Úlomky vzpomínek

Marika odmala věděla, že se chce věnovat hudbě. Zpívání milovala a jejím největším vzorem byla Janis Joplin. Na konzervatoř ji však nepřijali, a tak musela studovat strojní průmyslovku v Košicích. „Nebylo to lehké,“ vzpomíná dnes šedesátiletá Gombitová s tím, že po škole začala vystupovat s jednou místní kapelou, protože snů se vzdát nechtěla.

Nakonec přišel zlom a Marika Gombitová upoutala pozornost lidí z showbyznysu. V roce 1976, v pouhých 20 letech, se stala profesionální zpěvačkou. Následovaly výhry Českého slavíka, Bratislavské lyry a dalších soutěží, její písničky v tehdejším Československu znal úplně každý.

A pak přišla ta nehoda.

„Ten velký sněhový jazyk před námi jsem viděla naprosto jasně, rychle se blížil. Auto na něj najelo, ztratilo stabilitu, převrátilo se jednou, podruhé, přešlo do kotrmelců a řítilo se do neznáma,“ popisuje v knize Úlomky vzpomínek Gombitová, která poté, co zůstala zaklíněná pod převráceným autem, zůstala ochrnutá na spodní část těla.

Rehabilitace byla těžká. Jak se hvězda první kategorie může smířit s tím, že je odkázaná na pomoc ostatních? Ale nakonec se na pódia zase vrátila. Sice na vozíčku, ale to jejím fanouškům ani v nejmenším nevadilo.

Přesto se v posledních letech Marika Gombitová zcela stáhla do ústraní a teprve teď, ke svým 60. narozeninám, se rozhodla své obdivovatele odměnit. A to hned dvojnásobně. Nejprve uspořádala velkolepý koncert, kde si s ní zazpívali i Peter Nagy, Lucie Bílá, Helena Vondráčková nebo Meky Žbirka. A souběžně s tím se navíc na pulty knihkupectví dostala také její kniha Úlomky vzpomínek, ve které Gombitová odhaluje střípky ze svého života.

Není to klasický životopis, zpěvačka spíš vypráví „události ze svého života, které jsem si v mysli uchovala a o které se chci podělit,“ jak sama vysvětluje. Vzhledem k tomu, že Marika Gombitová se na dlouhou dobu zcela odmlčela, je její kniha plná vzpomínek, fotografií a zajímavostí přesně tím, co potěší každého fanouška.

Přidat komentář

* Jak jste prožívala přímý přenos předávání Slavíků?
„Byl to úžasný pocit. České publikum je skvělé. Byla jsem šťastná a dojatá. Navíc, když mi přišla Lucie Bílá dát svého Slavíka! Znám ale tu radost už z prvních letošních koncertů v Praze a Ostravě. Vůbec jsem takové přijetí neočekávala. Vřelé a milé.“

* Nepřijedete koncertovat častěji  
„Je pravda, že začala jednání o velkém koncertu, ale zatím není nic domluveno. Bylo by nyní předčasné o tom mluvit.“

* V poslední době jste si moc nevydechla, máte za sebou kus práce. Jak jste se na vystoupení připravovala?
  „Jsem vděčná za to, že mám doma malé studio, takže v něm můžu trávit čas kdykoli. Před podzimními koncerty jsem se intenzivně připravovala dvě až tři hodiny denně. Dělám hlasová cvičení, která mě naučil fenomenální hlasový pedagog František Tugendlieb. Hodně sázím na zodpovědnou přípravu. A velkou podporu mám ve svém týmu, na který se mohu kdykoli spolehnout.“

* Je těžší zpívat vsedě, než vestoje?
  „Musela jsem se nadýchat, protože mám v důsledku poranění oslabenou bránici. Po nehodě jsem ale absolvovala více než sto padesát koncertů, takže jsem se s tím snad nějak vypořádala.“

* Nechala jste si ušít nové šaty na koncerty?
 „Ano, pro návrh kostýmů jsem oslovila známého slovenského návrháře Fera Mikloška. Jeho tvorba se mi velmi líbí, je nápaditá a originální. Vsadili jsme na elegantní styl.“

