Všechny ženy ve mně

Živila jste se jeden čas jako novinářka – využíváte při psaní charaktery lidí, s nimiž jste se díky své práci setkala?

No, podívejte, já nikdy nebyla novinářkou. Vždycky jsem chtěla v rozhlase dělat pořady pro děti, což byla publicistika. Inklinovala jsem taky k přírodě a zvířatům. Nepovažuju se tedy za novinářku, ale z oboru jsem neutekla. Při psaní mě inspirovali všichni. Moc mě baví pozorovat lidi kolem, pak je psaní jednodušší – člověk píše a má zážitky před očima. Vlastně si skoro nic nemusím vymýšlet!

Vaše první kniha Pes ve městě vyšla v Knižním klubu už před pár lety, zkuste na ni stručně nalákat čtenáře!

Knížka vznikla na základě mých zážitků se psem. Vždycky jsem je vyprávěla svým kamarádkám a v rodině a všichni mi říkali: „Piš to, proboha!“ (smích). Dělat ale knihu jenom ze zážitků se psem nejde, to není nosné, musela jsem to propojit i s životem okolo. Protože ono to propojené je! Takže hlavní hrdinku té knihy pořád ještě potřebují děti, rodiče ji potřebují najednou a do toho všeho ji zlobí pes. Mám ráda, když se věci řeší s humorem, proto jsem ji pojala lehce.

Vaše druhá kniha Všechny ženy ve mně vyjde v září. Na co se můžeme těšit?

Tahle kniha je úplně jiná! Kdo čeká, že bude podobná jako Pes ve městě, bude asi trochu zklamán. Člověk totiž žije a dnes jsem jiná než před pěti lety, kdy jsem psala svou prvotinu. Všechny ženy ve mně jsem napsala během tří krušných let mého života, kdy jsem se starala o dva těžce nemocné rodiče… Měla jsem se svými rodiči vždycky výborný vztah a nebylo lehké je vidět v takovém stavu, kdy jsou na vás prakticky závislí. Ale shůry jsem od někoho dostávala tyhle povzbudivé příběhy, které mi moc pomáhaly utéci z reality.

Čím se obě knihy liší?

Ta druhá je ulítlejší. Pes ve městě je opravdu deník, hodně autobiografická kniha. Všechny ženy ve mně vůbec. To jsou prvky reálného života smíchané s fantazií. Psaní téhle druhé knihy mi pomáhalo dostat se do jiného světa, do jiných dimenzí. Dostat se z reality, která byla bez naděje. Vždycky jsem děkovala za každý impulz, který jsem k psaní dostala. Psaní pro mě v tomhle ohledu bylo jako terapie.

Jste v kontaktu s fanoušky? Jaké od nich máte ohlasy?

Mám moc příjemné ohlasy! (smích) Ta první kniha už vyšla v roce 2012, nové ohlasy moc nepřibývají, ale ráda si je pročítám. Občas se podívám třeba na Databázi knih, abych zjistila, jestli tam něco nepřibylo. Mám jednu kritickou reakci ohledně popisu manžela, ale manžel to bere s humorem. Těší mě, když čtenáři knížku chválí a velice si považuju, že jim stojí za to, své pocity a zážitky napsat, je to pro mě velká odměna.

Máte oblíbené spisovatele a spisovatelky?

Nejvíc miluju Charlese Bukowského, to je můj oblíbenec, jeho knihy dokážu číst pořád dokola. Jinak se ke knihám nevracím. Moc ráda čtu detektivky Louise Pennyové, tam se mísí kanadská příroda s napětím. A teď jsem četla Zamilovanou hypnotizérku od Liane Moriarty. Je to svižně a krásně napsané a pořád se tam něco děje. Ta spisovatelka má ženy přečtené! Při čtení se musím smát, protože se tam často najdu. V poslední době mě tahle nadchla opravdu nejvíc.

Píšete každý den? Naučila vás vaše novinářská práce disciplíně při psaní?

Píšu každý den, ale vždycky něco jiného. Mám rozepsaných několik knih a vždycky mě nadchne jiná, na kterou se zrovna chci soustředit. Pravidelně píšu scénáře pořadů pro děti, protože pracuju v Rádiu Junior Českého Rozhlasu. Ano, novinářská práce mě hodně naučila. Pracovala  jsem na pořadu Chcete mě?, což znamenalo neustálý koloběh psaní, vymýšlení a natáčení. Neexistovala možnost něco neodevzdat nebo zpozdit. Ale u svého psaní nedokážu psát takhle na povel.

Rozhovor s autorkou vedl Radek Blažek

Všechny ženy ve mně