P.S.

Ocenění Kniha roku, které včera v anketě Magnesia Litera získala spisovatelka Daniela Hodrová, má tentokrát rozměry monumentu. A ten by měl teoreticky zastínit i cenu za prózu, na niž byla Hodrová za knihu Točité věty letos nominována. Nakonec však prozaickou Literu získal románový debut Do tmy o dvě generace mladší Anny Bolavé, autorky zatím takřka bez minulosti a publikující pod pseudonymem. Přitom před legendou devětašedesátileté Hodrové má vše ostatní ustoupit a vytvořit špalír. Hodrová dlouhodobě požívá vysokého respektu, je držitelkou Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu. V 90. letech, kdy vycházela jedna její prozaická i literárněteoretická kniha za druhou, patřila k osobnostem, jež spoluurčovaly „Zeitgeist“ této osvobozené dekády.
Přesto její Točité věty při hlasování pěti porotců „porazil“ nenápadný jihočeský román Anny Bolavé o sběratelce bylin – jedněmi zpochybňovaný a druhými s výhradami přijatý. Román nejen ke čtení, ale rovněž k vyhraněné diskusi. I to je hodnota.

Teprve širší grémium – letos 112 hlasujících z literární branže, mezi nimiž jsou spisovatelé, překladatelé, teoretici, knihkupci či knihovníci – přidělilo Točitým větám titul Kniha roku. „Hodrové vítězství je celkem přesvědčivé,“ říká k počtu hlasů, které Točité věty získaly, pořadatel cen Pavel Mandys. Přesné číslo ale nesděluje.
Světlo tak letos dopadlo v podstatě rovným dílem na dvě rozdílné prózy, protože světlo je spravedlivé. Ale o to pořadatelům Magnesie Litery jde: na knižním trhu záměrně vyzdvihnout především českou prózu jako takovou. Magnesia Litera to činí od začátku tohoto desetiletí, kdy změnila pravidla a zavedla šest nominací prozaických titulů – na rozdíl od tří nominací v ostatních kategoriích.

Nejspíš ještě nikdy dřív nemělo vítězství próz v Magnesii Liteře takový literární fundament. Hodrová i Bolavá jsou kromě jiného bohemistky, literaturu nejen píší, ale také „třídí“. Do jejich vlastního psaní proniká zkušenost nejen životní, ale rovněž odborná. U starší Daniely Hodrové masivně.
Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů. A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.
Hodrová v Točitých větách napsala „zpověď, dokument“, jak říká, vlastně vzpomínkovou prózu, v níž nakonec životní fakta a zmiňované osoby nejsou prvotním účelem knihy, ale především prostředkem na cestě k nekompromisní poetice. K až blouznivému toku slov, v němž se časové etapy lidského života prolínají a kde se různé drobné motivy jak plavec co chvíli noří pod hladinu a pak zase vyplouvají. „Čas se v mých větách vrací do sebe,“ píše Hodrová. Její mnohdy nekonečné věty by se daly členit do veršů. „Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit,“ vrství slova Hodrová a jako by tím pojmenovávala tvůrčí metodu, která její knihu až hudebně rozeznívá.

Zato psaní Anny Bolavé je úsporné, věty krátké, účelně za sebou sázené skoro jako v rychlé detektivce. Brzdící jsou však dlouhé, někdy s obtížemi překonatelné popisy sběru bylin – a tak čtenář, aby se dočkal odměny z nakonec dobře napsané knihy, musí ve stylu „vyděržaj, pijaněr“ přežít už hned několik desítek úvodních stran.
S popisem bylin a líčením jejich sběru se Bolavá téměř mazlí. Působí to ale spíš jako antiteze k proslulé „botanické“ sbírce Jakuba Demla Moji přátelé, jakémusi vrcholnému poetickému klíči k určování rostlin.
Bolavá je však schopna vytvořit atmosféru záhadného napětí. Vyplývá z toho, jak spisovatelčina „bolavá“ hrdinka středního věku, osamocená „divá Bára“ stižená nepojmenovanou nemocí, pomalu sesychá, od nohou k zádům modrá, zvrací, blouzní a skoro se rozpadá, až ve finále myticky splyne (snad?) se svými nasušenými bylinami.