* Vyšla vaše první ofi -ciální autobiografie s názvem Úlomky vzpomínek. Proč právě takový název? A co vás k jejímu napsání přimělo?
„Celá kniha stojí především na mých osobních vzpomínkách, jak jsem jednotlivé události viděla a jak si je pamatuji. Úlomky vzpomínek je název mé písničky a řekla bych, že se i k této biografii pěkně hodí. Největší motivací pro mě bylo potěšit fanoušky, podělit se s nimi o své myšlenky, pocity a postoje.“

* Takže jde o skutečnosti, které ještě nikdy nezazněly?
   „Měla jsem mnoho zážitků, hudebních i osobních, které nebyly nikdy publikovány, a také fotky a materiály, které jsem zatím nevyužila. To bylo hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla vydat své vzpomínky knižně.“

* V té knize odhalujete dost i ze svého soukromí, což jste nikdy nedělala. Proč?
  „Chtěla jsem, aby to bylo poutavé vyprávění, ale především jsem dbala na to, aby zůstalo autentické. Tím textem jsem intenzivně žila více než rok. Vycházela jsem ze svých zápisků, aby některé události nezapadly prachem a dodržela se časová posloupnost. Věděla jsem celkem přesně, jak by měla kniha vypadat, a při popisování životních peripetií jsem se snažila být opravdu upřímná.“

* Říká se, že člověk nejvíc lituje toho, co neudělal. Máte něco takového, co jste neudělala a mrzí vás to? 
„Na všechno se dívám z té lepší strany, snažím se být pozitivní. Nemá smysl něčeho litovat, jen z toho člověka bolí hlava.“

* S kterými kolegy se vám spolupracuje nejlépe a proč?
„U Mekyho Žbirky mám ráda jeho humor. Vážím si ho pro jeho muzikálnost a obrovskou profesionalitu. Máme to tak, že když společně zpíváme, naše hlasy dobře ladí, funguje to téměř samo. Janko Lehotský, kapelník skupiny Modus, mě objevil a složil mi hodně písniček, takže mu vděčím za mnohé. Básník a textař Kamil Peteraj je pro mě velmi blízký člověk. Napsal mi překrásné texty, vlastně otextoval všech mých devět sólových alb. Spojuje nás dlouholeté přátelství.“

* Jak se vám líbí váš hit Vyznanie v podání jiných interpretů?
„Tak to chodí i ve světě, že někdo přezpívá skladbu jiného umělce. Nikdy jsem takovou potřebu neměla a těší mě, že naprostá většina mého repertoáru je původní tvorba. Celkem jsem nazpívala dvě stě třicet pět písniček a z toho jsou jen dvě převzaté, které jsem nahrála v začátcích kariéry. Tvořit vlastní hudbu mě naplňuje nepopsatelně víc.“

* Propadla jste Facebooku, a internetu vůbec?
    „Možnost informovat fanoušky o svém hudebním životě prostřednictvím Facebooku a mých webstránek marikagombitovaofficial.com je pro mě skvělá věc. Například v poslední době mě na sociální síti velmi potěšily mimořádně krásné reakce fanoušků na mou novou knížku.“

* Co vám ještě dělá radost?
„Úplně obyčejné věci. Ráda poslouchám hudbu, čtu a trávím čas se svými psíčky, bišonky. Jsou to dvojčata a jmenují se Láska a Lucky.“

* Jaká hudba vás povznáší?
„Mám ráda Janis Joplin a Sarah Brightman. Hodí se takříkajíc do každého počasí.“

* Odvážíte si z Prahy něco na památku?
   „Kromě nádherných pocitů vlastně nic. Vůbec jsme s mým týmem neměli čas vyrazit do města. V Praze na nás čekala spousta příjemných akcí včetně autogramiády. Bylo to hodně časově náročné.“

* Co byste si přála do nového roku?
    „Zdraví, a hlavně dostatek sil. Abychom všichni byli šťastní v osobním životě. Všem přeju lásku a zdraví.“

Zdroj: 29.11.2016   Blesk - Hana Höschlová       

Přidat komentář

* A: Kdo byl nebo je ve vašem životě největší AUTORITOU?

Můj tatínek, který byl mimořádně hudebně nadaný a krásně zpíval. Velmi mě podporoval a já ho nesmírně milovala.

* B: S čím v současné době nejvíce BOJUJETE?

Svádím boj s časem. Potřebovala bych delší den, chtěla bych toho stihnout víc.

* D: Na co jste si ráda hrála, když jste byla malé DĚVČE? Chtěla jste být odmalička zpěvačkou?

