Popel všechny zarovná

Před nedávnem vydalo v české úpravě nakladatelství Slovart další román od současné slovenské hvězdy krimi Dominika Dána. Po knihách Uzel, Bestie, Básník a Rudý kapitán přibyla do série pátá, s názvem Popel všechny zarovná. Navzdory tomu, že se časově odehrává až po čtyřech zmíněných titulech, jde ve skutečnosti o Dánovu prvotinu, s níž odstartoval literární kariéru. Od té doby tento tajemnem opředený autor napsal dvacítku knih, jejichž společným pojítkem je postava mladého detektiva na kriminálce Richarda Krauze.

Popel všechny zarovná je zasazen do roku 1996, kdy řeší Richard Krauz se svými parťáky dva zcela rozdílné případy. Tím prvním je vražda osmdesátileté ženy, kterou někdo brutálně rozsekal mačetou v jejím vlastním bytě. Tím druhým pak vražda mafiána, jehož neznámý střelec rozstřílel nad ránem v autě. Zatímco stařenku zabil nejspíš v afektu někdo, koho znala, tak u mafiána je jednoznačné, že střelec jednal s chladným rozmyslem a podle instrukcí. Nitky vyšetřování vedou k dalším členům mafie, a následně i k agentům tajné policie a vysokým politikům…

Je zajímavé sledovat to, co vraždě předcházelo - únos prezidentova syna, politika jistého Hnutí… - i co následovalo po ní - vražda, resp. výbuch automobilu bývalého policisty, mnoho zmizelých a nikdy nenalezených lidí… Ačkoli Dominik Dán v každé knize uvádí, že jde o příběh smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečností je ryze náhodná, nejde opět nevidět spojitost s reálnými událostmi. V tomto případě s únosem syna tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče, jenž byl na konci srpna roku 1995 násilně zavlečen do Rakouska. To pod údajnou taktovkou Slovenské informační služby. Nejen chapadla mafie jsou dlouhá… na přetřes se tu dostává mnoho dalších politických událostí…

„…říkám, že popel všechny zarovná, že život je kompromis… nic než kompromis…“

Nejsou to jenom samotné zápletky Dánových knih, které se zdají být jako vytržené ze skutečných kauz, ale je to i postava Richarda Krauze, která čím dál více nabízí srovnání se samotným autorem, byť je o Dánovi známo pouze to, že pracuje více jak dvacet let na kriminálce. (Zbytek, včetně jména, pečlivě ukrývá za pseudonymem.) Posledních několik stránek knihy totiž přináší velmi zajímavý aspekt, který jednak staví předešlý děj do trochu jiného světla, ale především nabízí nový úhel pohledu na celkovou Dánovu tvorbu.

Samozřejmě nelze nesrovnávat s knihami, které u nás vyšly o něco dříve. Při takovém pohledu je Popel všechny zarovná prozatím nejslabším kouskem. První polovina je zaplněna nezvykle velkým množstvím vaty a nejrůznějších popisů, jimž by rozhodně nějaké proškrtání neublížilo. To, na co Dánovi v pozdějších knihách stačilo pár vět, několik úderných dialogů či obyčejné tři tečky (…) na konci věty, je tady popisováno v dlouhých odstavcích na mnoho stranách. Děj se místy vleče a působí trochu zabijácky.

Ovšem druhá polovina knihy už plně připomíná toho Dána, jakého známe. Spád, napětí a humor na místech, kde byste ho nečekali. A nádavkem už zmiňovaný konec, který dokládá autorovu pečlivě zvolenou kompozici a myšlenku jakéhosi „poselství“.

Krauz konečně pochopil. Vrátil Bossovi mobil a nevěděl, co dál říct. To, co se dověděl, mohla být pravda jen ve špatném románě nebo podobném demokratickém státě.

V duchu si představil televizní panáky, jak nabádají národ k poslušnosti a lásce k bližnímu svému. Jak se dnes všichni těší ze svobody a demokracie a můžou si být jisti, že v tomto státě už skončilo bezpráví a totalita jedné strany, že už bude dobře a líp, jen ať to ještě chvíli vydrží, ať si utáhnou odřené opasky, než se odrazíme ode dna. Jéžišmarjá, jak může být ta žumpa hluboká, že pořád ještě nejsme na dně, od něhož bychom se konečně odrazili?
Krauz bezradně zakroutil hlavou. Lidé večer zalezou do paneláků, pustí si televizi, aby zapomněli, pak se osprchují a jdou spát v naději, že zítra možná, už zítra se to změní a bude líp. A zrovna v ten samý čas za tmy svině vesele plánují akce řízené velkým vůdcem.
Nic se nezměnilo.
„Ty teda tvrdíš, že to všechno jde od loňskýho únosu prezidentskýho syna a Malej Pavouk zařval kvůli tvejm problémům s Kamilem?“
„Netvrdím, vono to tak je.“

Popel všechny zarovná je v jedné věci velmi podobný Netopýrovi od Joa Nesbøho - je to prvotina, která nemá ještě ty správné grády co pozdější autorovy knihy, ale pokud patříte k jeho fandům, je přímo povinností si tento příběh přečíst. Navíc tady si naplno uvědomíte, v jaké žumpě žijeme, protože by bylo hodně naivní doufat, že se od té doby cokoli změnilo k lepšímu…

Autorka recenze: Eva Šamánková