Co mě naučil tučňák

Tučňák jako životní přítel člověka… Ač to zní trochu netypicky, Angličan Tom Michell je ukázkou toho, že někdy je možné téměř vše.  Když před čtyřiceti lety jako dvacetiletý mladík odjížděl z Anglie do Argentiny, aby nastoupil do internátní chlapecké školy jako učitel, ani v nejmenším netušil, koho mu osud přivede do cesty… a co všechno to pro jeho život bude znamenat…

Svůj příběh se Tom Michell s odstupem čtyř desítek let rozhodl sepsat. Jasně - přímo se nabízí říct, že s něčím podobným se v poslední době roztrhl pytel, že každý druhý člověk má potřebu zbytku světa sdělovat vlastní zážitky, když jsou jen o trošku zajímavější, než bývá obvyklé. S takovým tvrzením ani nebudeme daleko od pravdy. Jenže v tomto případě si to ten malý tučňák jednoduše zaslouží…

 „Doufal jsem v nemožné a věřil, že ten tučňák přežije, protože od té chvíle měl jméno, a s tím jménem se zrodilo pouto, které mělo trvat po celý život.“

Všechno to začalo na dovolené v Uruguayi, když našel mladý Michell na pláži polomrtvého, ropou obaleného tučňáka. Chtěl mu pomoci, a tak ho vzal s sebou do hotelového pokoje, a všemi možnými domácími saponáty se snažil o jeho očistu. Slovy autora – snažil se ho oddehtovat.  Co následovalo poté? Tučňák dostal jméno Juan Salvado a putoval s Michellem do Argentiny… V lehkém nástinu věcí budoucích ten nejdůležitější bod: při „pašování“ přes hranice Uruguaye a Argentiny sehrála hlavní roli taška zvaná „síťovka“ a otázka „státní příslušnosti“ tučňáků…

Čtenář se na 200 stranách stává svědkem mnoha humorných i dojemných situací z následného společného soužití člověka a ptáka. Michell to obohacuje i informacemi a zajímavostmi o této ptačí populaci, to vše navíc prokládá pasážemi o politickém stavu země a nelehké finanční situaci velké části obyvatel. Vykresluje tak veskrze věrný obraz tehdejší Argentiny.

Kniha sama o sobě je velmi čtivá, vtipná, občas smutná, prodchnutá místy kouskem lyriky.  Z textu dýchá po celou dobu jemnost a upřímnost, až téměř dokážete vidět ono neviditelné pouto, které oba hrdiny pojilo, a pojí dál… Velká řádka knih byla svými autory napsána především pro vidinu výdělku. Tady ale Michellovi bez výhrad věříte, že psal kvůli sobě a svým pocitům, že psal za svého přítele tučňáka.

Hořkosladké memoáry Co mě naučil tučňák jsou krásným příběhem naplněným lidskostí a hřejivostí. Když odsuneme do pozadí ony „politické“ pasáže, zůstane nám i dojemně citlivý a poučný příběh vhodný k předčítání dětem. Bez váhání doporučuji!

Autorka recenze: Eva Šamánková

Co mě naučil tučňák

V době perónistické vlády je Argentina vyloženě jako na horské dráze. Jedna chudinská čtvrť střídá druhou, která se následně mění v něco mnohem majestátnějšího. Ceny jídla, oblečení a všech dalších hmotných statků mění svou hodnotu doslova ze dne na den. Dvacetiletý Tom, který se kromě vlastního zabezpečení, vydává na cestu za dobrodružstvím, které cestování přirozeně obnáší. Jeho cestovatelsky zběhlá duše je ve svém živlu a Tom se cítí skvěle, cítí, že je přesně tam, kde by měl být. Potom mu ale do života vstoupí přítel, který ono dobrodružství dostane někam mnohem dál a jehož přátelství nevybledne až do konce...

Člověku vždycky hodně změní život jiný člověk. Tom Michell ale ukazuje, že další, kdo naprosto neuvěřitelným způsobem mění život, je třeba i tučňák.

Když mladého Toma a Juana Salvadora spojí smrtící únik ropy do moře, který většinu Juanovýh druhů usmrtil, ani jeden ještě pořádně netuší, co je čeká.

Po plánech, které obnáší tučňáka očistit a trochu ošetřit a následně ho vrátit zpět do moře, se zapráší, když se tučňák odmítne vrátit do své mořské domoviny. Tom se tedy rozhodne si tučňáka ponechat, alespoň dokud nezjistí, co s ním dál a dokud neprozkoumá své další možnosti. Musí ho propašovat přes hranice z Uruguaye do Argentiny a potom skrýt ve škole, dokud nenastane správná chvíle o Juanu Salvadorovi říct i všem ve škole.

Nicméně navzdory případným problémům, za sebou Juan Salvador zanechává jenom štěstí a radost. Jak se postupně Tomovým vyprávěním ukazuje, Juan Salvador není jen tak obyčejným tučňák.

Biografické memoáry Co mě naučil tučňák jsou plné nádherného, příjemného a realistického vyprávění o jednom velmi speciálním tučňákovi. Tomovo vyprávění je živé a upřímné a čím víc se do příběhu noříte, tím více máte pocit, že oba, vypravěče Toma Michella i tučňáka Juana Salvadora, znáte jako své vlastní přátele. Kromě vyprávění ústředního příběhu Tom také odkazuje na tehdejší situaci v Argentině, na perónistickou vládu a celkově na společnost tohoto temperamentního národa. Nesmírně oceňuji, jak je autorův styl psaní multifunkční, v psaní je zároveň praktický, ale také velmi příjemně lyrický. Starat se o tučňáka je úplně jiná výzva než se starat třeba o kočičku nebo pejska. Číst o tom dobrodružství, o každodenním krmení a dalších věcech, je skutečně milé a inspirující, takové, že máte pocit, že i nemožné věci jsou možné.

Nejvíc na této knize oceňuji ale fakt, že přítomnost tučňáka není pro všechny na škole jenom atrakce. Styl a způsob popisování Toma Michella je přesně takový, že z tučňáka dělá právoplatného člena společnosti a ne jen nějaká loutku. Juan Salvador je brilantní tučňák. Kamarád, který se za vás vždy postaví a který dokáže neskutečným způsobem podpořit. Postupně si uvědomíte, že se v jeho projevu skrývá víc než jen tučňáčí divokost a nezkušenost v lidském světě.

Zjistíte, že ta nejpevnější pouta nevznikají na pozadí neznámého, ale s přítomností pravých přátel, ať už jsou jakkoli jiní. Co mě naučil tučňák mohu vřele doporučit, je to příjemně psaná biografie o tom, že někdy i to nejméně očekávané je vlastně to, co potřebujeme nejvíce.

Autorka recenze: Patricie Kouřilová

Co mě naučil tučňák

Kniha se odehrává čtyřicet let nazpátek, kdy se Tom rozhodl odjet do Jižní Ameriky, aby se zde stal učitelem. V dnešní době to není nic zvláštního, odjet do méně rozvinutých zemích a dobrovolničit nebo pracovat na léto. Před skoro půl stoletím to bylo něco úplně jiného. Světová situace byla naprosto odlišná, ekonomika nestabilní a i život ve vyspělých zemích nebyl ideální.

Proto nápad odjet do Argentiny, která se v té době zmítala v ekonomické krizi, inflace rapidně stoupala hodinu od hodiny a existovala reálná šance politického převratu a případné občanské revoluce a války.

"Všichni zkrátka varovně zvedali prst a tvrdili, že cesta do Argentiny je absurdní nápad a za daných okolností nepřichází v úvahu. Nikoho se zdravým rozumem by ani ve snu nenapadlo tam jezdit. Přesně to jsem chtěl samozřejmě slyšet a další povzbuzování jsem už nepotřeboval."

Tehdy sotva dvacetiletý Tom přijíždí do Jižní Ameriky, kde se před počátkem školního roku rozhodl cestovat. Jeho cesta ho zavedla i do Uruguaye, kde vše začalo. Při procházce objevil pláž, na kterou bylo vyplaveno několik desítek mrtvých tučňáků v závoji ropy.

Jen jeden z tučňáků přežil. Tomovi trvalo jen pár vteřin se rozhodnout, co bude dělat. Do síťové tašky nasoukal agresivního a naštvaného tučňáka a i s ním se vydal zpět do svého provizorního bytu. V moment, kdy si Tom získává jeho důvěru, začíná největší dobrodružství jeho života. On a jeho nový tučňáčí přítel Juan Salvador se společně vydávají na cestu do Argentiny, kde se oba budou muset přizpůsobit novým podmínkám a navyknout si na nový životní styl.

Při četbě Co mě naučil tučňák jsem strávila jednu z nejlepších přednášek filozofie, které jsem se kdy účastnila (upřímně, nebylo jich moc). Přestože je to knížečka úzká, má pouze něco málo přes dvě stě stránek, přečíst ji celou jsem nestihla. 

První polovina příběhu, kterou jsem tam přečetla, mi přišla mnohem zajímavější, něž zbytek knihy. Nevím, jestli to bylo způsobeno mnou neschopností dávat pozor při přednášce, nemožnost pochopení filozofických blábolů, které můj profesor vypouští z úst  nebo čistě proto, že druhá polovina je dějově pomalejší. Možná to bylo také tím, že v druhé části je méně Juana Salvadora a více popisů současné politické situace a krajinek. 

Celkově je to pěkná, čtivá kniha, která mě úplně nenadchla, ale to je můj osobní dojem, vsadím se, že pokud se o jižní Ameriku zajímáte více, kniha vám dá mnohem víc. Tučňáčí fakta byla zajímavá a rozhodně toho o nich teď vím víc, než předtím. K čemu mi ty informace budou, netuším, ale třeba až se někdy zase podívám do ZOO, tak jich nějak využiju (spíš ne). Netučňáčí části nebyly ničím výjimečné a spíše nudily.

Konec byl hořkosladký, ale tak to většinou u biografických knih bývá.

Autorka recenze: Markéta Svobodová

Co mě naučil tučňák