Prozpěvovala jsem si odmala, tatínka jsem s radostí doprovázela, když hrál v kostele. Už na základní škole jsem začala vystupovat s kapelou mých bratrů. U nás se zkrátka žilo hudbou, takže čím bych chtěla být, jsem věděla s jistotou.

* E: Co vás dneska nejlépe nabíjí ENERGIÍ?

Naprosto všední věci – ráda poslouchám hudbu, čtu a trávím čas se svými psíčky.

* F: Vaši FANOUŠCI vás nikdy neopustili. Čím vás nejvíce překvapili?

Mám úžasné, věrné publikum, a velmi si toho vážím. Bez ohledu na to, jestli tvořím více nebo méně, je stále při mně.

* H: Dopřáváte svému nezaměnitelnému HLASU nějakou zvláštní péči?

Zpívat v sedě je složitější. Musím podstupovat různá dechová cvičení, je to důležité kvůli bránici, kterou mám v důsledku zranění oslabenou.

* J: Na jakém JÍDLE si nejvíc pochutnáte?

Nejsem velký gurmán, vzhledem k mé situaci je vhodnější si váhu hlídat. Upřednostňuji proto dělenou stravu.

* K: Jak jste spokojená s KNIHOU Úlomky vzpomínek, která o vás vyšla?

Tím textem jsem žila více než rok. Mnoho událostí bylo po letech úsměvných, některé pasáže se mi ale nepsaly lehce. Měla jsem však poměrně jasnou představu o tom, jak by měla tato kniha vypadat, a myslím, že se to nakonec podařilo. Část příprav zabralo i třídění a skenování stovek fotek, které jsme vybrali z mého archivu. Byla to radostná práce.

* L: Co vás první napadne, když se řekne LÁSKA?

O lásce tolik zpívám! Podstatou všeho, co dělám, je láska – k práci, lidem, věcem. Bez lásky se nedá normálně existovat.

* M: Baví vás MÓDA? Které barvy a styl máte nejraději?

Baví, už v začátcích kariéry jsem dbala na to, abychom na jevišti „ladili“ i vizuálně. Promýšlela jsem kostýmy a potom si je i sama navrhovala. Ve výběru barev jsem však konzervativní, stále patří mezi mé nejoblíbenější černá a bílá, to se vlastně nikdy nezměnilo.

* O: V září 2016 jste oslavila významné jubileum. Jak proběhly OSLAVY?

Taková menší party proběhla s našimi blízkými po posledním koncertu s Mekym Žbirkou, kdy jsme slavili narozeniny nás obou. Ovšem mimořádnou a nezapomenutelnou událostí a oslavou bylo setkání s kolegy a fanoušky na mém narozeninovém koncertě Marika Gombitová & priatelia, který se konal v říjnu v Bratislavě. Po koncertě vypukla narozeninová party v hotelu Hilton a trvala až do časných ranních hodin.

* P: Jakou PÍSNIČKU si zazpíváte, když je vám smutno, a proč?

Obvykle je to píseň Studňa z mé první desky Dievča do dažďa.

* R: Kdo nebo co vám v poslední době udělalo největší RADOST?

Potěšilo mě, že všechny koncerty měly krásnou atmosféru a že reakce fanoušků na mou novou knížku jsou někdy až dojemně pozitivní. To mě opravdu hřeje u srdce.

* S: Každý se něčeho bojí, z čeho máte STRACH vy?

Na všechno se dívám tak, abych v každé situaci našla něco dobrého. Když jsem vyrovnaná, ani mě nenapadne, ž e bych mohla mít strach.

* T: Po čem teď nejvíc TOUŽÍTE?

Přála bych si, abych byla co nejvíc zdravá. Zdravá tak, abych mohla víc pracovat, koncertovat a zase se setkávat s lidmi, častěji chodit do společnosti.

* U: Co vám zaručeně vyloudí ÚSMĚV na tváři?

Myslím, že na to mají patent především moji dva psíci bišonci, díky nim se usmívám velmi často.

* V: Máte silnou, nebo slabou VŮLI?

