Čas zapomnění

Čtyři roky poté...

Noe je blonďatý modrooký čtyřletý chlapec, který toho na svůj věk ví opravdu hodně. Nikdo ho nedostane do vany plné vody, do sprchy, ani umýt ruce. Není divu, že zapáchá a je to na první pohled případ pro sociálku.

Jerom Anderson je psychiatr, který se už dlouhou dobu věnuje posmrtnému životu, duším a malým dětem, kteří si pamatují. Ač už se mu čas krátí, tak věří, že svoji knihu dokončí. Jen potřebuje najít ten správný příběh.

Jak už asi tušíte, linka knihy Čas zapomnění je jasná. Není to příběh pro všechny. Můžete či nemusíte věřit. Pokud se o podobné ezoterické věci zajímate a nebo jste o nich někdy slyšeli, tak by vás to mohlo oslovit. Možná vás nadchnou příběhy pod čarou, které dokládají pravdivost toho všeho. Pravdivost a zoufalství dotyčných osob/dětí, které se narodili a pamatují si na svůj předchozí život.

Dokážete si představit, že byste se narodili a měli pocit, že ke svým rodičům vůbec nepatříte? Že vaše místo je někde jinde? A že trpíte panickým strachem a nočními můrami?

Kniha mě zaujala od prvního přečtení anotace. Mám tyto zamotané příběhy s nádechem něčeho víc ráda. Zvlášť, když jsou okořeněny skutečnými výzkumy a příběhy. Dává to všemu pak ještě víc zajímavosti než obvykle. Nutí mě to hledat víc mimo knihu.

Když bych příběh Sharon Guskinové, americké producentky a scénáristky, převedla do svého života, tak bych byla přesně tak nešťastná a zoufalá jako Janie. Mít doma dítě, které nade vše milujete, které ale neustále tvrdí, že jeho domov je jinde, to by byl velký emoční nápor. Vy byste se láskou rozkrájeli, ale on vám tvrdí, že jeho máma je někde jinde? Nemožné?

Chtěli byste znát tu druhou, údajně pravou matku? Jak moc byste byli zvědaví? I přes všechnu bolest si myslím, že hodně. Je to tak přirozené, znát pravdu.

Velká životní zkouška.

Zcela jasně jsem viděla soudy všech od personálu ve školce po psychology, psychiatry, kteří to viděli jako jedno velké pobláznění a šílenost. Nasadit léčbu a konec. Jak definitivní a k odsouzení vhodné. Stejné jako všude jinde. Vyléčit aktuální problém, ale neřešit původ toho všeho.

Naděje umírá poslední.

Kdo má ale srdce a trochu naděje, tak mu musí být jasné, že to není konečný stav. Že tu musí být něco víc. I kdyby to mělo stát cestování přes celý svět, poznání nových rodičů a vyřešení záhady zmizení malého chlapce.

Myslím, že kniha není vhodná pro všechny. Ne všichni přijmou tuto situaci a ne všichni v ní věří. Kdo se ale zajímá, tak by ho to mohlo bavit. Zápletku to určitě má a hodně zajímavé mi přišlo rozuzlení situací obou rodin.

Zkuste to a uvidíte sami ;-)

Kristýna Bednářová

www.safienka.blospot.cz

Čas zapomnění