Hodrová se čte pro sílu okamžiku, Bolavá s nutkáním „jak to dopadne“. To je podobné jako napětí před udílením Liter. A pak přijde ten okamžik…


VÍTĚZOVÉ MAGNESIE LITERY ZA ROK 2015

Kniha roku
Daniela Hodrová: Točité věty (vydalo nakladatelství Malvern)

Litera za prózu
Anna Bolavá: Do tmy (Odeon)


Litera za poezii
Ladislav Zedník: Město jeden kámen (Dauphin)

Kniha pro děti a mládež
Robin Král: Vynálezárium (Běžiliška)

Literatura faktu
Milena Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918 (Paseka)

Kosmas cena čtenářů
Aňa Geislerová: P. S. (Ikar), hlasovalo 5912 čtenářů


Překladová kniha
Joanna Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)

Dilia Litera pro objev roku
Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)

Magnesia blog roku
Tomáš Princ: Humans of Prague, hlasovalo 6888 čtenářů

Nakladatelský čin
Barbora Baronová: Dita Pepe: Intimita (Wo-men)

 

 

Zdroj: 6.4.2016 Hospodářské noviny  Ivan Hartman

Přidat komentář

* Jste neuvěřitelný multitalent s širokou škálou zájmů. Jak to jakožto máma tří dětí zvládáte? Máte někoho na výpomoc, třeba manžela nebo chůvy?

Pomáhá mi spousta lidí a já jsem za to strašně vděčná. Nejvíce pomáhá pochopitelně rodina, za což jsou mé děti nejradši. Chůva přibyla až s posledním dítětem, s Maxíkem, ale je to dcera mého bratrance, takže opět nikdo cizí. Ty rodiny se musí vyčerpat, co to jde. (smích)

* Jak byste se charakterizovala jako hospodyně? Jste taková, co do toho jde po hlavě?

Těší mě, že mi takovou otázku vůbec pokládáte. (smích) Jsem spíše takový hraniční typ – buď jsem stoprocentní, anebo nejsem vůbec. Až s Maxíkem jsem vlastně připustila, že ke mně někdo chodí uklízet a že mi někdo s něčím pomáhá. Jinak strašně ráda vařím, jsem ráda, když se celá rodina sejde u stolu, to mě těší. Jsem taková „jak to vyjde“ hospodyňka.

* Na co sáhnete, to vám jde. Nyní je z vás i spisovatelka…

Slovo spisovatelka bych nepoužívala, spíš autorka. Je to zvláštní transformace, že něco, co si vymyslíte v hlavě, se opravdu uskuteční. Tenhle proces vlastně už znám z Pietra Filipi, když jsme dělali šaty. Je to krásný pocit, když můžete zhmotnit svoji myšlenku. Každému doporučuji tvořit a být kreativní.

* V jednom fejetonu popisujete, jak píšete u stolu a kolem vás lítají děti. To je běžné?

Nevysvětlím jim, že potřebuju, aby byly hodinu zticha. Ony okolo mě ječí, křičí, kopou do židle, do míče, chtějí jíst, pít, pustit televizi nebo počítač. Mně to nevadí, naopak. Naučila jsem se to využít ve vlastní prospěch. Vyhovuje mi učit se texty a něco psát v mumraji, třeba v kavárně. Hluk kolem mě přinutí se zkoncentrovat, naopak přílišné ticho mě znervózňuje.

* Psala jste vždycky? Můj milý deníčku…

Vlastně jo. Mám hodně zápisníčků, některé omotané leukoplastí, aby to nikdo nečetl. Stalo se mi totiž, že táta si jeden deníček přečetl a já se styděla. Nepsala jsem si úplně pravidelně, spíš jsem měla potřebu ventilovat, když jsem byla nejvíc šťastná a nejvíc nešťastná. Taky jsem psala básně. Jednou, kdysi dávno, jsem je četla společně s Davidem Vávrou a Honzou Hřebejkem na festivalu poezie v Olomouci. Velká pocta!

* Co něco většího, třeba román nebo filmový scénář?

