Vedlejší pokoje

Šarmantního a vtipného Tomáše Hanáka, který nás provázel předešlými ročníky, vystřídal letos neméně šarmantní a vtipný Lukáš Hejlík. Hned poté, co nás patřičně slavnostním tónem přivítal, pozval k sobě na scénu pana Andrease Kaulfusse, generálního ředitele společnosti Euromedia, která Literární cenu Knižního klubu založila. A to už bylo veselo.

Pak se dostal ke slovu předseda poroty pan Seidl, a trefně poznamenal, že v zemi, kde žebříčky prodejnosti lámou tituly jako antistresové omalovánky, to má původní česká literatura opravdu těžké. Nicméně právě ceny, jako je tato, začínajícím autorům velmi pomáhají – nejenom samotným vydáním, ale především tím, že na knihu upozorní veřejnost, najdou jí první nadšené čtenáře…

Pak už nás porota dál nenapínala, hned byl vyhlášen letošní vítěz. Kniha Vedlejší pokoje získala první místo jednohlasně, autor Radovan Menšík zaujal svým překvapivě kultivovaným, a přitom živým vypravěčským stylem i zručností, která u tak mladého začínajícího spisovatele rozhodně není samozřejmá.

„Připomeňme si, že literatura nejsou závody,“ ozvala se ještě Tereza Brdečková, členka poroty, poté, co odeznělo cvakání fotoaparátů a vděčný potlesk publika, „a ti, co jsou poslední, možná jednou budou první. Každopádně doufám, že Radovan Menšík jako první mezi prvními i zůstane. Rozhodně si to zaslouží.“

Sám vítěz byl očividně dojatý a v první chvíli jen těžce hledal slova: „Toto je pocit i pro spisovatele nepopsatelný.“

Krátce poté jsme se ovšem přece jen dozvěděli víc. Například to, že jako učitel má čas na psaní převážně právě o prázdninách. Tyto letošní věnoval převážně práci na své knižní prvotině, má však už i několik dalších rozepsaných textů a Vedlejší pokoje tedy nejspíš nezůstanou jeho jediným literárním počinem nadlouho.

Z Vedlejších pokojů byla přítomným představena kapitola s názvem Jeskyně, a to ve velmi nápaditém dramatizovaném čtení v podání moderátora Lukáše Hejlíka a herečky Věry Hollé. V několika málo minutách se nám před očima rozvinul nečekaně bohatý svět významů tryskajících z intimního vztahu dvou obyčejných lidí – příběh, jaký všichni moc dobře známe, a přece neznáme. Pokud celá kniha působí takhle, pak to poukazuje na skutečně pozoruhodný talent.

A pak tedy i letošní cena Knižního klubu splnila svůj účel. Díky ní, jak řekl závěrem opět pan Andreas Kaulfuss za společnost Euromedia, může nakladatel přinášet svým čtenářům zas a zas něco nového a neotřelého.

Krásné kulturní odpoledne uzavřelo další vystoupení smyčcového tria. Ještě jednou se sluneční paprsky zapletly dívkám do vlasů, ještě jednou se sál naplnil rozechvělými tóny plnými něhy i nespoutané energie. Nezbývá než těšit se na další ročníky, další autory a další knihy. Pokud jste dosud psali „do šuplíku“, pak neváhejte a pošlete svůj rukopis. Třeba se příští ročník bude celý český literární svět točit právě kolem vás :-)

www.lckk.cz

* * *

Vedlejší pokoje

Aktualne.cz: Jak se cítíte coby čerstvý vítěz? Víte, do jaké společnosti autorů a autorek jste se dostal? A máte mezi nimi nějaké oblíbence?

Radovan Menšík: Je to báječný pocit, nicméně – jak už to s těmi báječnými pocity bývá – není zcela popsatelný. Mým oblíbeným autorem z vítězů LCKK je Hana Andronikova. Té je velká škoda, nemohu ji hodnotit jako člověka, protože jsem se s ní osobně neznal, ale její knihy jsou výborné.

A.cz: Kdy jste se začal zajímat nejen o literaturu, ale i o to být jejím tvůrcem?

V dětství jsem hodně četl verneovky a nejlepším způsobem, jak se s přečteným dobrodružstvím vypořádat, pro mě tehdy bylo napsat něco s podobnou zápletkou a názvem. Dodnes mně dělá proto problém určit, jestli Jules Verne napsal Čtrnáctiletého nebo Patnáctiletého kapitána. Jednoho z nich jsem totiž napsal já. Myslím, že Čtrnáctiletého, to by totiž bylo blíž mému tehdejšímu věku.

