Dárek na rozloučenou

Melisse bylo osm let, když pro ni její maminka umírající na rakovinu tajně napsala knihu. Nebo spíš jakýsi deník… Krátce před smrtí tento deník Eleanor uložila u právníka a zajistila, aby ho Eleanor dostala v den svých 25 narozenin.

Pětadvacet let? Asi budeš přemýšlet, proč právě tolik? Proč tak dlouho čekat? Holčičko moje, uvažovala jsem o obvyklých meznících lidského života. Osmnáct? Jedenadvacet? Potom jsem si vzpomněla, jaká jsem byla v osmnácti já, i v jedenadvaceti jsem měla k dospělosti ještě daleko.
Je důležité být otevřená a upřímná. Chci si s tebou promluvit jako žena se ženou. Proto jsem zvolila věk, kdy jsem se sama začala cítit dospělá. Dvacet pět let. Tehdy jsem měla tebe, Melisso…

Melissa je z dárku hodně zaskočená. I bez něj právě prožívá náročné období – řeší osobní i pracovní záležitosti, stojí na životní křižovatce a neví přesně, kudy dál. Do toho dostane takovýto dárek…

Nejprve se snaží maminčin deník číst tajně, hledá si chvilky jen pro něj a nedokáže o něm nikomu říct. Později se s ním svěří svému příteli Samovi a po přečtení také otci Maxovi.

Max je z toho překvapen možná ještě víc jak Melissa. I on se ocitá v nesnadné situaci. Po 17 letech od smrti jeho ženy, kterou nadevše miloval, stojí  na prahu jednoho vztahu, který by snad, konečně, mohl vyjít…?

Autorka ve své románové prvotině střídá vypravěče a čas. Chvíli tak čteme Melissu v roce 2011, pak Eleanor v roce 1994 nebo Maxe v roce 2011. Postavy se prolínají vyprávěním všech. U Melissy jsou uváděny i úryvky Eleanořiny knihy, včetně pár rodinných receptů, které chtěla matka dceři předat. Jsou doplněné fotkami (ty v knize nejsou otištěné, jen popsané, ale v pomyslném deníku se nachází) a vzpomínkami. Melissa se tak vrací do dětství, vynořují se jí dávno potlačené vzpomínky a pocity, zjišťuje fakta o maminčině nemoci i s možnými následky pro ni samotnou.

Melissu sice tento dárek na začátku značně překvapí a rozhodí, ale nakonec jí pomůže vyrovnat se s dosavadním životem, a nasměřuje ji do života dalšího bez pochybností a obav.

Dárek na rozloučenou

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Román Dárek na rozloučenou od britské autorky Teresy Driscollové vypráví příběh o jednom nečekaném dárku v podobě knihy, či jakéhosi deníku, který ke svým pětadvacátým narozeninám dostane mladá novinářka Melissa od své matky Eleanor. Ta ovšem zemřela již před sedmnácti lety na rakovinu prsu, a knihu psala v posledních měsících před smrtí. Uložila ji tehdy u notáře do doby, než přijde ten pravý čas, aby si ji její dcera přečetla.

Je důležité být otevřená a upřímná. Chci si s tebou promluvit jako žena se ženou…

Kniha/deník je sbírkou vzpomínek, rad do života, receptů a snad i přiznání jednoho tajemství…  Melissa, jež se právě nachází ve svém životě na rozcestí - řeší pracovní i partnerské dilema, je matčiným dárkem zaskočena. S každou přečtenou stránkou je pro ni čtení těžší, smutnější, ale nakonec i úlevnější. Co všechno na ni v deníku čeká? Jaké vzpomínky v sobě až dosud potlačovala? A jak ji to nasměruje v životě dál?

Teresa Driscollová byla dlouholetou hlasatelkou a reportérkou v BBC. V současnosti jako novinářka na volné noze přispívá do anglických deníků a magazínů. Zároveň je autorkou několika povídek, které publikovala v časopisech. Román Dárek na rozloučenou je jejím knižním debutem. Sám příběh je celý smyšlený, ale jak Teresa Driscollová uvádí, téma knihy - rakovina prsu - vychází z jejího života a osobně se jí dotýká. Ve svých sedmnácti letech přišla o maminku vinou právě této zákeřné choroby.

