Pod parou

Ukázka z textu

Dedikace:
Davidu Pratchettovi a Jimu Wilkinsovi, těm dvěma skvělým inženýrům, kteří naučili své syny zvědavosti.

Je těžké pochopit „nic“, ale mnohovesmír je toho plný. Nic se dostane kamkoliv, vždycky je tam dřív než něco a ve velkém mračně nevědění touží stát se čímsi, prchnout, dopravovat se, vnímat, měnit se, tančit, zakoušet - krátce - být něčím.
A právě teď, když plulo éterem, našlo nic svou šanci. Nic samozřejmě o něčem něco vědělo, ale tohle něco bylo jiné, ó ano, a tak nic tiše vklouzlo do něčeho a plulo dolů s myšlenkou na všechno a naštěstí přistálo na krunýři želvy, takové opravdu velké, a pospíchalo, aby se stalo něčím co nejrychleji. Byl to živel - nic nemohlo být lepší - a ten živel byl najednou polapen! Návnada zabrala.
ODSADIT
Každý, kdo viděl, jak se řeka Ankh, plná mnohočetných odporností plazí svým řečištěm, pochopí, proč většinu ryb na ankh-morporský trh musela dodávat quirmská rybářská flotila. Aby městští prodavači ryb svým zákazníkům nezpůsobili fatální gastrické potíže, museli se ujistit, že jejich dodavatelé loví ryby daleko, opravdu daleko od města.
Pro Bowdena Lankoviče, dodavatele prvotřídních ryb a plodů moře, bylo oněch tři sta padesát kilometrů, které ležely mezi quirmskými rybími doky a Ankh-Morporkem, smutně bolestivou vzdáleností… tedy na podzim, v zimě a na jaře a doslova tragickým utrpením v létě, protože cesty do Velkého města se změnily v jednu jedinou, dlouhou výheň. Když jste se jednou… jedinkrát museli vypořádat s tunou teplem zkažených chobotnic, nikdy jste na to nezapomněli. Zápach přetrvával celé dny a pronásledoval vás doslova i do ložnice. Z oděvů jste ho nikdy nedokázali odstranit docela.
Lidé byli opravdu nároční a výkvět občanů Ankh-Morporku, ale i všichni ostatní se dožadovali svých ryb, a to i v nejteplejším období roku. Bez ohledu na to, že dal v Quirmu nemalými náklady vybudovat vlastní ledárnu a druhou na poloviční cestě, nutilo to člověka k pláči, vážně.
A přesně to řekl svému bratranci, Odolenu Lankovičovi, pěstiteli ovoce a zeleniny, kterému se přezdívalo Polní lopatka. Ten se dlouze zadíval do svého piva a pak prohlásil: „Vždycky je to stejný. Malýmu podnikateli nikdo nepomůže. Máš představu, jak rychle se jahody v teple změněj v nahnilý kuličky? No, tak já ti to řeknu. Hned. Mrkneš, a jsou v háji, a to zrovna v době, kdy chtěj jahody všichni. Zeptej se pěstitelů řeřichy a salátu, jak těžký je dostat ty věcičky do města dřív, než jsou povadlý jako dva dny mrtvej pstruh. Měli bysme protestovat na vedoucích místech!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou jeho bratranec. „Já už toho mám dost! Napíšeme do novin! Tak se to dělá, když chceš, aby se věci pohnuly. Každý si stěžuje na zeleninu, ovoce, ryby a mořské plody. Musíme Vetinariho přimět, aby pochopil obtíže malého podnikatele. Konec konců, platíme přeci občas daně, ne?“
ODSADIT
Malému Mandlíkovi Štědrovkovi bylo deset let, když jeho otec, kovář v Ovčím hřbetu, zmizel v narůžovělém oblaku páry, provázeném prškou kusů výhně a úlomků kovu. V tom děsivém závoji spalující vlhkosti z něj nenašli ani kousek, ale toho dne mladý Mandlomil Štědrovka přísahal při všem, co snad z jeho otce v té žhavé páře zbylo, že si právě z té páry udělá sluhu.
