Podle skutečného příběhu

Taky jste z předchozích vět trochu zmateni? Točí se kolem nás každý den. Ať už otevřeme knihu, pustíme film nebo nám jednoduše někdo právě něco povídá… Jde od sebe jasně oddělit realitu a smyšlenku? V jakém bodě se jejich hranice stírají? Co je fikcí pro jednoho, může být čistou všední realitou pro druhého… Co se dá nazvat pravdou, a co lží?

To jsou otázky, na které autoři knih či filmů zpravidla poskytnou nějakou tu úvodní formulku, která ozřejmí pozadí příběhu. Přesto nelze popřít, že ty s podtitulem „podle skutečného příběhu“ nějak samy o sobě táhnou víc, budí silnější zájem. Mezi autorem a divákem/čtenářem tak chtě nechtě vzniká jakýsi vztah. A v něm, přiznejme to, tu „delší část sirky“ v ruce drží tvůrce…

Jak moc si autor se čtenářem může pohrát, dokazuje ve svém novém románu nazvaném Podle skutečného příběhu oblíbená a několikrát oceněná francouzská spisovatelka Delphine de Vigan. Po titulech Ani později, ani jinde; No a já a Noc nic nezadrží je to tak už její čtvrtá kniha, jíž se dostalo českého překladu.

Podle skutečného příběhu je mnohovrstevnatý román, jehož základní linka vypráví o spisovatelce Delphine - ženě středního věku, které po velkém úspěchu poslední knihy vstupuje do života záhadná L.. Mezi ženami postupně roste přátelské pouto, jenže poté, co Delphine upadne do tvůrčí krize, se stává tento vztah až patologickým. Osudová proměna je ale pomalá, plíživá a dokonale řemeslně podaná. Autorka čtenáře sevře prostřednictvím atmosféry do pomyslných kleští a nepustí.

Příběh má silný psychologický rozměr, v závěrečné části pak graduje až téměř do roviny hororové. Vyprávěn je hlavní hrdinkou v minulém čase, tudíž z jistého odstupu, který dává o to větší prostor k budování napětí - troušení náznaků, zneklidňujících střípků, aniž by byly ihned vysvětleny… Ačkoli celá kniha stojí ryze na dvou postavách, a téměř tu nenaleznete dialogy, je to i tak velmi pevný celek, který Delphine de Vigan navíc obalila dalšími vrstvami v podobě esejů, morálních otázek a úvah.

Líčení hlavní hrdinky je nejen napínavé a znepokojující, ale ve velké míře zvláštně intimní - v osobní zpovědi, vztahu k L., v popisu pádu do propasti krize, neschopnosti psát až jakési fobie. Spolu s tím románová Delphine rozdírá otázky přátelství, důvěry, hranice lásky a nenávisti, normálnosti a šílenství… Tam, kde jeden prvek končí, začíná druhý, ale nejčastěji jdou společně ruku v ruce.

Stránku za stránkou ulpívá čtenáři v hlavě nevyhnutelně stále více a více otázek. Je možné, že píše autorka opravdu o sobě? (Když s hrdinkou ani zdaleka nemá společné jenom jméno…) Co v knize je skutečnost, a co fikce? A jde to vůbec poznat?

Klobouk dolů před Delphine de Vigan! A rovnou dvakrát za sebou, protože napsala, či spíše přímo zkonstruovala, výborný a originální román, který vám utkví dlouho v paměti. Ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že píše výrazně osobitým stylem a ani chvilku nenudí, navzdory tomu, že se pohybuje na poměrně malém prostoru; a zadruhé proto… že tak úžasně předkládá lživou pravdu. Nebo pokud chcete, tak tedy pravdivou lež…

Autorka recenze: Eva Šamánková

Podle skutečného příběhu

Vydala veleúspěšný román, který předčil celou její osobnost, a teď se cítí, že nenapíše ani jedinou řádku, což trvá skoro tři roky. A chce vlastně vůbec psát? Mohla by dokázat stvořit ještě něco lepšího? K tomu by jí mohla na pomoci tajemná L., která se objevuje v její blízkosti, jež jí přivede až na pokraj vlastní existence.

Nevěřil jsem, že by román dokázal stát na jedné či dvou postavách, které se v díle objevují. Jiné tam ani pořádně nenajdete, určitě ne tak přímo dokonale vykresleny. Delphine de Vigan dokázala do obou dam vštípit totiž natolik silná ega, které žijí odděleně a přitom jsou naprosto navzájem spjati, že si je zamilujete a zároveň je budete i nenávidět.

Člověku přijde, že se v knize řeší pořád to samé, a přitom není problém, aby vás to bavilo. Autorka si totiž hraje s veškerou psychologií, která se zde objeví, i se samotným textem, který je obohacen o různá tvrzení ze současnosti, a právě to dodává příběhu to správné grády. A ke konci ještě přitvrdí, což se ukáže i na závěr, který byl pro mě prostě nečekaný.

*

„No a co? Máš to štěstí, že držíš v rukou něco, co ti všichni závidí. Nemůžeš se tvářit, jako by to neexistovalo, jako by ti to nepatřilo. Ano, psaní je zbraň, a tím líp. Tvoje rodina zplodila spisovatelku, takovou, jakou jsi. Stvořila monstrum, promiň mi to, a to monstrum si našlo způsob, jak zařídit, aby byl jeho řev slyšet. Z čeho se podle tebe zrodili spisovatelé? Jen se rozhlídni, rozhlídni se kolem! Jste výplodem hanby, bolesti, tajemství, propadu. Pocházíte z temných bezejmenných území nebo jste jimi každopádně prošli. Ano, jste svým způsobem takoví přeživší, jeden jako druhý, jak tady jste. Nedává vám to všechna práva. Ale, věř mi, dává vám to právo psát, i když z toho bude rachot.“

*

Francouzské filmy bývají značkou kvality a literatura se k tomuto trendu pomalu také navrací. Podle skutečného příběhu se řadí již ke třem vydaným prózám od spisovatelky, která si zaslouží, aby ji čeští čtenáře mohli číst a možná jí přišli i na chuť. Doteď si říkám, jestli to, co jsem četl, se opravdu mohlo stát anebo si to Delphine všechno vymyslela, včetně L., kterou bych za „kamarádku“ opravdu, ale opravdu nechtěl!

Autor recenze: Josef Němec

Podle skutečného příběhu