Taky to přijde. Mám seznamy úkolů, které si po jejich realizaci odškrtávám. Natočit film je tam taky, i režie. Chtěla bych to dokázat. S nakladatelstvím jsem podepsala smlouvu na sedm let, což beru vlastně jako termín. Mám koncepty na další knížky. Mimochodem, mám sice uzavřenou jenom základní školu, ale další školy, kam jsem chvíli chodila, byly asi rok Konzervatoř Jaroslava Ježka a asi půl roku Literární akademie. Takže už tenkrát bylo psaní můj zájem. A když jsme ve škole měli říct, čím kdo chce být, tak u mě to vždycky bylo: novinářka, režisérka nebo herečka. Tak postupně si to asi odškrtám všechno. Teda budu-li mít tu disciplínu.

* Kromě svého deníku píšete deníky i svým třem dětem. Do psaní jste se pustila už během těhotenství. Co vás k tomu vedlo? A máte v plánu jim je dát přečíst?

Píšu proto, že to chci dětem a jejich případným budoucím psychoanalytikům usnadnit. Budu mít alibi – nebo alespoň záznam, jak jsem to jejich dětství viděla já. Až mi třeba v budoucnu mé děti začnou vyčítat, že jsem se jim málo věnovala nebo že měly málo péče, tak jim to hezky ukážu a řeknu: „Tak tady to máte, miláčci!“ (smích) Říká se, že nejdůležitější jsou první tři roky dítěte, že v podstatě potom už je to hotové. Do té doby jsou ty zápisy opravdu četné. Je to z mé strany silně propracovaná taktika, jak se vyhnout výčitkám.

* Píšete je pořád?

Netvrdím, že jsem důsledná. Píšu občas. Velkým už ne, Maxovi se snažím, protože jak je třetí, je chudák, má zápisků nejmíň. Snažím se důležité a nejlepší věci zaznamenat. Teď třeba řekl, že Bůh je bagřík. A maminka.

* Maxík je chudák, protože je nejmladší? Jak jste na tom byla vy, prostřední ze tří sester?

Jako nejmladší má sice nejvíc pozornosti, ale času je málo. Já jsem klasické prostřední dítě: z pocitu, že doma si mě všímají málo, jsem si prý organizovala svůj svět už asi od šesti let. Třeba jsem jezdila na víkendy ke kamarádkám. Moje Stellinka to má se samostatností podobné. Být prostřední není špatná startovní pozice. Je to někdy těžké na nervy pro ni a pro okolí, ale dítě si hledá svoje místo a úspěch mimo rodinu a tím místem může být klidně celý svět. A prvorozený Bruno je klidný a silný vůdce pro nás všechny.

* Nechystáte se teď třeba herectví odsunout na druhou kolej?

Herectví se určitě nikam odsouvat nechystám, protože je to takový můj hlavní vztah, je to takové manželství. Všechny ostatní věci okolo jsou pro mě pouze zpestřujícími koníčky, které ten hlavní vztah udržují ve formě.

* Takže vám práce nepřidává stres, ale pomáhá?

Moje práce je luxus. Za odměnu. Léta jsem měla pocit, že bych měla platit za to, že můžu hrát ve filmu. Dělám něco, co jsem vždycky chtěla, miluju to, platí mi za to, odpočinu si tam, starají se o mě. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného.

* Máte podmínky typu, že budete pracovat maximálně šest hodin denně, k dispozici vlastní karavan…

To si pište! Mám velké tlusté smlouvy. (smích) Měl by je mít každý. Moje kamarádka Pavlína Fechterová učí na FAMU budoucí producenty a občas si mě pozve jako hosta. Mluvím o tom, co by měli dělat producenti pro herce a jak by měla být spolupráce nastavená. Zdůrazňuju, že herci jsou citliví, komplikovaní, jejich výkon se zakládá na práci s emocemi a energií, něčím naprosto nehmotným. Je to těžká práce. Taky apeluju, aby herci měli agenty, aby se nemuseli bavit o penězích – to se k nim nehodí, měli by étericky přitančit na plac a pak odtančit. Pořád vnímat, že jde o tvorbu, umění.

* Vy agenta máte?

Jistě! Je to super. Nic nepodepisuju, neřeším, moje milovaná Maya všechno zařídí a já pak přitančím na plac.