A.cz: Jste autorem i sbírky povídek z roku 2011 Moucha v kleci a jiné povídky, to jsou čtyři roky – co jste jako autor po tu dobu dělal? Poznají vás čtenáři povídek, nebo jste si cizeloval jiný hlas, podobu?

Po tu dobu jsem psal ještě jiný román, jehož příběh nosím v hlavě už od střední. Ten příběh se mi líbí, zatím se mi ale nelíbilo, jak jsem ho zpracoval. Momentálně na něm opět pracuji, tentokrát by z toho měla být novela, tak snad se konečně zadaří. Čtenáři mých povídek jsou většinou lidé, s nimiž se znám osobně – ti mě poznají určitě. Povídky stojí na snovém základě a jsou rozvíjeny pevnou, chladnou logikou, čemuž odpovídá i jejich jazyk. Příběhy protínající se ve Vedlejších pokojích jsou oproti tomu reálné, jsou mnohem blíž skutečnému životu a jazyk, kterým jsou vyprávěny, je víc nasáklý emocemi. Ty povídky mám pořád rád, jen je mi líto, že jsem je nenapsal o něco později. Ale totéž si budu nejspíš jednou myslet i o Vedlejších pokojích.

A.cz: Narazil jsem na vaši závěrečnou práci, jmenuje se Využití vlivu mýtů při rozvíjení etických postojů. Je právě etika, morální integrita a její proměny vaším stěžejním tématem?

To byla má bakalářská práce, diplomka se jmenuje Předzvěst existencialismu v románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. Nicméně nějaký etický přesah by měl být v beletrii běžný, pokud nám literatura má k něčemu být.

A.cz: Důležitým prvkem je v knize – bez ohledu na víru či nevíru postav – Bůh. Přitom podobné otázky se jako kdyby z české literatury vytratily. Čím to podle vás je a proč je tomu u vás naopak?

Nabízí se odpovědět něco o české ateistické společnosti, ale já sám do ní vlastně spadám. Nemyslím si, že Bůh je, ale byl bych strašně rád, kdyby byl. Proto je mi tolik blízký právě Dostojevskij, který z kolísání mezi vírou a nevírou vytěžil svá nejlepší díla. Nebo možná že protože je mi tolik blízký Dostojevskij, zabýval jsem se podobným tématem i já, těžko říct.

Vedlejší pokoje

A.cz: Zaujala mě pasáž s prolínáním zvuků v rámci nočního penzionu, včetně soulože dvou párů (jednoho zvuky tlumícího, druhého nikoliv). Jak jste se vlastně dostal k nápadu strukturovat knihu podle pokojů penzionu kdesi stranou všeho světa?

Zvuky, které se v románu občas ozvou z vedlejších pokojů, jsou vlastně úplně běžné: smích dětí, hudba, televize, vzdechy při milování… Vyrostl jsem v paneláku a s přítelkyní často pobýváme v penzionech, tam slyší člověk ledacos. Kde se zrodil nápad postavit vedle sebe příběhy ze sousedících pokojů, už sám nevím. Původně mělo jít jen o povídku, tou měly být právě kapitoly o milostném sténání za zdí, ale nějak se mi to rozrostlo...

A.cz: Styl knihy připomíná odosobněnou kameru, jako kdybychom sledovali záznam vědeckého experimentu... Nehrozil podobný přístup až odcizením postav čtenáři?

Zmínka o odosobněné kameře mě docela překvapuje, spíš bych řekl, že jde o kameru vsunutou do pacienta, snímající ho zevnitř. Většinu textu tvoří vzpomínky postav, jejich myšlenky, pocity, naděje, obavy. Celý román – a úplný závěr především – je psán tak, aby bylo možné si jej různě vyložit. Já sám vím asi o čtyřech různých interpretacích, přičemž na každou z nich všechno v románu sedí. Text lze číst jako magický, ale i jako zcela realistický příběh. Zatím jsem měl možnost mluvit jen s pár lidmi, jimž se dostala kniha přednostně do rukou, ale přesto už mají všechny zamýšlené interpretace své zastánce.

A.cz: Svět knihy je podivně bezčasý a nelokalizovaný, je jeho předobrazem nějaké konkrétní místo a čas, nebo se snad jedná o podobenství lidí zachycených v pasti vlastní existence bez schopnosti směřovat k něčemu většímu a skutečnému?