Budu citovat ze své nové knížky: „Každému se může stát, že ho ze dne na den zaskočí nemoc anebo zranění a jeho žebříček hodnot i sám život se v jediném okamžiku změní. Potom záleží na jeho vůli nevzdat se a bojovat, i když okolí snad považuje tento boj za předem prohraný. Stále přece existuje naděje, a když člověk opravdu chce, dokáže zázraky.“

* Z + Ž: Umíte si představit svůj ŽIVOT bez ZPÍVÁNÍ? Co pro vás zpěv znamená?

Už jako malá jsem si napsala na stěnu: „Hudba je můj život.“ A platí to stále.

***

Marika Gombitová

Narodila se ve znamení Panny. Žije v Bratislavě. Patří mezi nejúspěšnější slovenské zpěvačky a skladatelky. V roce 1980 měla vážnou autonehodu. Nahrála 9 řadových sólových alb, prodala více než milion nosičů. Absolvovala přes 450 koncertů doma i v zahraničí.
 

připravila Iva Vondrová
2.1.2017, Překvapení, Strana 34 - Životní abeceda

 

Přidat komentář

* Napsala jste knížku Úlomky spomienok. Jaká je vaše první výrazná vzpomínka, když jste byla ještě malá holčička?

Při psaní mé biografie jsem musela hodně vzpomínat. Bylo to veselé i náročné, mám z toho ale dobrý pocit a jsem moc ráda, že ta knížka vznikla. A nejmilejší vzpomínka? Pro mě byl nezapomenutelný moment, když mi tatínek zařídil v naší letní kuchyni místnůstku, u, kde jsem si mohla hrát na kytaru, zpívat a skládat první písničky. Bylo to moje malé království, taková první zkušebna. Na stěnu toho o pokojíku jsem si vlastnoručně napsala: „Hudba je můj život.“ A to platí vlastně dodnes!

* A jak vůbec vzpomínáte na dětství?

Vyrůstala jsem na východě Slovenska, v dědince Turany nad Ondavou. Měla jsem milující rodiče, tři bratry a sestřičku a já byla ze všech nejmladší. Maminka pracovala v družstvu, pomáhala jako dobrovolná pracovnice v nemocnici a navíc to byla skvělá hospodyňka. Tatínek byl zaměstnaný u lesní správy a jeho největším koníčkem byla hudba. Moji tři bratři měli dokonce svou kapelu a já jsem s nimi jako malá zpívala. I se sestrou Helenkou jsme měli hezký vztah, byli jsme soudržná rodina.

* Podporovala vás rodina ve vašem rozhodnutí, že budete zpěvačka? Nebáli se vás rodiče pustit do toho „velkého světa“?

V naší rodině se vždycky muzicírovalo. Tatínek krásně zpíval, hrál v kostele na varhany a já ho už jako malá doprovázela. Později mě na mé přání zapsal do lidušky. A když jsem pak jako školačka zpívala o víkendech s kapelou mých bratrů, dávali na mě pozor – moc práce se mnou ale neměli, já byla totiž hodné dítě. Po základní škole jsem rozhodla studovat v Košicích, protože jsem věděla, že tam bude víc příležitostí ke zpívání a hraní. Rodiče mi v tom nebránili, vždyť k muzice mě přivedli oni, tedy hlavně táta. Ale maminka o mě měla samozřejmě velkou starost.

* Jaký žánr vás nejvíc ovlivnil?

Mou generaci samozřejmě nejvíc ovlivnila rocková hudba. Bezděky jsem ale nasávala různé inspirace, podněty, učila se, a tak se posouvala dál. Velmi mě naplňuje skládat si vlastní hudbu, která je, myslím, docela rozpoznatelná.

* Jak jste prožívala svoji slávu?

Přemohla vás někdy pýcha? Byla jsem na sebe trochu když jsem jako mladičká vyhrála jednu kytarovou soutěž. Ale to byl asi jediný můj záchvat pýchy.

* Někdo říká, že v showbyznysu neexistuje přátelství. Jaké jsou vaše zkušenosti?

V branži jsem měla štěstí na lidi, blízké spolupracovníky, se kterými jsem si opravdu rozuměla. S Mirem Žbirkou, textařem Kamilem Peterajem i kapelníkem Modusu Jankem Lehotským nás pojí dlouholeté přátelství

* Od sudové nehody už uplynula spousta let. Zpívat jste začala obdivuhodně brzy. Jenže pak jste se na poměrně dlouhou dobu odmlčela. Proč?