* Co by ve smlouvě určitě nemělo chybět?

To se nedá říct, protože každý potřebuje něco jiného. Někdo rád proklábosí pauzy s dalšími patnácti lidmi na cateringu, já bych to nezvládla. Potřebuju uzavíratelnou místnost, bílého jednorožce, smyčcový kvartet a piju jen rosu ze šeříků, prostě normální věci…

***
Zdroj: 20.1.2016  EXKLUZIV  

Přidat komentář

* * Jak se vlastně vaše kniha P. S. prodává?

Přesná čísla prodejů neznám, ale ještě pořád to vypadá, že zájem o tu knížku je, což mě těší. Měla jsem autogramiády po republice a bylo to fajn.

* * Měla jste i autorská čtení?

Měla, ale jsem přesvědčená o tom, že mi to nejde. Není to moje parketa. Neumím ten správný oční kontakt, kdy čtete a pak se podíváte do lidí a hned zase navážete v textu.

* * Slibovala jste další dva díly. Jak to s nimi vypadá?

Slíbené to je. Jak se říká: Slibem nezarmoutíš. Už mám napsané asi čtyři stránky, tak uvidíme.

* * Takže mezi vaše novoroční předsevzetí patří, že si k tomu sednete trochu víc?

Spíš než předsevzetí tak přání anebo povinnost. Nějaká zodpovědnost.

* * Co byste vůbec v roce 2017 chtěla udělat, dokázat, splnit si?

Nic velkého, ale zároveň nic menšího, než co jsem si vždycky přála. Budu mít hodně práce, ale přeji si i nějaký klid. Klid si ostatně přeju vždycky, ale ten nepřichází zvnějšku. Přeju si, abych sama sebe udržela v klidu a v něčem na uzdě a v něčem jiném se zase pustila na volný výběh. A také si přeju sílu k čemukoliv, co přijde.

* * Když byste měla rekapitulovat, které vaše roky byly nejšťastnější?

Asi od nuly do tří let. To si vůbec nepamatuju, tak to muselo být hodně dobré.

* * Docela jste překvapila, že v poslední době berete na akce, kde jsou média, i svoje děti. Dříve jste je přitom spíš skrývala, ne?

Ano. To bylo moje přání, je uchránit. Ale děti, jak někdy říkám, jsou bohužel osobnosti. Takže už své názory projevují poměrně vehementně a samy o to projevují zájem. V tu chvíli razím teorii, že jakmile děti něco chtějí a člověk nemá žádnou páku jim to rozmluvit, tak jim v tom nemůžu bránit. Radost z toho nemám, ale je to jejich přání a nechci, aby měly pocit, že je schovávám anebo se za ně stydím.

* * Cítíte tendenci, že by vás chtěly nějakým způsobem následovat ve vaší profesi?

To už je jejich prostor. Nevím. Nemám představu.

* * Vy jste se pro herectví rozhodla už někdy ve čtrnácti, když jste začala točit, nebo už jste po tom toužila dřív?

Představa, přání a realizace se u mě tak strašně rychle potkaly, že už ani nevím. Všechno se to v mém případě stalo strašně rychle. Ale určitě jsem si to přála i dřív, chodila jsem na dramatické kroužky a představovala jsem si, že hraju ve filmech. Vystříbřilo se to strašně rychle.

* * Jste ve svojí profesi stoprocentně šťastná a nikdy jste nelitovala, že jste si ji vybrala?

Ne, nikdy mě to vlastně ani nenapadlo. Šťastná v profesi jsem, ale zároveň si myslím, že jsem tak neohraničený člověk, myslím obecně, jak vzděláním, tak přáními a drzostí dělat cokoli, co mě napadne, že jsem ani nedospěla k bodu, kdy bych si řekla: Sakra, tohle se nepovedlo, to je blbý, že jsem se pro to rozhodla. Ve chvíli, kdy mě to nebavilo, tak jsem se zabavila něčím jiným. Nikdy v životě se mi nestalo, že bych si myslela, že jsem herectvím ztratila čas. Všechno je zkušenost, všechno je nějaká cesta. A svoji práci miluju.

