literární kavárna

Opozdilec

Průměr: 4.5
(4x)
Nakladatel: Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:128
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:133 × 207 mm, 246 g
Více podrobností
Běžná cena: 199 Kč

Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 28.03.2024 21:09

Anotace

V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu?

Specifikace

Název: Opozdilec

Originální název: De laatkomer

Autor: Dimitri Verhulst

Překladatel: Veronika ter Harmsel Havlíková

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-207-1754-2

EAN: 9788020717542

Objednací kód: -

Odkazy

Humor skvěle otevírá oči, říká belgický spisovatel Dimitri Verhulst

11.4.2017

Novela Opozdilec (přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Odeon 2017) belgického autora Dimitriho Verhulsta (1972) začíná epickou scénou, v níž se hlavní hrdina, penzionovaný knihovník a milovník klasické hudby Desiré, snaží vykadit do postele. Aby na stará kolena unikl z nefunkčního manželství, rozhodne se totiž předstírat alzheimera.

Akce

Beseda s vlámským spisovatelem Dimitrim Verhulstem

9.3.2017

Beseda s vlámským spisovatelem Dimitrim Verhulstem se konala 10. března 2017. Číst dál...

Hodnocení a komentáře

Život ve stáří (Eva Francová , 30.12.2021) Odpovědět

příjemné čtení (****)
Příběh Désiré Cordiera, sedmdesátníka, který už nechce snášet život s manželkou, která ho „tyranizuje“ a rozhodne se, že předběhne stáří. Začne předstírat projevy Alzheimerovy choroby tak dokonale, že je umístěn do domova pro pacienty s touto chorobou. Příběh plný černého humoru, který nás však donutí se zamyslet. Tuto knížku mám doma už dlouho a stále jsem jí odkládala, možná proto, že se mi nelíbila obálka, možná proto, že černý humor v knihách úplně moc nemusím, ale musím říct, že to byla škoda, knihu jsem si moc užila. S humorem a nadsázkou je zde vylíčen pohled na stáří, nemoc a smrt. Je to vtipné, ale zároveň nás to nutí k zamyšlení nad dnešní společností, nad vztahy mezi lidmi, nad životem ve stáří. Ač je to krátký příběh, novela, tak i přesto nám autor dokáže skvěle ukázat jednotlivé postavy, život s demencí i to, jak to funguje v domově s takovými pacienty. Příběh, který rozhodně stojí za to přečíst.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Ve svých čtyřiasedmdesáti patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti.
Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkum resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku, si to mezitím (kdeže jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit.
Profesor Thijs zdaleka není nejšílenější postavou geriatrie Sněženka. Tato čest náleží Waltru De Bodtovi, staršímu než století, kostnatému starci posetému jaterními skvrnami a často usazenému v kolečkovém křesle ve vojenském khaki pyžamu. (Rád bych ho poctil přezdívkou Kápo lágru Alzheimer, ale kromě sebe nemám vlastně nikoho, s kým bych mluvil, a tak z takové přezdívky člověk moc nemá.) Walter De Bodt má respekt pouze k řediteli geriatrie, manažerovi péče, jak se nyní tendenčně říká, jehož s železnou pravidelností zdraví pravicí napřaženou vzhůru a, když má správně nasazený umělý chrup, pozdravem „Heil!“
Zpravidla to nebývá nic pěkného podruhé prožívat své mládí.