Na rozhraní - Krize a proměny současného světa

Ukázka z textu

Ukázka z knihy, str. 32, z příspěvku Stanislava Komárka

Historický proces a polarita lidské percepce světa „Překlápění polarit“ a celoplanetární polarizace Je známo, že lidé žijící nějak pospolu mají tendenci se polarizovat, ať už třeba na úrovni partnerů či sourozenců, nebo států a říší. Takto se v mnoha případech příslušníci rodiny podělí dejme tomu o zbožnost a bezbožnost, praktičnost a teoretičnost či kypící zdraví a neustálé postonávání. Když pak jeden z nich odjede či zemře, ten druhý se často překvapivě přiblíží jeho stanovisku, jako by do sebe právě uvolněnou polaritu integroval. Věc je velmi patrná i na úrovni států. Když severovietnamská vojska dobyla v roce 1975 Saigon a jižní Vietnam padl, rozpoutala se sice veliká represe proti tamním vzdělancům a podnikatelům, kteří mohli být rádi, pokud vůbec přežili „převýchovný“ lágr, ale za pouhých deset let se nenáviděný „kapitalismus“ znovu objevil v podobě tržní reformy doi moi. Dnes ve stínu stranických sekretariátů a hesel na rudém plátně bují v této zemi nejtvrdší tržně-podnikatelský systém, jaký si lze představit. Podobně Čína sice tanky rozjezdila na náměstí Tchien-an-men studenty požadující reformu, ta se ale začala uskutečňovat prakticky hned potom. Není bez zajímavosti sledovat, ba je to k pochopení současné situace zcela klíčové, co se stalo se Západem čtyřiadvacet let poté, co úspěšně k smrti uzbrojil a téměř z kořene vyvrátil někdejší Sovětský svaz. Přesně podle výše zmíněných pravidel do sebe postupně absorboval mnoho z jeho někdejších rysů, zejména ve své evropské části.
Podobně jako se v životní praxi může z pronásledovatele poměrně snadno stát pronásledovaný, mohou se měnit v globálním měřítku role, na které jsme si navykli. Dnešní svět je globalizován nejen všeobecným oběhem zboží, peněz a myšlenek, ale rozdělil si mezi jednotlivé říše i různé politické koncepce, z nichž každá drží jiný konec pravdy a jenom v globále tvoří politickou pravdu celou. Evropa (a v něčem ve stoupající míře i Spojené státy) se přichyluje k „sociálnědemokratickému modelu“ se značným přerozdělováním bez úplného vyvlastnění a bez zcela otevřeného potlačování tradice – ta je ale viděna jako podezřelá, nežádoucí a určená k likvidaci. Amerika a nově zcela rozhodně Čína, navzdory názvu své vládnoucí strany, se hlásí k tržnímu hospodářství bez zatížení „balastem“ náboženské či jiné tradice, s níž bylo za „kulturní revoluce“ radikálně zatočeno, ve stylu zhruba „neoliberalismu“. Neradikální islámské země, v krystalické podobě reprezentované třeba egyptským Muslimským bratrstvem, v kombinaci tradicionalistické a prorodinné politiky s mírným přerozdělováním a poněkud regulovaným podnikáním připomínají spíše politiku stran „lidových“. Staří mudrci vždy viděli v mikrokosmu, třeba v České kotlině, zmenšený obraz makrokosmu a naopak.Princip enantiodromie K témuž výsledku se lze dobrat často naprosto protichůdnými cestami – spáleniny a omrzliny je namnoze těžké rozeznat; obdobného medicínského účinku lze často dosáhnout jak farmakologicky, tak i chirurgicky, popřípadě psychoterapeuticky; přísný ochranný režim rezervací nezřídka vede k vyhynutí chráněných druhů atd. Každý děj či stav už v sobě nese zárodky děje či stavu opačného, jak je pěkně znázorněno na známém čínském diagramu propletení principů jin a jang. C. G. Jung nazývá toto povstávání jednoho protikladu z druhého enantiodromií, protiběhem (např. rodičovská péče o děti nese kromě sebeobětavé lásky také stopu týrání a destrukce, které ale běžně nebývají tak velké, aby dítě jakž takž nevyrostlo). Tyto zdánlivé paradoxy, do nichž se při bližším poznávání světa nutně dostáváme, nejsou výpovědí ani tak o paradoxnosti světa jako takového, jako spíše o paradoxnosti pojmového a myšlenkového aparátu, kterým se jej snažíme zmocnit. Svět pochopitelně není problematický ve své podstatě, ale problematičnost do něj vnášíme svým interpretačním aparátem.
Jung a samozřejmě celá řada starších myslitelů pokládali za žádoucí zahrnutí obou „konců“ téže polarity v jednom člověku, stav zvaný coniunctio oppositorum, spojení protikladů. Je to zajisté stav vedoucí spíše k „moudrosti“, byť dynamiku úplně nevylučující, nežli k velké akceschopnosti (naopak duševní fixace na jeden pól vede nutně ke zklamání, ne-li k zoufalství: „tak vzorně a bez hříchu jsem žil, a přece…“, „tak jsem ji měl rád, a ona…“, „tak dobře jsme ho vychovali, a on...“). Jednostranná fixace například na prodloužení života bez ohledu na jeho kvalitu je jedním z kamenů úrazu současné západní medicíny, nenahlížející, že smrt k životu patří a je jeho nutným vyústěním.
