Hausfrau

K tomu navíc být jiný, se prostě nenosí. Švýcarsko je pro Američanku Annu naprosto odlišný svět, na který byla do té doby zvyklá. Přestěhovala se s manželem-bankéřem do Curychu, kde vychovává své tři děti a zbytek svého času se snaží věnovat hodinám němčiny pro cizince a také péči o domácnost. Jenže i ona je jen od přírody člověk, což se ukáže při milostných hrátkách s milenci.

„Láska je jen věta, říkala si. Rozsudek smrti.“

Je to určitě poprvé, co jsem viděl knihu, jejíž text byl napsán červenou barvou. Bylo to nečekané a vlastně možná i svým způsobem příjemné. Potěšen jsem byl zajisté i tím, že příběh odsýpá a čas od času se vrací k psychologickým rozborům hlavní hrdinky s její terapeutkou, která k tomu dodává osobitý nadhled z oboru psychoanalýzy, která mi je sympatická.

Hlavní hrdinka mi chvílemi přijde jako typicky černobílá postava, jindy zase hýří tak silnými emocemi, že člověk neví, co si o ní má vlastně myslet. Chápu, že utíká od reality a že si chce ukotvit hodnoty svého já tím, že se věnuje alespoň bujarému intimnímu životu. Ale tím to asi končí. Naštěstí přichází zlom, který to ke konci příběhu tak trochu napraví a vysvětlí i podstatu ostatních postav, které vykresleny psychologicky moc tedy nejsou.  

*

„Když člověk udělá chybu, dá se to považovat za přehlédnutí. Udělá-li ji podruhé, je to už vážnější a měl by se nad sebou pořádně zamyslet. Ale potřetí?“ Doktorka Messerliová zavrtěla hlavou. „Ať už se ta chyba týká čehokoli, znamená to, že se jí dopustil schválně a o následky si koledoval. Jako by po nich přímo toužil.“ Anna si levicí chytila pravičku a obě ruce položila do klína. „Nastolí tím precedens. Dostane, co chce, a špatná rozhodnutí mu pak doslova chodí v patách.“

*

Kniha Hausfrau je jednou z těch, kterou jsem přečetl, ale ničím neobvyklým mě osobně nevzala za srdce. Vyprávění mi přišlo naprosto normální, jako kdybych takovýchto věcí četl již v minulosti více. Škoda! Chybí mi tam něco, čím by mě to něčím extra přitáhlo a nadchlo proto. Na druhé straně moje mamka si ji nemohla vynachválit, takže možná toto dílo ocení více ženy, než my muži. Snad někdy v budoucnu Jill Alexander Essbaum šanci ještě dám.

Autor recenze: Josef Němec

Hausfrau

Na začátek bych ráda napsala, že Hausfrau není kniha pro každého. Myslím si, že na ni člověk musí mít náladu a nebo se chce o daném tématu dozvědět víc. Mě to semlelo. V dobu, kdy jsem to začala číst, jsem potřebovala něco motivačního, nakopávajícího a spíš klidnějšího. Vůbec jsem netušila, že to bude až takové psycho.

Když bych se odprostila od toho, že to bylo na můj vkus moc depkařské, tak to byla dobrá kniha. Opravdu se zajímavým tématem, který se určitě dotkne kdejaké ženy s několika malými dětmi doma. Ještě v tom případě, když už nežije nikdo z její rodiny a provdá se do ciziny. Do země, kde mluví jiným jazykem a kde znáte pouze svoje děti, drahou polovičku a tchýni. To je blaho co?

Anna, hlavní hrdinka, je tichá, bezkonfliktní a nijak zvlášť z řady vyčnívající žena. Manželka bankéře. Nemá svůj účet ani auto. Vše nechává na muži. A vyhovuje jí to. Nemuset se o nic starat. Vůbec ji nenapadá, že se začíná ocitat ve stavu, který se může zcela jednoduše přiblížit k zoufalství. Ani ty magické švýcarské hory, nádherná krajina a krásný dům ji v tom nepomohou. Začne utíkat a hledat se.

Ona potřebuje být v něčem svým vlastním pánem, který rozhoduje.  Aby přežila, začne chodit na kurz němčiny a najde si milence. Nechová se zrovna nejlíp. Jako manželka a matka tří dětí by měla být šťastná. No ne? Zoufalství dělá rozumpostrádající činy.