Jeho matka si to ale představovala jinak. Byla porodní bábou, a jak říkala sousedům: „Děti se rodí všude. A já všude najdu zákazníky.“ A tak se Eliška Štědrovková, navzdory přání svého syna, rozhodla, že ho odveze z toho místa, o kterém si myslela, že tam straší. Zabalila jejich celkem skromný majetek a vrátila se i se synem do rodného domu, ležícího nedaleko Sto Lat, na místo, kde lidé nevysvětlitelně nemizí v oblaku narůžovělé žhavé páry.
Krátce potom, co tam dorazili, se jejímu chlapci přihodilo něco důležitého. Jednoho dne, zatímco čekal na svou matku, která byla u komplikovaného porodu, vešel Mandlík do jakési budovy, která mu zvenčí připadala zajímavá. Jak se ukázalo, byla to místní knihovna. Zprvu si myslel, že je plná věcí pro noblesu, samí králové a básníci a milenci a bitvy, ale v jedné osudové knize našel něco, čemu se tam říkalo matematika, a s ní objevil i svět čísel.
A proto také jednoho krásného dne o deset let později sebral všechnu svou odvahu a řekl: „Mami, víš, vloni, když jsem ti řekl, že jdu s kamarády na turistickou výpravu do hor ?berwaldu, no, víš… nebyla to tak docela pravda… spíš lež, ale jen taková malá, víš?“ Mandlík se začervenal. „Víš, já jsem našel klíče od tatínkovy staré kůlny a… no, vrátil jsem se do Ovčího hřbetu, udělal jsem si tam pár pokusů a…“ s úzkostí se podíval na matku, „a myslím, že jsem zjistil, co dělal špatně.“
Mandlomil byl připraven na strohé námitky a přísné zákazy, ale na slzy - na tolik slzí - připravený nebyl. Zatímco se ji pokoušel utěšit, dodával: „Maminko, vy a strýček Flavius jste mi dali vzdělání, dali jste mi znalost čísel, a to včetně aritmetiky a těch podivných věcí, které si vysnili filozofové v Efebe, kde si dokonce i velbloudi umí na paznehtech spočítat potřebné logaritmy. Otec nic z toho neznal. Měl dobré nápady, ale neměl dobrou… te-chnol-ogii.“
V tomto okamžiku nechal Mandlík svou matku konečně promluvit a ona řekla: „ Vím, že tě nedokážu zastavit, Mandlíčku, jsi stejný jako tvůj umíněný tvrdohlavý otec, prostě pařez. A to jsi dělal v té staré stodole? Teskno-logii?“ Podívala se na něj obviňujícím pohledem a pak si vzdychla. „Je mi jasné, že ti nemůžu poradit, co máš dělat. Ale zeptám se tě na jednu věc. Jak ti dokážou ty tvoje lido-rytmy pomoci v tom, abys neodešel stejnou cestou jako tvůj ubohý starý otec?“ Pak se znovu rozplakala.
Mandlík vytáhl z kapsy své blůzy něco, co vypadalo jako plochá kouzelná hůlka s posuvným jezdcem vyrobená pro miniaturního mága, a řekl: „Díky tomuhle budu v bezpečí, mami! Poznal jsem tajemství, jak ovládat logaritmické pravítko! Mohu poručit sínusu, co má dělat, a kosínu jakbysmet, a dokonce spočítat tečnu kvadratické křivky! No tak, mami, přestaň už plakat a pojď se mnou do stodoly. Musíš ji prostě vidět!“
Paní Štědrovková se dala velmi neochotně odtáhnout svým synem do velké otevřené stodoly, kterou si její syn zařídil jako dílnu podle vzoru té v Ovčím hřbetu, a v koutku duše se utěšovala dosti nesmyslnou nadějí, že si její syn oproti veškeré pravděpodobnosti našel děvče. Uvnitř stodoly se pak bezmocně zadívala na velký kovový kruh, který se táhl kolem stěn. Po kruhu se s bzukotem pohybovalo něco kovového, co vydávalo zvuk jako veverka v kleci a šířilo kolem sebe zápach kafru.
„Tady je, maminko. Není překrásná?“ zvolal Mandlík nadšeně. „Říkám jí Železná vrtilka!“
„Ale synku, co to vlastně je?“
Široce se usmál a odpověděl „Je to to, čemu se říká pro-to-typ, maminko. Když chceš být inženýrem, musíš mít pro-to-typ.“
Matka se chabě usmála, ale Mandlomil se nedal zastavit. Slova se z něj řinula proudem.
