Anihilace

Záhadná pobřežní oblast zvaná prostě Oblast X, nijak přesně nedefinovaná jak v čase, ani zeměpisně, je de facto hlavním hrdinou románu amerického autora Jeffa VanderMeera „Anihilace“ (orig. Annihilation, 2014), za který získal nejprestižnější cenu v tomto žánru Nebula. Oblast X, podivné a uzavřené území nikoho, vlastně někoho určitě, ale nikdo neví koho. Území, kde existují podivné úkazy, místo, kde především něco dělá s lidskou psychikou „psí kusy“. Přes podivnou hranici, kterou se dá zdolat jen po zhypnotizování, se vypravilo množství vědeckých výprav, ze kterých se buď nikdo nevrátil, nebo se jako duchové nečekaně zjevili u dveří svých domů, ale přesto jako „vypálené žárovky“, které stejně po nějaké době zemřeli. Předešlé expedice se ale taky sami povraždili, nebo jejich členové spáchali sebevraždy.

Vypravěčem příběhu je členka dvanácté výpravy, bioložka, jedna ze čtyř členů expedice, složené výhradně ze žen. Žádná jména, žádné snahy o osobní kontakty, prostě jen bioložka, antropoložka, kartografka a psycholožka. Čtyři postavy, čtyři odlišné charaktery, které mají přežít pouze vzájemnou spoluprací. Ale nic se nedaří a než se nadějeme, začínají se ztrácet a umírat. Středobodem je Věž, či jinými spíše Tunel. Prostě věžovitá budova vedoucí do hlubin země, popsaná zevnitř podivnými texty, jakoby biblického charakteru. Ale to, čím jsou texty psané, jsou živé, podivně tvarované organismy. Ještě podivnější je bytost, která je píše. Jenže bioložka se myslí, že celá věž je možná jeden živý tvor.

„Anihilace“ zaujme od prvních stránek ponurou atmosférou, která je umně spojena s klasickým tématem sci-fi o podivné, obávané oblasti či předmětu, jaký můžeme nalézt v klasických dílech jako „Piknik u cesty“ (neboli Stalker) od ruských bratří Strugackých, či slavné klasice A.C.Clarkeho „Setkání s Ramou“. Z příběhu je doslova cítit ona fascinace tajemnem, v počáteční fázi spojená se strachem, později se spíše až fanatickou touhou, či slepotou, po odhalení pravdy. Jak na přebalu píše spisovatel K. S. Robinson, je to „svižný fantaskní thriller, jenž se čte, jako verneovší nebo wellsovští dobrodruzi … propadli do kafkovského přízračného světa“. Jen bych ale upravil jistou nelogičnost tohoto tvrzení. Osobně to vidím jako neuvěřitelně zdařilou kombinaci wellsového společenského stylu a verneovského nadšení pro záhadno a tajemno.

VanderMeer je experimentátor a tato kniha je dokonalou ukázkou, že jeho směr je v správný. Bez high tech sci-fi, za využití jen onoho tajemného „něčeho“ v našem světě, s psychologickou hloubkou a vykreslením hlavní hrdiny, která se už domů nevrátí.

V překladu Petra Kotrleho vydalo nakl. Argo v ediční řadě Fantastika v roce 2015.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář