Šťastní lidé čtou a pijou kávu

„Vyrazili a ještě na schodišti halasili. Dověděla jsem se, že blbli v autě i ve chvíli, kdy do nich narazil kamión.“

Krátká, ale nejzásadnější věta hned v úvodní kapitole je jasným předobrazem ukazujícím směr a atmosféru, jakým se příběh bude vydávat. Není v životě nic horšího, než nečekaná smrt milovaného partnera a dítěte, což přesně se Diane stalo. Těžko hledat cestu, jak ze zármutku ven, když vy sami nechcete. Jen ležet a utápět se ve vlastním žalu, to je veškerá činnost, kterou po roce od této tragédie Diane je schopna dělat. Jediným spojením s reálným světem je Felix, výstřední homosexuální přítel, vlastně jediný člověk, kterého Diane je ochotna pustit do svého života, a který se stará o chod kavárny. Do melancholického, či spíše depresivního vyprávění tak autorka vložila jistý osvěžující prvek, který netradičně dokáže dovést k bodu, který Felix nazývá projektem „Vytáhněme Diane z deprese“. Dostat ji z bytu, dostat ji mezi lidi ven, aby si uvědomila, že život pokračuje. A tak se rozhodne odjet nabýt nového smyslu do malé, přímořské vesnice v dalekém a neznámém Irsku.

Takto vypadá námět prvotiny mladé francouzské autorky Agnés Martin-Lugand, která tento svůj román nejprve vydala jako e-knihu na webu, a pro velký ohlas nakonec v knižní podobě v roce 2014. 

Stovky kilometrů od Paříže je dostatečná vzdálenost, aby se dokázala Diane odtrhnout od minulosti. Prvotní plán, který Diane úplně tak nevychází. Ale jiný svět je i jiná Diane. Bez věcí, které by ji dennodenně připomínaly minulost, bez okolí, které zná její minulost, se začíná navracet do normálu. Žije v jedné z vilek na pobřeží, sama, v klidu. Ale jen do doby, než se do vedlejší vily nenastěhuje Edward, protivný, nabručený chlap, který doslova kašle na nějaké společenské zvyky a pravidla, a jediné, co ho zajímá, je jeho pes a práce fotografa. Jejich setkání je spíše jako srážka hmoty a antihmoty, po kterém vznikne něco jako velký třesk. Ale pomalu k sobě přece nacházejí cestu. Oba jeden o druhém vlastně nic neví, přesněji ani jeden z nich se nechce otevřít, svěřit. A přitom oba mají co skrývat.

Těžko říci, kam vlastně žánrově knihu zařadit. První třetina knihy, kterou považuji námětově za velmi silnou, skvěle napsanou, jako by odkazovala spíše k tvorbě frankofonního autora Erica E. Schmitta, jenž je taky v nakladatelském plánu nakl. Motto. Dokonalé vykreslení vnitřních pochodů, do kterých se dokáže čtenář vcítit. Chápe a „fandí“ hrdince. Její příjezd do Irska najednou změní tuto tendenci, a příběh se spíše přibližuje k romanci, čtivé, s typickými prvky dvou protikladů, které se začnou přitahovat. I přes nápaditost, skvělý styl, čtenář začíná vědět, kam to spěje, což možná trochu zklame. Ale nakonec autorka opět dokáže přidat tvůrčí překvapení, a klasický happyendový konec romance … prostě zmizí. To dodá knize opět na originalitě, a abych tak řekl reálnosti.

V překladu Dany Melanové vyšlo v roce 2016.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář