Gustáv Husák

Anotace

Akce

Ukázka z textu

529

Gustáv Husák bývá často označován za smutnou a tragickou postavu. Ztotožňuji se
s tímto názorem, ale také patrně z poněkud jiného úhlu pohledu než předešlí hodnotitelé. Husák aktivně pomáhal propagovat a budovat režim dle sovětského vzoru a snažil se udržet monopol politické moci KSČ a jejího byrokratického aparátu, což přivodilo nejen pokrok, ale také mnoho lidského neštěstí a nespravedlnosti, jemu osobně málem oprátku, přesto zůstal původní ideji věrný. Husák, jenž si osobně neliboval v násilí, nestál jenom u zrodu nového řádu, který byl násilnický (ostatně každý stát je v různé míře organizovaným násilím), ba v určité době praktikující teror, ale stál také u zhroucení komunistického experimentu. Závěrečná fáze Husákovy politické činnosti a následný dějinný vývoj znamenaly fiasko. Co asi niterně prožíval, když na sklonku svého života byl svědkem restaurování kapitalistického systému, který okusil a poznal v mládí jako zdroj mnohého lidského neštěstí a nespravedlnosti i fašismu a válek, toho režimu, jehož překonání a porážce zasvětil celý svůj život? Navíc za přitakání Sovětského svazu, který ho společně s dalšími Moskvě oddanými představiteli KSČ hodil přes palubu?
„Vůdce, který není ochoten riskovat nezávislé jednání, odsoudí sebe a svou společnost ke stagnaci,“ soudí jiný politický praktik, americký diplomat Henry Kissinger, „proto je odvaha pravděpodobně nejdůležitějším atributem úspěšného vůdce.“ Té se však Husákovi v závěrečné fázi jeho politické kariéry i života nedostávalo. KSČ pod jeho vedením zúžila myšlenku socialismu na „reálný socialismus“, obhajobu statu quo, a tím jí vnutila prezentistický ráz. Myšlenka socialismu jako epochální iluze (řečeno s Françoisem Furetem) se vyprázdnila, či lépe řečeno nebyla (nestihla být) naplněna novým, přitažlivým obsahem a zakonzervovala se v neživotaschopných dogmatech. Vládnoucí elita už tolik nespoléhala (či spoléhala až příliš?) na sílu idejí, jejichž novost a morální dosah v minulosti získaly komunistům důvěru nejen neprivilegovaných společenských vrstev a politickou moc, ale spíše na sílu strachu a chlácholení se relativním blahobytem obyvatelstva v porovnání s okolními zeměmi. Komunistické straně Československa se tak pod vedením Moskvy paradoxně podařilo zdiskreditovat vizi, která měla podporu poválečné české a slovenské společnosti a snad i šanci na úspěch. Byl tak předurčen její osud jako „domečku z karet“ v následném střetu s přátelsky se tvářícím neoliberalismem, kterému byl uvolněn prostor a který v důsledku ekonomické transformace a rozpadu Československa posunul česko-slovenský prostor z geopolitického pohledu do ještě podřadnějšího postavení a nedostatečně řeší základní problémy dnešní doby. Na druhou stranu by takovéto problémy patrně nemusely vůbec nastat, kdyby se Češi a Slováci cestou vize socialismu sovětského typu nevydali. A v tomto ohledu je možné spatřovat tragiku nejen životního příběhu Gustáva Husáka.