Důvod dýchat

A klidně by to mohlo být to druhé. Na skrývání slz a bolesti jsou někteří z nás opravdu odborníci.

Emma o tom ví své. V jejím případě je to dokonce ještě složitější. Je totiž zapotřebí zakrýt i všechny rány, všechny modřiny a oteklá místa, aby ji něco z toho náhodou neprozradilo. Protože to by byl úplný konec.

Emma se snaží jednoduše přežít. Ještě něco málo přes šest set dnů, a pak odjede na vysokou školu, pryč z tohoto pekla. Na to, aby opravdu mohla odjet, potřebuje skvělý průměr. Takže se učí. Zatímco její spolužáci navštěvují večírky, experimentují s alkoholem, prožívají si své první lásky i první intimní chvilky, Emma se učí.

A takhle by to jistě mohlo relativně klidně plynout ještě těch šest set dní. Kdyby se ovšem neobjevil Evan Matthews…

„Nemůžu s tebou na to rande,“ zrudla jsem v obličeji. „Musím se soustředit na učení, na své povinnosti. Nemůžu si dovolit žádné rozptylování, promiň.“
„Já jsem rozptylování?“ zeptal se ohromeně.
„No… ano, jsi. Už jenom to, že na tebe myslím, mě rozptyluje. Víc věcí mimo školu mít nemůžu.“ Když jsem to říkala, znělo to hůř, než když jsem na to myslela.
„Ty srovnáváš naše rande se zájmovým kroužkem?“ Těžko soudit, jestli ho to víc urazilo nebo pobavilo.

Je neodbytný. Souhlasí, aby jejich vztah zůstal v kamarádské rovině, souhlasí se všemi Emminými podmínkami, jediné, co chce, je být jí nablízku. Emma se díky němu konečně seznámí s běžným společenským životem svých vrstevníků, zjistí, že vedle studia je dobré občas si jen tak vyjít ven, a svět je najednou o něco lepším místem.

Jenomže doma čeká to peklo, z něhož se nedá jen tak snadno vytrhnout… A Emma není v pozici, kdy by si mohla vybrat. Nemá kam utéct a nemůže se nikomu svěřit. Cokoli, co vyrůstá mezi ní a Evanem, je příliš křehké a příliš neskutečné.

Může být jedna holka tak silná, aby tohle všechno přestála sama?

„Když jsem se vrátil, znovu se dalo do deště. V domě jsem zahlédl Saru. Řekl jsem jí, kde jsi a že se s ní sejdu venku. V tom tichu, ve kterém jsi byla zahloubaná, jsi vypadala tak neuvěřitelně. Seděla jsi v dešti. A zároveň jsi přitom vypadala tak vzdáleně. Jako bys byla milion mil daleko. Musel jsem to zachytit. Snažil jsem se s tebou mluvit, ale neřekla jsi ani slovo. Tak jsem se posadil vedle tebe a čekal. Nakonec ses přece jen pohnula a vrátila se zpátky ze svého světa. Uvědomila sis, že prší…“

Nesmírně citlivě napsaný příběh popisuje situaci, v níž se nejspíš ocitá víc dospívajících teenagerů, než co přiznávají oficiální statistiky. Přes všechnu brutalitu ovšem přináší především naději a víru, že na každého z nás čeká v životě něco dobrého, a všechna prožitá bolest bude jednou vyvážena bezpodmínečnou láskou.