinou i v několikaletém rozpětí a jeden den byl časovým horizontem nanejvýš pro žánr povídky. Moderní literatura však nepřináší příběh, který by se odehrával „právě teď“ a lineárně, od začátku do konce, nýbrž jej rekonstruuje (zdánlivě neuspořádaně) v myslích postav-vypravěčů.
Doktor z vejminku
Tuto techniku použil také mladý García Márquez pro svůj první příběh z Maconda. Tři vypravěči se ocitají v domě na nároží, kde strávil poslední roky muž, který bývával doktorem. Na začátku svého pobytu v Macondu pobýval v domě starého generála, ale když odmítl pomoci při zdravotních potížích jeho služky Meme, přestal pohostinnosti generálovy rodiny využívat a přestěhoval se právě s Meme na nároží.
Postupně je ve fragmentech odhaleno, proč se doktor ocitl v nemilosti macondského obyvatelstva. V závěru „projektu“ banánové společnosti (tedy již zmíněné United Fruit Company) v Macondu totiž doktor odmítl ošetřit zraněné z řad vzbouřených dělníků. Také je objasněn důvod péče starého generála o tělo oběšeného doktora. Přišel totiž znenáhla generálovi na pomoc, když si před časem přivodil zranění nohy. V neposlední řadě se pak dozvídáme, proč doktor tehdy odmítl Meme ošetřit a proč s ním následně odešla - byla totiž jeho „souložnicí“, již podruhé těhotnou.
Zatímco v domě oběšencově čas téměř stojí, v jiných pasážích je zmíněno proudění „tekutého času“ a odlišný tón do románu vnáší také Isabelin „neskutečný“ manžel Martin: „Můj syn se rozplyne ve žhavém vzduchu dnešního dne, jako se to před devíti lety stalo s Martinem, když mi mával z okénka vlaku, až zmizel navždy. Všechny oběti, které pro svého syna přinesu, budou marné, pokud se dál bude podobat svému otci. Marně budu prosit Boha, aby z něj udělal člověka z masa a kostí, aby měl tvar, váhu a barvu jako ostatní lidé.“
Všechnu špínu světa jistě nelze brát jako kulhavého souputníka Sta roků samoty ani jako pouhý pomocný materiál pro rozbor tohoto vynikajícího románu. Nicméně nutno připustit, že ve své prvotině je autor v zajetí modernistických postupů - přičemž těžko dnes spekulovat, zda tehdy vypravěčský gejzír nevytryskl, či byl rozdroben právě snahou podat vyprávění z několika perspektiv. Teprve ve Stu roků samoty se geniálně setkává autorovo „utkvělé“ téma s jeho výjimečným vypravěčským talentem v jednom proudu, který se na čtenáře valí a přináší pestrý obraz historie Maconda a osudů šesti generací rodiny Buendíů. Márquez se tak přiřadil k autorům, kteří nejdřív chvíli krouží a pak teprve trefí do černého, zatímco jiní dají vše hned do prvního pokusu-debutu.
Pravda a morálka nic nezmůže
Těžko se dohadovat, zda Sto roků samoty patří mezi nejlepší romány 20. století, neboť první polovina století přinesla řadu nevšedních děl (Hledání ztraceného času, Odysseus, Muž bez vlastností, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války či Kafkovy romány), nicméně patří jistě minimálně na čelní pozice románové tvorby druhé poloviny „divného století“. Bez jeho kvalit a následného úspěchu bychom dnes Spadané listí v českém překladu s dost velkou pravděpodobností číst nemohli.
V roce 1982 obdržel Gabriel García Márquez Nobelovu cenu. Zdůvodnění znělo „za novely a povídky, ve kterých kombinuje fantazii a realitu do bohatě strukturovaného světa představ, zrcadlícího život a konflikty kontinentu“, hlavní roli však patrně sehrál věhlas Sta roků samoty. Pokud tedy nejdůležitější body nezískal García Márquez - který údajně tehdy dostal přednost před Jorgem Luisem Borgesem - svými sympatiemi k levicové politice, mimo jiné také ke kubánskému diktátorovi Fidelu Castrovi. Ostatně tyto projevy sympatií možná stály rovněž v pozadí vět Zoé Valdésové citovaných v úvodu. Jenže...
Jenže ani všechna špína světa nahromaděná v autorově mysli a duši nemůže potřísnit krásu románu. Stejně tak žádná sebepravdivější čistá duše nemůže nikomu zaručit, že vytvoří dílo, které by mu zajistilo nesmrtelnost. A dost možná, že právě kdyby platila tato přímá úměrnost, žádný pozoruhodný román by nikdy nevznikl.
Autor: ONDŘEJ HORÁK Zdroj: 18.3.2006 Lidové noviny str. 6 Orientace - knihovna
Přidat komentář