* * Takže jste si jen tak mimochodem odskočila ke psaní nebo k navrhování a rozšířila si tak obzor? A co se vlastně s navrhováním stalo?

Podle dohody jsem pro Pietro Filipi dělala tři sezóny, vlastně šest kolekcí, a pak jsme v dobrém spolupráci ukončili.

* * Vlastně jste navrhovala i dětské oblečení, nosily ho i vaše děti?

To jsem navrhovala a jsem ráda, že si to někdo pamatuje. Byla to taková rychloakce, která ale krásně vyšla, ale trochu to uniklo pozornosti. Hrozně mě to bavilo. Děti ho nosily strašně rády a doteďka nějaké ty věci ještě mám a musím říct, že drží a že byly fakt hezké. Někdy člověk něco natočí nebo udělá a pak si říká, proboha, co se mi to stalo v hlavě. A tady je to spíš překvapení, že spoustu těch věcí, které jsem tam udělala, buď já sama nosím, anebo to nosí moje děti nebo děti mých kamarádek. A já si říkám, jak mě to vlastně napadlo, že jsem byla dobrá. Zpětně se umím pochválit.

* * A kde čerpáte inspiraci v módě v současné době?

Jak to vyjde, kde se co namane. Nejvíc se pocitově vracím k tomu, že by mě bavilo mít ve skříni jenom pánské obleky, bílé, černé, šedé, a střídat to, k tomu trička. Byla bych ochotná vzdát se celého svého šatníku, kdyby mi tam někdo navěsil deset smokinků. Ty pánské věci jsou skvělé, dobře se nosí a vždycky jsou elegantní a zajímavé. Poslední dobou mě řešit módu nebaví.

* * Tak proč nevyužíváte služeb stylistů?

Ti mě taky nebaví. Je to náročné i na čas. Sice se zdá, že to čas ušetří, ale musíte se s těmi lidmi scházet, mít čas to vybírat a musíte dopředu vědět, kam se jde. Mám to ráda spontánnější.

* * I na velké společenské akce?

Já si to ale vybírám sama. Mám možnost spolupracovat s firmami na oblečení anebo se svojí mateřskou firmou se šperky Roberto Coin, se kterou spolupracuji dlouhodobě, ale už mám v povaze, že si to potřebuju udělat sama a na poslední chvíli, a už se to asi nezmění. Jednou jsem si myslela, že se třeba připravím včas, ale nakonec byl výběr toho stylisty natolik tristní, a ještě to stálo peníze, že jsem usoudila, že je to jenom ztráta času a energie.

* * Takže výběr kostýmů necháváte na profesionálech pouze při natáčení? Třeba při nové trilogii Zahradnictví Jana Hřebejka, v níž vás uvidíme tento rok?

Nedávno jsme dotočili a mám pocit, že to bude strašně krásné. Minimálně vizuálně. Všechny ty záběry a prostředí. Ty dobovky jsou vždycky takové dokonalé. Po téhle stránce se na to strašně těším. Natáčení bylo nádherné. Já jsem se toho hodně bála, protože jsme natáčeli od června až do prosince, zdálo se mi, že to bude neskutečně dlouhé a náročné, ale nakonec to tak prosvištělo, ani jsem si nevšimla. Mám pocit, že se při natáčení sešla dobrá generace. Je tam hodně herců i z Dejvického divadla, pak já, Jirka Macháček a Ondřej Sokol. My už jsme ta střední až starší generace. V prvním díle si tam porodíme ty děti a ti mlaďoši z DAMU pak převezmou dějovou linku. Přijde mi hezké, jak se přehráváme do rolí matiček a tatíčků.

* * A jaký svůj film s Janem Hřebejkem máte nejraději?

Mám takový speciální a hezký vztah k filmu Nevinnost. Tvůrčím a lidským způsobem jsme tomu strašně moc dali, bavili jsme se tím, byli jsme do toho potopení. Není to možná ani o tom výsledku, ale o procesu, který mám tak ráda. A s Honzou spolu začínáme v lednu opět točit.

***

Rozhovor vedla Saša Šeflová
2.1.2017, Právo, Strana 14 - Koktejl

Přidat komentář