Pokud hledáte konflikty s dětmi, tak tam nejsou. Děti si většinou poklidně hrají a nebo spí. Vlastně to vůbec není o tom, jak je ženská na hlavu z toho, že je pořád doma zavřená sama s dětmi.

Anna potřebuje vzduch. Neustále chodí na procházky. Její dům je jen pomyslným vězením, který ji dusí. Ani si nevšimne, že to, co jí trápí, je ona sama. Sama ve svém světě, kde vládne někdo jiný.

Opět stejné téma jako v knize nedávno. Nemohu srovnávat, ale cíl hrdinů je stejný. Přebít bolest sexem. Čím brutálnějším, tím lepším. Úleva se dostaví, ale není to napořád. Je to jen vypuštění emocí do jiné úrovně bytí. Anna se ale zamiluje. Špatně. A otěhotní. Taky špatně.

Kdo by se z toho nezbláznil? Aby toho nebylo málo, do této lidské prázdné studny spadne kámen největší, ztráta dítěte. Myslela jsem, že už knihu ani nedočtu, jaký nápor to byl.

Příběh má několik rovin, které se prolínají. Žijeme, přežíváme, milujeme se a bloumáme s Annou v přítomnosti, sníme a vzpomínáme na minulost, na její první milostné vzplanutí a sedáme, diskutujeme a filozofujeme kdesi u psychiatričky, která se nám snaží pomoci, ale je to marné. Protože tajemství je obrovské.

Dost se divím, že to Anně všechno tak procházelo. A vůbec se nedivím tomu, jak to skončilo. Jediné, s čím mohu souhlasit je to, že lidé jsou schopni udělat kdeco, jen aby si ulevili. A že v těch nejhorších stavech, které má každý jiný, nepomůže nikdo jiný než ten, co si prošel tím samým. I když máme spoustu přátel.   

Je to dílo skvěle napsané. Pokud máte rádi psychologické romány, které jdou do hloubky a jejich hrdinové propadají depresím, tak si to určitě přečtěte. Pokud čekáte něco lehce stravitelného, tak to prosím vás nechte na jindy.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová

www.safienka.blogspot.cz

Hausfrau

Nejsem příliš velký fanoušek náročné četby. Jsem toho názoru, že člověk v životě zažívá starostí a trápení ažaž, tak nač si je prožívat znovu při četbě/sledování filmu? Ale moje kamarádka D. prostě nedala jinak, než že si Hausfrau musím přečíst. A já poslechla.

A zírala jsem. A otáčela jsem stránku za stránkou. A prožívala to s hlavní hrdinkou jako kdyby se to dělo mně samotné.

Což je, nutno dodat, celkem těžké, protože Anna Benzová není zrovna příklad sympatické hrdinky. Podvádí svého manžela a podvádí i svého milence s dalšími muži. Je matka tří dětí, ale kolik z nich je opravdu jejího manžela, to nejspíš neví ani ona sama. A k tomu je pořád věčně nespokojená.

Anna je původem z USA a ve Švýcarsku, kam se přistěhovala za Brunem, mužem svého srdce, se jí nelíbí nic. Chladní lidé, nudný a předvídatelný způsob života ani příroda. No dobře, tak příroda možná ano.

Nejlepší část knihy jsou pasáže, kdy hlavní hrdinka spolu se svou psycholožkou přemítá nad svým životem, případně nad svými sny. Hausfrau rozhodně není oddechové čtení, které přečtete a za hodinu už nevíte, o čem to vlastně bylo. Je to něco, co by klidně mohlo vyjít v Odeonu, zároveň to je ale neuvěřitelně čtivé. Takové „guilty pleasure“, které slupnete raz dva.

Autorka střídá pasáže odehrávající se u psycholožky s pasážemi zachycujícími napjatou atmosféru v rodinném domku. Nevynechává ani otevřené posexové rozhovory Anny s milenci.

Ta otevřenost je místy až šokující – třeba v pasážích, kdy hlavní hrdinka vybízí partnera, aby na ni praktikoval tu či onu sexuální praktiku, po níž bude její X připomínat Y. Pod písmenky si představte, co chcete, já se stydím to sem napsat!

Osudy moderní hospodyňky jsou v Hausfrau představeny pikantně, ale nikoliv bez důvodu, bez debat proto doporučuji i těm z vás, kteří náročnější četbu obvykle nevyhledáváte.

Autorka recenze: Eliška Dvorská

Hausfrau