V západní praxi bývá spíše než setkání obou polarit v jednom člověku častější jejich sjednocení v rámci celé společnosti – různé politické strany či jiná ideologická uskupení si uzurpují vždy jeden konec polárního páru a jejich pracným dohadováním povstává chod státu. Parlamentarismus je tohoto zcela krystalickým příkladem: každá ze stran na tom konci polární dvojice pravd, který uchopila, víceméně nereflektovaně lpí, a pokud by nebyla vyvažována svým opakem, hnala by zemi velmi rychle do zkázy, řekněme jako v roce 1948 u nás. Pravda se totiž skládá ze dvou polárních polopravd podobně jako přímka ze dvou polopřímek. To, že je země jakž takž obyvatelná, je umožněno zejména tím, že držitelé různých konců polarit se vzájemně vyruší za vzniku čehosi jako „třecího tepla“. Jen velice málo lidem v našem kulturním okruhu je vědomě zřejmo, že „protivník“, který je nám už svým náhledem na svět protivný, drží také polárně-komplementární kus pravdy – už samo zavedení parlamentarismu, kdy opozice není preventivně vystřílena, ale trpěna, je prvním krokem k tomuto stavu (věc je patrna i téměř na každém internetovém blogu v diskusi: čtenáři vždy přispěchají s pravdou komplementární, kterou tam nenašli – to kupodivu nevystihuje celkovou náladu na síti: pod blogem s opačným názorem zase najdeme především k němu protikladné reakce). Že by ale někdo vědomě sjednocoval protiklady v sobě, je ovšem velkou výjimkou. Pro společnost, která se bytostně upsala silně polárnímu způsobu myšlení, se proto už z principu nehodí jiný typ vlády nežli parlamentní demokracie, neboť diktatura jednotlivce či malé skupiny by nutně vychýlila rovnováhu příliš daleko a hnala by zemi přílišným zdůrazněním jedné z polarit, kterou má za spásnou, do zkázy (konfrontací polárně extremistických stanovisek také povstávají masmediální „diskuse“ v nové době – mínění méně polárně vyostřené a rozumnější má v rámci nich jen minimální šanci na zohlednění). Proto se také demokratický model jen obtížně uplatňuje v zemích s výrazně jinou než evropskou tradicí – ne že by „asijské“ modely byly tak výrazně lepší, ale mají problémy jiného typu, třeba předstírání věrné služby dynastii až do momentu, než vypukne divoké všeobecné povstání. Asijská schopnost obsáhnout obě polarity současně se Evropanům jeví často jako „asiatská lstivost“ a nevypočitatelnost, zejména proto, že v Evropě bývá tradičně pokládáno za ctnost myslet a jednat bez ohledu na okolnosti stále stejně (z evropských nauk mají k chápání vztahů polarit ve světě nejblíže, krom Hérakleita Efezského a některých mystiků typu mistra Eckharta či Jacoba Böhmeho, strukturalismus a jungiánství, hegelovsko-marxistická dialektika je tohoto způsobu myšlení jen karikaturou).
Sluší se také připomenout, že polární pulzace v lidských společnostech jdou po změně trendu téměř vždycky až do úplně opačné extrémní úvratě „historického kyvadla“, zejména proto, že množství lidských myslí, fixovaných na jednu z polarit, nedá jinak a brutálně ukřičí, ne-li zlikviduje, všechny, kdo by zastávali tu opačnou, takže se „společenská brázda“ stále jednosměrně prohlubuje, často až k hořkým koncům (je např. nemyslitelné, že by nacistické Německo v roce 1941 nenapadlo Sovětský svaz, spokojilo se dobytými územími a zkonsolidovalo je pod svým panstvím – podle všeobecného přesvědčení reprezentovaného Hitlerem nacionální socialismus buď zvítězí celoplanetárně, nebo vznikl nadarmo). Lid se často diví, když se protiklady vyjeví někdy jen jako zdánlivé a zdánliví nepřátelé se ukáží být téměř dvěma větvemi téže firmy – obraz některých heretických křesťanských a islámských sekt, zpodobňující Boha a ďábla v družné zábavě u vína či kávy, jak s pobavením pozorují svět, tento aspekt sociálního života pěkně zrcadlil už dávno. (I sledování podzimního honu na zajíce by vedlo naivního pozorovatele k domněnce, že myslivci usilují o jejich naprosté zničení – jak se pak podiví, uvidí-li je v zimě, kdy by se dal plán nejsnadněji dovést do zdárného konce, zajíce s velkou námahou přikrmovat. Nejlepší hajní se ostatně rekrutovali z „ochočených“ pytláků, řada policejních sborů byla založena „ochočenými“ zločinci, nejeden psychiatr je zaléčeným a dovzdělaným pacientem – i psi, bránící ovce proti vlkům, jsou s vlky stejného biologického druhu a snadno se s nimi kříží, ač se to nezdá.)