Kecy. Smutek. Melissa už v dětství pochopila, že smutek nevyvane. Byla to věc, která ji ohromila ze všeho nejvíc, a nakonec to bylo právě tohle, co ji nutilo stát stranou dění. Ošklivá pravda, že ta prázdnota nezmizí. Jen se schová a nechá vás uvěřit, že všechno je v pořádku, dokud se jednoho dne neohlédnete a - šup, a je zpátky. Jako ten první den, kdy vyhrála ve škole odznak za výsledky a najednou ji zaplavil smutek, když jí ho připínali na svetr. Když se dostala na univerzitu. Když se zamilovala do Sama. Když dostala nabídku na práci. O všech těch věcech se její matka nikdy nedozví…

Ačkoli je Dárek na rozloučenou z podstaty věci smutnou četbou, nejde o smutnou knihu. Autorka vypráví velice příjemným, milým a hřejivým způsobem. Čtenář sleduje děj nejen prostřednictvím Melissy, ale střídají se tu kapitoly i z pohledu obou jejích rodičů. Nesmazatelnou roli zaujímá v příběhu i několik uvedených receptů, které matka dceři předává. Nejde jen o návody, jak uvařit a upéct, ale o to, jaký s sebou nesou význam. Za jejich přípravou se tehdy skrývaly okamžiky naplněné radostí, vzájemnou blízkostí, smíchem… Skrze ně sálá jemnost a zároveň veliká síla mateřské lásky. Té nesobecké, bez podmínek…

K celkovému čtenářskému prožitku přispívá i ladící design knihy, který umocňuje pocit, že jde o deník. Melancholie, dojetí, úzkost, strach, ale také radost, optimismus a víra v budoucnost. Dárek na rozloučenou je plný emocí, jež čtenáře snadno pohltí. Navíc autorka netlačí na pilu, neloudí slzičky za každou cenu, nehraje si s klišé… Vypráví s prostou přesvědčivostí.

Velmi působivá kniha. Doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Dárek na rozloučenou

S tím se právě potýká Melissa Danceová, která po letech získává dar od dávno zesnulé matky. Jedná se o knihu s recepty a vzpomínkami na dceřino dětství a zároveň dobu, která pro ni lehká opravdu nebyla. Ale kdy dnes taková doba není.

Vžít se do vyprávějících osob lze naprosto snadno, ač se různě přenášíme do minulosti a pak zase do přítomnosti. A to jak do mužských hrdinů – otce Maxe a přítele Sama, tak do hlavních hrdinek – matky Eleanory a dcery Melissy, jež příběh výborně líčí. K zahození určitě nejsou ani snadno vypadající recepty, které jsem ale prakticky nevyzkoušel, což je nejspíše škoda. Možná by to dodalo knize jiný rozměr. Ale fungovat by asi měly.

Většina knihy ve vás vyvolá úzkost, strach, smutek, ale také rozčarování a přímo i naštvání. Jste rozhozeni a prostě netušíte, proč se to tak všechno muselo semlít. Ve mně byly vyvolány vzpomínky na vlastní chmury, které vždy ale nakonec skončily dobře, dokonce i v Dárku na rozloučenou se objevují vtipné momenty pro zlehčení situace.

*

Tak jsem vybrala kuželky. Měla jsi krásnou dřevěnou malovanou sadu, kterou ti dal můj táta. Každý týden jsme je postavily na dlouhé chodbě a já byla odhodlaná hrát tak dlouho, dokud TY nebudeš chtít přestat. V tom spočíval ten trik. Jenže to neprobíhalo úplně ideálně.

Přiznávám, že stejně jako v mnoha jiných věcech jsem se musela ujmout vedení sama. Ukončit hru, abych připravila večeři, odložit knížku, abys šla spát, vypnout televizi, abych ti pomohla s úkolem. Posadit tě před video, když jsem opravovala sešity. Ale u kuželek jsem si dávala pozor, abys rozhodovala ty. Ještě jednou? Samozřejmě! Znovu? Proč ne?

*

O autorce slyším poprvé, ale jsem mile překvapen, protože dokázala udržet čtenářovu pozornost za každou cenu, dokonce i při líčení receptů, které jsou v běžných kuchařkách vykresleny nudně. Teresa Driscollová napsala již i další dílo s názvem Hledání, takže by mě zajímalo, jak se posunula ve své tvorbě dále. „A jednoho dne…Budeš vědět, o čem píšu. Protože to bude najednou smysl tvého života…“

Autor recenze: Josef Němec

Dárek na rozloučenou