Prvním důvodem je, že jsem se nechtěl při představách, co se v daném penzionu a okolo něj odehrává, svazovat vzpomínkou na jedno konkrétní místo, ale namíchat dojmy z různých míst, kde jsem byl. Druhým důvodem je vliv Kafkových textů a pak je tu ještě třetí důvod, ten nejdůležitější, ale ten nemůžu prozradit, abych případné čtenáře neochudil o jedno z největších překvapení knihy.

A.cz: Pobavila mě pasáž s popisem knihovničky jedné z postav. Především postřeh o fantastických žánrech.  Udělal jste si vlastní čtenářský názor na každý z v pasáži uvedených žánrů, tedy i na erotické romány či životopisy popových hvězdiček?

Čtu hodně, takže se občas dostanu i k žánrům, které běžně nevyhledávám. U knih, na něž jsem myslel, když jsem uvedenou pasáž psal, mi nevadí ani tak zoufale chudý jazyk a jednoduchý děj bez náznaku jakékoli myšlenky, ale především ta do očí bijící snaha o zalíbení se co největšímu počtu čtenářů, sázení na osvědčená (prodávaná) témata a jejich vykrádání.

A.cz: Jaký typ čtenáře jste vlastně vy osobně?

Mám rád knihy s nápaditým jazykem a originálním dějem, nejšťastnější jsem, když mě překvapí pointou, kterou jsem vlastně mohl čekat. To je asi dost obecná odpověď, jenže můj vkus je v současné době hodně rozmanitý. Momentálně nemám ani tak oblíbené autory, ale spíš nakladatelství a konkrétní edice. Někdy se mi stává, že ani nevím, koho čtu, protože jde často o spisovatele, kteří u nás zatím nejsou moc známí. A navíc mají leckdy dlouhá a těžko zapamatovatelná jména. Z těch už provařených autorů bych zmínil třeba Michaela Cunninghama, Cormaca McCarthyho nebo Milana Kunderu, srdcovkami pro mě už asi navždy budou zmínění Kafka a Dostojevskij.

A.cz: Jaký je vlastně podle vás smysl literatury?

Literatura by podle mě měla rozviřovat myšlenky čtenářů, popichovat je k vlastním úvahám, inspirovat je, vyzývat je, aby se na napsaném textu podíleli tím, jak jej pochopí a vstřebají. Dnes se na nás valí hromada informací a není jednoduché se s nimi kriticky vypořádat. Zkušený čtenář by v tomto mohl být přece jen ve výhodě.

A.cz: Ještě jednou ke stylu a jazyku vaší knihy – kteří autoři byli vaší inspirací nebo vzorem? Některé prvky mi připomínaly například prózy Maďara Petera Farkase, scéna s dvojicí pivních filozofů zase Hrabala...

Dříve se můj styl řídil podle jednotlivých autorů, dnes už to bude spíš mix mnoha různých knih. Od Petera Farkase jsem dosud nic nečetl, ale děkuji za tip. Hrabalovy prózy mám rád, nicméně filozofování u piva je tak běžný jev, že si nemyslím, že bych tento moment převzal zrovna od něj. Což neznamená, že tomu tak nebylo.

A.cz: Pracujete jako učitel. Odráží se to nějak ve vaší tvorbě? A naopak, vnímáte nějak, jak se u mladších ročníků proměňuje vztah k literatuře? A máte tendence případně tento vztah nějak řídit?

Zatím jsem nic ze školního prostředí nenapsal, i když inspirace by se zde našlo rozhodně dost. Snad se v textech mé učitelství projevuje v jemně dávkovaných morálních apelech, ale spíš je to naopak: spíš jsem se stal učitelem, abych v textech jen tak neplácal a taky skutečně něco dělal. Samozřejmě se pokouším lásku k literatuře vzbudit i v dětech, a to nejen v češtině, ale i v literárním semináři, který vedu. Není to úplně beznadějné, jak se někdy říká, i když souboj s mobilními telefony nebo jinak nastavenými domácnostmi, kde ty děti vyrůstají, není zrovna jednoduchý.

 A.cz: Jaké jsou vaše další plány coby autora?

Především bych chtěl dotáhnout do konce zmíněnou novelu a pár povídek, které mám rozdělané. Zároveň už se opatrně rozhlížím po látce na další román.

Zdroj: magazin.aktualne.cz Autor: Boris Hokr 7.9.2015