Autonehoda se stala v listopadu 1980. Půl roku po nehodě jsem vystoupila na festivalu Bratislavská lyra, a to považuji za jedno ze svých největších vítězství. Naplno koncertovat jsem začala koncem roku 1982, postupně jsem odehrála přes sto padesát koncertů v Čechách a na Slovensku. A v té době jsem taky jsem natočila sedm svých řadových alb a mnohokrát vystoupila v televizi. Každý z nás si ale potřebuje někdy vydechnout, nejdelší pauzu jsem měla od roku 2008 do roku 2012. Jinak jsem stále v rámci možností pracovala. Měla jsem naštěstí na co navázat. Už s kapelou Modus jsme koncertovali po celém Československu a často jsme hráli i v zahraničí. Absolvovali jsme více než tři sta koncertů, byly to krásné časy. Těch zmiňovaných více než sto padesát koncertů po nehodě jsem odehrála už sólově. Mám báječné publikum, jeho přízně a podpory si opravdu moc vážím. A jsou to právě moji fanoušci, kdo mi dodává tolik potřebnou energii. Díky jejich zájmu vím, že to, co dělám, má smysl.

* Dostáváte dopisy od svých příznivců?

Ano – a pokaždé mě to zahřeje u srdce. V dnešní uspěchané době je potěšující, když si na vás někdo udělá čas a napíše něco hezkého. Teď fanoušci víc komunikují přes sociální sítě, ale stále nějaká psaní v poštovní schránce mám.

* Prý jste si zřídila doma své studio. Jak dlouho jej máte a kolik písniček už v něm vzniklo?

Svoje domácí studio mám přibližně pět let. Skládání je tvořivá práce, nefunguje to tak, že si řeknu: Tak – a d dneska napíšu hit! To nejde uspěchat. Za svou kariéru usp jsem natočila devět sólových alb a na dalších jsem se podílela. Po celou dobu se snažím především o kvalitu, tak důležitá není. Vždyť třeba skupina ABBA nahrála „jen“ osm alb a všichni jsme za to rádi.

* Skládáte si sama hudbu i texty?

Ano, skládám, a moc mě to baví a naplňuje. Víte, že jsem složila muziku ke svým čtyřiašedesáti písničkám? Za všechny můžu jmenovat třeba Koloseum, Paradiso, Babylonia, Novembrové chryzantémy, Zem menom Láska nebo Ži a nechaj žiť. A otextovala jsem si například píseň Prosba, to je taková moje osobní výpověď. Téměř od začátku spolupracuji s básníkem a textařem Kamilem Peterajem, který je skutečným Mistrem s velkým M ve svém oboru. Jeho texty mají hloubku, jsou to často zhudebněné básně. Kamil mě dobře zná, už mi napsal přesně sto padesát nádherných textů.

* Pojďme si trochu zasnít: Koho z muzikantů byste ráda slyšela? A klidně to mohou být i ti, kteří už nejsou mezi námi.

Například Janis Joplin, Edith Piaf, to jsou dámy s úžasným hlasem. Mám ráda i Stevieho Wondera, Davida Bowieho, Rolling Stones, Sarah Brightman nebo Dana Bártu.

* A jakou svoji písničku máte nejraději?

Myslím, že Vyznanie, to j je moje srdeční záležitost. Získala jsem s ní stříbrnou Bratislavskou lyru a také hlavní cenu na Mezinárodním festivalu Intervize v Sopotech. K téhle skladbě se mi vv vážou ty nejhezčí vzpomínky.

***

O Marice

* Narodila se v roce 12. září 1956 jako jedno z pěti dětí ve vesnici Turany nad Ondavou na východě Slovenska. Už jako malá zpívala s kapelou po vesnických tancovačkách.

* Krátce po maturitě na strojírenské průmyslovce dostala „lano“ do kapely Modus, která se záhy stala na čtyři roky nejpopulárnější slovenskou kapelou a posbírala zlato ze soutěží Bratislavská lyra a Sopoty. V roce 1980, v době největší slávy, Marika Gombitová ochrnula po autohavárii.

* Koncertovala dál a na kontě má devět sólových alb a další tři nazpívala v angličtině a k tomu přibyly singly i alba, která nahrála s kapelou Modus.

 

Alida Horváthová
4.1.2017, Chvilka pro tebe, Strana 24 - Rozhovor

Přidat komentář