Vezmi si mě

Manželka mě objala … „Je to moc mi líto, ale prostě už nemůžu být dál tvou ženou.“ „Máš někoho jiného?“ zeptal jsem se. „Ne, nemám. Ale byla bych vážně, vážně moc ráda, kdybych měla.“

Obdobně jako v předešlé sbírce, i v tomto případě se nelze nevšimnout autorova náznaku, že co se týče otázek citů, lásky, vlastně čehokoliv empatického, vystupují v nich muži jako jasní outsideři. Jako omámení trubci se vážeme ke své „vyvolené“, která svolila stát se naší životní partnerkou.

Když dojde na milostné záležitosti, věří má snoubenka pevně v osud. „Pokud osud určil, že si nakonec vezmu tebe,“ povzdychla si, „tak s tím moc nenadělám, že?“

Ale nelze to říci jednoznačně, poněvadž Rhodes dokonce pár epizod, mikropovídek, napsal v jiném vyznění, jakoby se snažil trošku naznačit, že i mezi muži jsou silní, asertivní jedinci (že by?).

Kouzlo a síla jeho stylu a bizarnímu smyslu pro humor je především v detailech, v jednoduchých vyjádřeních, která ale nekompromisně poukazují na celou partnerskou situaci. Jak vlastně už anotaci přesně formulují: „Téma podává ve zhuštěné, přímo destilované formě“. Přitom vždy jde o situace, které se dějí dennodenně, jenže jako jejich přímí aktéři je vnímáme zcela jinak. V tom destilované formě podané autorem ale situace vypadají zcela v odlišném světle, a jestli se přidáte k jeho hře, určitě se budete jako já po celou dobu čtení potutelně usmívat, místy snad i hlasitěji, než byste chtěli.

Z anglického originálu „Merry Me“ přeložil Vít Penkala, vydalo nakl. Argo, 2015.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář