Ostatně: spořádaně spolupracující tým je sice v běžném životě žádoucí úkaz, ale sledovanosti pořadu by zřejmě příliš neprospěl. Úkoly, výzvy a především odměny za jejich splnění  jsou proto koncipovány tak, aby řádně zacloumaly s emocemi soutěžících. Ovšem ceny které čekají na šampiony v samotném závěru celé hry jsou skutečně atraktivní a stojí za trochu té námahy a sebezapření. Pohnutky, které vedly jednotlivé kandidáty k účasti na soutěži jsou různorodé a někdy zůstávají skutečné důvody tajemstvím, jež soutěžící pečlivě střeží.

Zpočátku funguje všechno podle plánu - kamery a mikrofony snímají všechny podstatné okamžiky, divákovi je nabízen poutavě sestavený sestřih, reakce na sociálních sítích se vyvíjejí příznivě a sledovanost utěšeně stoupá. Jak se prodlužuje doba kterou skupinka tráví v izolaci, postupně opadává korektní nátěr civilizačních návyků a na povrch vyplouvá pravá podstata.

Hlavní hrdinkou knihy je mladá žena s přezdívkou Zoo, od začátku favorizovaná, cílevědomá, odhodlaná překonat sama sebe a zvítězit. V době, kdy jsou soutěžící  jednotlivě vysláni na splnění dalšího úkolu, vypukne smrtící epidemie, která nemilosrdně zkosí tisíce lidí - o tom ale nemají kandidáti ani tušení. Apokalypsa běsní plnou silou a mrtví zůstávají ležet tam, kde je zastihla smrt, městečka a vesnice se vylidňují, ovšem díky drsným výzvám, které plnili na počátku hry považuje Zoo vše za součást manipulace ze strany televizního štábu - za prostředek, jak ji donutit vzdát se a vyslovit kouzelnou větu: Ad tenebras dedi - v překladu Vzdávám se temnotě - vyřčením těchto tří slov hra pro soutěžícího neodvolatelně končí.....

Nehledala jsem jedině za pultem. Vím, co tam čeká. Zápach, který se pokouším vytěsnit: zkažené maso a zvířecí výkaly, stopa formaldehydu. Zápach, který má imitovat pach mrtvého člověka.

Přetáhnu si tričko přes nos a přistoupím k pultu. Jejich figurína leží tváří nahoru přesně tam, kde jsem čekala, že bude – na podlaze za pultem. Navlékli ji do flanelové košile a kapsáčů. S tričkem na nose obejdu pult a zastavím se nad atrapou. Vyruším hejno hmyzu, které s bzukotem vzlétne proti mně. Cítím doteky nožiček, křídel, tykadel. Zrychlí se mi pulz, vzduch, který vydechuji, stoupá vzhůru a zamlžuje mi spodní okraj brýlí. Prostě jen další výzva, nic víc.

Zarputilá snaha zvítězit pomáhá Zoo ignorovat děsivé skutečnosti, jež ji obklopují a ani zoufalý noční souboj s šelmou, při němž přijde Zoo o brýle ji nepřimějí připustit si, že show skončila. Tvrdošíjně pokračuje vytčeným směrem a dodržuje stanovená pravidla hry (žádné nocování pod střechou v opuštěných domech!), nalezené potřebné věci považuje za "odměnu" - za potvrzení, že pokračuje správným směrem.

Čeho všeho je člověk schopen a jak málo zná sám sebe asi nejde zjistit jindy, než ve chvíli kdy si sáhneme na samé dno svých možností - a mnohdy býváme sami překvapeni hloubkou temnot, jež jsou skryty v našem nitru.

Kniha Poslední není jen zdařilým postapokalyptickým thrillerem, ale i ostrou sondou do lidského nitra. Pokud hledáte počtení pro volné chvíle které vás nebude nudit, neváhejte a čtěte.

Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Co se vlastně stalo?

Tahle otázka je jaksi vepsaná mezi řádky, ale odpověď se čtenář dozvídá až na samém konci. Mezitím si musí vystačit jen s náznaky. Alexandra Oliva šikovně rozcvičuje pozornost, napíná, pohrává si s námi.

Na začátku nás seznamuje s tím, jak to chodí v jakési televizní reality show. Trochu mi to připomnělo něco na způsob Trosečníka – soutěžící si musí poradit s rozděláním ohně, ulovením večeře atd. Poznáváme různé charaktery – náboženského fanatika, doktora, zkušeného stopaře, modelku a hlavní hrdinku Zoo.

Zoo není nejvýraznější postavou soutěže, sama si nedělá moc velké iluze, že by mohla vyhrát, ale je tvrdohlavá a jde si za svým. Děj je vyprávěn ve dvou liniích – jednou přímo během show, kdy soutěžící plní nevinné úkoly, a druhá linie je temnější, sledujeme Zoo, která hledá vodítka, protože tuší, že už je blízko cíli.

Neví přitom, že hra už dávno skončila. Že kamery jsou vypnuté, kameramani mrtví a už není ani nikdo, kdo by se na její putování koukal v televizi. Nic z toho není explicitně řečeno, ale od začátku je to patrné, takže myslím, že to není moc velké prozrazení.

To podle mě není ani největší překvapení. To čeká jinde. Mnohem zajímavější je sledovat, jak si Zoo všechny ty mrtvoly, všechna havarovaná auta, vyhořelé domy vysvětluje. Jako by v srdci něco temného tušila, ale nechtěla si to přiznat.

Kniha se mi četla sama navzdory tomu, že už jsem avizovala, že rozhodně nejsem fanynka žánru. Tohle ale prostě bylo dobrodružství, které mi připomnělo časy, kdy jsme jezdili na letní tábory a taky si museli umět poradit v přírodě. Hodně pomáhá, že autorka nevykresluje žádné zombíky, mimozemšťany, ani nic takového. Hrozba tady je, ale je zcela realistická – vlastně by se klidně mohla stát skutečností vzhledem k tomu, že jaderných zbraní je čím dál tím víc a atmosféra ve světě je čím dál napjatější.

Poslední si nálepku Edice světový bestseller rozhodně zaslouží. Už dlouho jsem nečetla knihu, na kterou bych se pokaždé tak těšila, až si ji otevřu. Body přidávám za sympatickou hrdinky a zajímavé postřehy z prostředí reality show. Doporučuji k přečtení!

Autorka recenze: Ludmila Konečná

Přidat komentář