Na velké planině (Ostrov Öland 5)

I Gerlof Davidsson, členové jeho rodiny a ostatní jeho známý toho za svůj život zažili tolik, že by to vydalo na mnoho úžasných večerů. A to nemusejí opravdu chodit nikam daleko, vždyť jejich domovský švédský ostrov Öland je pro zážitky naprosto stvoření.

Jsou libo mořská dobrodružství opepřená nálezem pokladu v podobě lidské lebky, tajemný přízrak na zámeckém panství, který má k bílé paní daleko, anebo vykopávky na místě zapomenutého kostela a snad i hřbitova na Velké pláni?

Všude by mohlo na obyčejné lidi číhat nebezpečí i překvapení, jež by z každého z nich mohlo udělat neobyčejného jedince, který je právě tady tím důležitým a nepostradatelným. Co se ještě se může udát na ostrově v Baltském moři?

*

„Tak se mi zdálo, že cítím…“
Nahoře na skalách pak cosi cvaklo a asi metr nad jejich hlavami něco zasvištělo.
„K zemi!“ vykřikl.
Johna strhl s sebou. Vteřinu poté přiletěl ze skal výstřel. Opravdu vystřelila puška, o tom nebylo pochyb. Gerlofovi se dokonce zdálo, že druhou střelu zahlédl – dopadla do vody provázená bílou čárou z bublinek.
Viděl, že výstřely slyšeli i Mossbergové. Schovávali se za loďmi, zatímco on a John byli zcela nechráněni.
Gerlof se rychle připlížil k dvěma jalovcovým keřům. Bylo to moudré rozhodnutí, i když jen málo platné. John se vzápětí objevil vedle něho. Zůstali ležet.
„Nahoře se něco hýbe,“ řekl Gerlof tiše.

…

Jména ani tváře starých lidí z Mlýna si Markus sice nepamatuje, zato je začíná poznávat podle jejich držení těla. Přesto nemá čas si s nimi promluvit, naučit se jméno ještě někoho jiného kromě Ježibaby. Když jim ráno pomáhá z lůžek nebo sleduje, jak se plouží po chodbách, uvědomí si, jak mají neuvěřitelně shrbená záda. Vypadají jako vysušení supi. Nebo mumie.
Je to jasné, umírají. Mají už přece svá léta.
„Umírají tu klienti?“ zeptá se jednou odpoledne Mariky v místnosti pro personál.
Marika zvedne oči od časopisu, kde si čte horoskop zaměřený na milostné vztahy.
„Jestli staroušci umírají?“ zeptá se. „No jasně… někdy umírají jako mouchy. Ale to hlavně v noci. Vždycky v noci.“

*

Povídková kniha ze světa, který člověk naprosto zbožňuje a rád vyhledává. Pro fanoušky spisovatele Johana Theorina je to nepostradatelný kousek do sbírky knih od něj ;)). Ačkoliv jsem ale spíše zastáncem celistvého příběhu, na který nedám dopustit, v povídkách se promítají autorovy začátky i jeho nejlepší léta, což je zajímavé ;). Takže za mě spokojenost ;).

Autor recenze: Josef Němec