Vendula Pačesové vydala druhou knihu hořkých miniatur pod názvem Zapadávání (pozn. již vyšlo Zastřihávání), postřehů ze svého života, kde se nejvíce vysmívá událostem kolem ní samé a také sama sobě. V sebeironii a cynismu dosahuje téměř mistrovství, šrámy života a jizvy na duši ze sebe snaží „vypsat“. Musím říct, že se jí to daří, a jak trefně poznamenává Michael Viewegh, stačí to jen šikovně pospojovat a je tu příběh či film jako hrom! Kolik z nás žen by se v tom našlo!
Letos zase toužím zhubnout. V jedenáct dopoledne spřádám plány. V posteli a se zbytky cukroví. Štve mě, že se džíny nevytahují o tři konfekční velikosti. Štve mě, že moje trička nemají charakter stahovacích kalhotek. Štve mě, že zapínání všech košil připomíná sněhuláka z pěti koulí. U krku mi sedí, ale je to jen otázka času a majonézy.
Pačesová se vyžívá i v genderové nerovnosti. Ať jde o postavení mužů a žen ve společnosti, právo rozhodovat, silniční právo (řidiči autobusů, zvláště vy si dávejte pozor!) nebo i o role v domácnosti.
Mému muži vytrhli zub. Vytrhli ho tak, že to bylo komplikované. Nesmí prý fyzicky pracovat a měl by dávat pozor na ostré předměty v dutině. Zadání se lekl a zazmatkoval. Rukama sice nepracuje, ale u pojmu „ostré“ si oddychl, až když jsem ho ubezpečila, že se zákaz nevztahuje na kořalku. Nepracoval, ležel, jedl úzké, hladké potraviny, zodpovědně ledoval. Stomatologická historka každý den bobtnala. Od lehu se mu zablokovala páteř, od ledu nastydla sanice. Koloběh chorob mořil prášky na bolest tak poctivě, že se na ně začal těšit.
Trápení jí působí dcera (nikde v textu se neobjevuje její jméno, ale ani křestní jméno manžela), která vlastně není ničím jiná, než ostatní dívky v jejím věku, a asi ani jiná, než jsme kdysi bývaly my. Jen maminka má potřebu ochránit svého křehkého motýlka (rozuměj dívku, co se před očima nezadržitelně mění v ženu), motýlka co se právě vylíhl z kukly a chce poznávat svět a ona se jako každá maminka moc bojí, aby motýlek nenarazil a nesetřel si z křídel ochranný pel. Moc svou dceru miluje, i přes všudypřítomný bordel, laxní přístup k učení i ke všemu ostatnímu atd., atd., atd. Od toho my mámy přece jsme, ne? Však on z toho motýlek vyroste :-)
Nejvíc nepotřebná připadám dceři. Je jí osmnáct a je dospělá. Jen když touží obejmout a sdílet, bývám znovu mámou. To se neodmítá. Dobře snášena jsem také při vaření, při odvozu na místa určení a při nákupech. Ale tam jen někdy. Musí být naladěná na moji frekvenci. Většinou vysílám OVM (otázky Venduly matky). Konečně jsem zjistila, proč chce chodit po mé pravé straně. V levém uchu má sluchátko. Nastálo. Jen přidává a ubírá hlasitost.
V celém textu není nikde zmínka o zaměstnání, snad je tedy „zaměstnáním“ autorky její domácnost a rodina, což samozřejmě netuším, jen dedukuji. Nemohu si pomoci, ale připadá mi jako zelená vdova. Stárnoucí (jako my všechny) žena, užívající si luxusu, který ji sice obklopuje, ale vlastně už ani netěší. Chce být milovaná, potřebná, oceněná za své každodenní mravenčí pinožení, aby vše bylo na svém místě, tam kde má, ale ono to takhle nefunguje. Jak moc bych se chtěla mýlit, protože mě její trefné a minimalistické psaní moc baví… Ale řekněte, vy to tam necítíte?
Může vyhořet něco, co nehoří? A někdo? Chtěla bych působit dojmem, že jsem vyhořelá, a ne, že mi jeblo. Vždycky jsem soucitně poslouchala nářky žen, jak je věk hrozný a nespravedlivý. Jsem toho názoru, že je věk hrozný a nespravedlivý. Čekám, až si zvyknu. Čekám na lepší náladu. Na chuť do světa. Na smíření. Na pochopení. Na uchopení. Čím větší mám praxi ve slavení narozenin, tím míň se mi další rok chce. Je to vůbec rok?
Musím říct, že mě na první pohled zaujala i obálka – zajímavá, netradiční, neotřelá, přitahuje na sebe pozornost jakýmsi drzým způsobem.
Ve srovnání s předchozí knížkou, se tahle na první pohled moc neliší – i když tahle je podle mě vtipnější, bohužel se však někde zezadu proplíží moc smutný tón. Já však pevně věřím, že je autorka velká bojovnice a že to dá! Už kvůli sobě samé.
Autorkou recenze je Lucie Bednářová
Přidat komentář
