Shakespeare - 12 převyprávěných her v historických souvislostech

Anotace

Akce

Ukázka z textu

Král Lear – úvod, str. 177

Nemoci těla i ducha

Na přelomu 16. a 17. století se v Anglii stonalo na podobné choroby jako dnes. Kdekdo měl rýmu a kašel, mnoho lidí se nakazilo i angínou, zápalem průdušek a plic či chřipkou. Léčily se klidem na lůžku, bylinami, silným vývarem. Tělo si s nemocí muselo poradit samo.
Pak tu byly vážnější nemoci: rakovina a tuberkulóza. Víme, že tři lidé v okolí královny Alžběty trpěli rakovinou: její starší sestra královna Marie, sir Robert Dudley a jeho manželka. A také dna. Trápila tehdejší panstvo, byla výsledkem jednostranné stravy: šlechta totiž jedla převážně maso.
Už rok po objevení Ameriky přivlekli Španělé do Evropy pohlavní chorobu syfilis s jejími drtivými projevy – vředy po celém těle a nepříčetností. Syfilitiků bylo v alžbětinské době tolik, že se ani nemohli do londýnských špitálů vejít.
Dva roky před Shakespearovým narozením vypukla epidemie neštovic. Onemocněla i královna, bylo jí tehdy devětadvacet let. Po prodělané nemoci jí zůstaly na těle a obličeji drobné jizvičky. I proto si Alžběta pokrývala tvář silnou vrstvou bílého líčidla. Dělaly to v její době i jiné dámy. Netušily však, že za žádoucí bílou pleť platí vysokou daň: pomalu se otravovaly olovem, které bylo hlavní složkou bílého pudru.
Londýn mořila i malárie, roznášená komáry z řeky Temže a z okolních bažin. Děsivou metlou byl tyfus. Přenášely ho vši ve svých výkalech. Zavšivený člověk se usilovně drbal, někdy až do krve. Drobnými rankami mu vstoupila nákaza do krevního řečiště a předala smrtelné onemocnění. Tyfus zřejmě mohl i za Shakespearovu smrt.
Nejhorší a osudovou pohromou byl dýmějový mor. Přenášely ho blechy. Nakaženému naběhly a zčernaly mízní uzliny, dostal horečku, ztratil vědomí. Většina nemocných zemřela. V alžbětinské době udeřil mor čtyřikrát, naposledy roku 1603. Tehdy měl na svědomí třetinu obyvatel Londýna, šířil se špinavými předměstími, ale zasáhl i venkov a panská sídla.
Morové gardy nemilosrdně hlídaly ulice. Jakmile někdo oznámil, že v sousedním domě mají nakaženého, nezkoumalo se nic. Garda přiběhla a okamžitě zvenčí zatloukla dveře, i kdyby zevnitř sebevíc bušili a přísahali, že jsou zdraví. Byl to jediný způsob, jak nemoc alespoň trochu pozastavit.
Vedle nemocí těla lidé trpěli i nemocemi duše. Ale každá doba k nim přistupovala jinak. Ve středověku byly většinou považovány za projevy posedlosti zlými duchy. Léčily se veřejně, na tržištích, a hlavně vymítáním ďábla.
V Shakespearově době se do léčby vložila rodící se věda. Opírala se zatím o starověké poznatky, ale badatelé přidávali stále nová a nová pozorování. Duševně nemocné se poprvé pokoušeli léčit v ústraní. Ústavy ale nepřinesly úlevu nemocným, spíše jejich příbuzným. Mohli se nemocného elegantně zbavit.
Panovníkům se nevyhýbaly žádné nemoci, ani ty duševní. Neblaze proslulým duševně chorým vládcem byl francouzský král Karel VI. Panoval v době stoleté války mezi Anglií a Francií. Nemoc se u něj projevovala v jakýchsi vlnách.
Při prvním záchvatu pobil mnoho lidí ze své družiny. Přesto kraloval až do svých třiapadesáti let a zplodil dvanáct dětí. Jeho syn Karel VII. se stal králem Francie, jeho dcera Kateřina anglickou královnou. Když zemřel její první muž, král Jindřich VI., provdala se za ctižádostivého velšského šlechtice. Jeho jméno bylo Owen Tudor. Společně položili základ rodu, jehož poslední panovnicí byla Alžběta I.