„Jde o to, že než se pokusíš něco udělat, musíš mít nějakou představu, co chceš udělat. Jedna z knih, které jsem objevil v knihovně, byla o tom, jak se stát architektem. A ten člověk, který tu knihu napsal, tam říkal, že vždycky, než postavil nějaký velký dům, si nejdříve vyrobil malý model, aby zjistil, jak to bude fungovat. Psal, že to vypadá nešikovně a zbytečně, ale že postupovat pomalu a pečlivě je jediná cesta, jak se dá postupovat kupředu. A tak ji zkouším pomalu a pozoruju, co funguje a co ne. A abych se ti přiznal, jsem docela pyšný na to, co vidím. Nejdřív jsem udělal kolej dřevěnou, ale pak jsem si řekl, že stroj, který chci vyrobit, bude velice těžký, takže jsem ten dřevěný kruh rozsekal na topení a vrátil se do kovárny.“
Paní Štědrovková se podívala na malý strojek, který běhal kolem a kolem po zemi stodoly, a řekla tónem někoho, kdo se opravdu ze všech sil pokouší věci pochopit, „Ééé… chlapče, ale co to dělá?“
„No, vzpomněl jsem si na tátovo vyprávění, jak pozoroval konvici s vařící vodou a všiml si, že poklička se s tlakem zvedá a padá, a řekl mi, že jednoho dne někdo vyrobí mnohem větší konvici, která bude zvedat mnohem víc než jen větší víko. A já si myslím, že vím, jak vyrobit tu správnou konev, mami.“
„A na co to bude dobré, chlapče?“ podívala se na něj matka vážně. Viděla, jak se oči jejího syna rozzářily, když jí odpověděl, „Na všechno, maminko. Na všechno.“
Paní Štědrovková, pořád ještě v mráčku mírného nepochopení, pozorovala, jak její syn rozvinuje velkou roli dost špinavého papíru.
„Tomuhle se říká modrák, maminko. Musíš mít plán. Na tom máš nakresleno, jak věci zapadají jedna do druhé.“
„A to je taky součást toho pro… pro toto typu?“
Mladík se zadíval do oddané tváře své matky a uvědomil si, že by asi bylo na místě poněkud obšírnější vysvětlení. Vzal ji za ruku a řekl: „Maminko, já vím, že pro tebe jsou to všechno jen čáry a kruhy, ale kdybys ty linky a kruhy a to všechno od sebe uměla odlišovat a číst, poznala bys, že je to obrázek stroje.“
Paní Štědrovková mu sevřela ruku a řekla: „A co myslíš, že bys s tím strojem mohl dělat, můj Mandlíku?“
A mladý Štědrovka se usmál a se šťastným výrazem odpověděl: „Měnit věci, které potřebují změnit, maminko.“
Paní Štědrovková syna chvilku upřeně pozorovala, pak, jak se zdálo, došla velmi neochotně k jakémusi rozhodnutí, takže řekla: „Tak tedy pojď se mnou, chlapče.“
Vedla ho nazpět do domu, kde jeden po druhém vylezli po žebříku na půdu. Tam ukázala synovi na masivní námořnickou bednu, pokrytou prachem.
„Tohle mi svěřil tvůj dědeček, Řekl, abych ti to dala, až si budu myslet, že to potřebuješ. Tady je klíč.“
Potěšilo ji, že po něm nechňapl, ale nejdříve si lodní kufr pečlivě prohlédl a teprve pak ho odemkl. Když zvedl víko, naplnilo se okolí třpytem zlata. „Tvůj děda byl nějakou dobu pirátem, pak se dal ale na víru a měl tak trochu strach a poslední slova, která mi řekl na smrtelné posteli, byla ,Z toho mladíka jednoho dne něco bude, dej na má slova, Eliško, ale ať mě vezme čert, jestli vím co.‘“
ODSADIT
Lidé z městečka byli zvyklí na kovové zvonění a rány, které vycházely z početných kováren, jimiž byl zdejší kraj proslulý. Jak se ale zdálo, tak i když si mladý Štědrovka pořídil vlastní kovárnu, nehodlal se věnovat k